Můžu pro tebe něco udělat?

„Vypadáš velmi vyčerpaně,“ přivítala mě kamarádka. COVID nás odloučil a my se viděly po více než půl roce ve velkém objetí, ve kterém mi vždy udělá křížek. Voním jejím parfémem a nechci ten svetr sundat. Povídání o našich radostech, starostech, cestách duchovních i přírodních. „Můžu pro tebe něco udělat?“ ptá se mě ke konci. Vlastně jsi udělala – že jsme se teď spolu zastavily.

Před pár týdny procházka s mou další přítelkyní. Skaut, bosá obuv, vztahové záležitosti, příroda. První sejití s někým v časech uvolněných mimo práci či domácnost, ještě s ostychem a bez objetí, v dopravě s rouškou. Náramné protažení a po velmi dlouhé době více než 10 km v mém milovaném lesním severu. „Můžu pro tebe něco udělat?“ ptala se mě.

13,2 km, které jsme zvládly za necelé 3 hodiny (mapy dle reliéfu říkaly o hodinu více). Ona ve sportovním, já “na boso” v šatech. Ona právnička zabývající se bezpečnostními riziky, já fyzičko-zdravotnice. Ona studnice lásky a povzbuzení, já zdržovala focením. Daly jsme jen místo srazu a odbočky přizpůsobovaly těm v hovoru. Krásná chvíle. A ta příroda. Krásnější odpočinek mi dnes nemohl být dopřán. Tak až si to budeš číst, děkuju ❤💃 #blessedpeople #hikelovers #naturelover

První kavárna po uvolnění, loučení s jednou drahou v triu. Svedlo nás dohromady touha se věnovat dětem, rádcovské a vůdcovské kurzy, nakonec jsme se sešly na vysokých v jednom městě, svatby a práce náš trojlístek zase trhají. Naposled jsme spolu byly slavit narozeniny na chatě, popíjely krtečkové bublinky a připadaly si děsně dospělé, když druhý den ráno mě jedna odvezla na stáž tam, kde teď pracuji. Najednou jsme dospělé doopravdy, všechny pracující, řešící stárnoucí kůži, vyčerpanost a vzájemné radosti se s tím pojící. Když jsme se loučily s tou, která mi tu zůstane poblíž, a já jí říkala, jak moc jsem vyčerpaná a bojím se zastavení, šeptala mi: „Slib mi, že mi zavoláš, až se to stane a nebudeš s tím bojovat sama.“

Včera jsem ráno seděla v posteli zabalená v dlouhém pyžamu, tlustém svetru (jiném, než tom dnešním voňavém), peřině a klepala se zimou. Žaludeční neuróza mnou lomcovala. Kruhy pod očima už nezakrývá rouška. Bolest ramene od strnulosti u PC je tak velká, že jsem musela odložit dobrovolnictví u paní, protože nejsem schopná se postarat ani o sebe. Jsem unavená.

Dnes jsem měla být (chtěla) na severu. Měli jsme si ukončit zpívací sezónu koncertem, který nestihl proběhnout. Pro nás. A tak jsem zpívala v myšlenkách s nimi v pokojíčku. A pak se vydala na sever do lesa na boso, ve sluchátkách biblické rozbory a dýchala. Nehnala se. Protože mě včera zastavilo vyčerpání a ukázalo zdvižený prst, že to v životě opět moc hrotím. A tak jsem se zastavovala.
#mechovakarkulkatape #naturelover #hikelovers

Studuji 7 let bez přestání, 3 roky z toho na duální energii. K tomu více nebo méně pracuji a funguji i v jiných záležitostech. Kladla jsem si otázky, z čeho jsem brala sílu v minulých letech, kdy jsem byla schopná se den po státnicích sbalit a odjet vyčerpaná ještě vést tábor. Letos jsme ho kvůli COVID věcem zrušili. Možná jsem jako má babička. Starala se o dědečka, až když usnul napořád, během roku se jí fyzicky zhroutilo tělo, protože nemusela a mohla najednou začít řešit sebe. U mě se začíná nepravidelně objevovat prostor (či nutnost), kdy mohu řešit sama sebe. Díky Bohu za mé drahé přítelkyně a přátele, kteří tu jsou v mých amplitudách životní ne-přítomnosti a zvednutí hlavy od knih, jejichž vědomosti nejsem schopná nasosat ani ve věčném životě.

Kéž bych já dokázala jim oplatit, zda pro ně mohu něco udělat a nebyla tak zahleděná do sebe a svého „už nemůžu“. Protože já můžu. Vybrala jsem si něco, co dělat chci, a proto jsem schopná dál jet i přes svou hranici vyčerpání. Pořád doufám, že za rok to nejhorší skončí a už to začnu zvládat s menší mírou vyčerpání. Vnímat větší radost. Ano, možná pár týdnů prospím, ale zatím mi to za to vlastně pořád stojí. Nikdy nebudu velice chytrá vědkyně, ale přesto mě baví přemýšlet a chodit za svou hranici konformity a namáhat si hlavinku, jak by co ne-šlo udělat líp.

Chci se omluvit svým přátelům, pokud to dočtete až sem, že někdy několik týdnů mlčím, pak se najednou ozvu, protože se vrátím ke svým modlitebním seznamům. Myslím na vás pořád. I když se neozývám a dělám, že reálný život ignoruju. Jsem obrovsky vděčná za zavolání, objetí, zprávy, psaní, kterých se mi od vás dostává. Na první pohled jsem sama, ale na ten druhý vlastně obrovsky nejsem. Když jen trochu chci, mohu lusknutím prstu s kýmkoli z vás být. A to je takové požehnání. Děkuju za něj. Tím pro mě děláte obrovsky moc. Kéž bych jednou byla takovou kamarádkou, která si to zaslouží a bude hodna.

Omývám nohy studenou vodou, rozpouštím vlasy, zavírám okno, sundávám voňavý svetr a otevírám knížku s perlami moudrosti, která se mi stala vlastně neplánovaně modlitební. Schovám se pod peřinu a pustím si to povídání, co chci říct jako příběh dětem. Snad těch 15 minut už doposlouchám bez usnutí. Už chápu, proč to naše táborové děti milují a potřebují ty změny hlasů, aby usnuly.

Třeba ráno bude líp a já se budu moct na oplátku někoho zeptat: „Můžu pro tebe něco udělat?“

Ač fascinovaná jinou Prahou, než jak ji znám, nápis “o lásce” je přesný a vystihuje všechno díky za poslední 4 dny. Nemuseli to sprejovat na stěnu botanické zahrady, ale broukám si “Ordinary love”. Jsem vděčná za praxi v oboru, který mě baví, rodinu, za kterou mohu přijet, prázdný kostel v polední pauze po čtvrt roce, zajímavý seminář, toulání po věžích a parcích, které mě cestou na metro zaujaly, opravu cvičebních návyků. Tak příjemně unavená, že jsem si ve vlaku četla, pak se schoulila do sedačky, pozorovala překrásnou přírodu a hodinu prospala. Dobře je mi. Krásná studijně-pracovní dovolená. Protože pohádky mají pravdu – potřebujete vzduch, světlo a lásku. Vylézání z krtinců mi dělá moc dobře a povídání ještě líp, jen mi to příliš trvá… #pleasurewitheveryday #ordinarylove

P. S. Pokud si kliknete na fotky, dostanete se na fotoalba z daných výletů. Doporučuji se toulat. Mně to momentálně dělá moc dobře a když se mi poštěstí se toulat s někým, je to vždy záruka vzájemného úspěchu bez zklamání.

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotím, O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „Můžu pro tebe něco udělat?

  1. To bylo poutavé povídání o něčem, co se ztrácí.
    Ale život nás posouvá pořád dál a nikde není psaný, že se s těma kamarádkama už nikdy neuvidíš.
    Taky je možné, že potkáš kamarádky nové, které ti také mnoho dají – a stejně tak ty jim.
    Zajímavé srovnání s babičkou, ano, pro hodně lidí je motorem to, že se můžou starat o někoho druhého. Někdo si za tím účelem pořídí i pejska nebo kočičku nebo třeba andulku, jsou to sice jen zvířátka, ale dovedou dát najevo určitou příchylnost a vytváří se jakási závislost mezi nimi. Možná, že kdyby babička měla někoho takového, taky by neodcházela ze světa tak rychle…
    Taky tu cítím trochu dost smutek a únavu. To je pochopitelné, Berry, když se ti něco rozpadá před očima, i když to nejdou definitivní pády, ale něco se v životě mění, někdo odchází, někdo přijde, připadá mi, že i sama hledáš cestu. Mám dojem, že tyhle strázně a nepohody, které tě uvrhly do stavu ležacího, mají možná i důvod – zvolnit, vysadit, a myslet trochu i na sebe. Nic ti neuteče, ani děti, tábor není letos, ale bude snad na rok. Aspoˇ!n se budeš mít na co těšit a co plánovat.
    Tuhlevá jsem na tebe vzpomínala, co děláš, ale poslední dny jsem trávila přesouváním mých článků na novej post. Dá se přenést celý blog, ale já to neuměla, a tak jsem se spolehla na ruční přesun. S tím, že úplné pitominy už jsem vyhodila a nechala jen částečné pitominy a taky věci, které mám s něčím spojené, důležité momenty, aspoň pro mě, knižní a filmové recenze, včetně té padesátibodové výzvy, kterou dělám už pátej rok 🙂
    Berry, měj se moc pěkně, odpočívej. Dej si něco dobrého a jeslsti je ti smutno, pusť ten smutek ven. Někdy se tím musí člověk probrodit a dojít zase na břeh. Dojdeš tam, k tomu břehu, věřím, že ano. A doufám, že ani to pochmurnější období nebude trvat dlouho.
    Já jsem teď na novém – Eumenidas.blogspot.cz
    Nebo pod názvem Realita v říši snů.
    A vzhledem k tomu, že zveřejňuji články od začátku mého blogování, tak se možná občas i pobavíš… (na tom novém blogu budu psát už pod jménem eumenidas, tak aby tě to nepomýlilo.
    Ale tady zkusím ještě být Vendy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.