Samospádem

Nádech, výdech. Na jedno vynoření z vody otřít všechno zlé a dobré vydechnout. Naplnit plíce a hlavu. Myšlenky uzavřít do krabičky ovázané hedvábnou stužkou…

S každou vytáhnutou sponkou, pod kterou se povoluje účes a vlasy se spouští na krk, jakoby padala i tíha z ramen a přicházelo uvolnění. Propadat se v modrých očích a smíchu. Rošťáctví. „Proč zase fotíš ten západ? Vždyť jich máš už strašně moc.“

„Protože si chci tento večer pamatovat a toto místo. Podívám se a vidím.“

Protože si chci pamatovat radost, uvolnění a bezstarostnost. Příšerné komáry. Nekonečný sníh při výstupu na Lysou. Šátek na ramenou. Dvojroli s lampičkou. Západ na otevřeném moři. Šumavské červánky. Chorvatské cikády. Táborové hvězdy. Procházky mezi bejlím s důležitými rozhovory. Ticho. Souznění. Lednové Vánoce. A to, jak poskakuju tichou ulicí a v mrazivém dešti zpívám „Sněží, sněží, mráz kolem běží!“

A východy. Východy při utíkání před pronásledovateli ve čtyři ráno při hře. Východ při srazu na výpravě. Naději nového dne. Klid vlévající se do konečků těla. Život. Bytí. Miluščinu čokoládu. Proplétání prsty mezi paprsky. Kvetoucí jaro, padající podzim, voňavé léto, mrazivou zimu.

Chci si pamatovat smích. Smích blízkých. Lišácké oči. Omluva, že jsem fotografována na divném místě, když se na něm hledá něco jiného. Strach z dotyku při připevňování mikrofonu. Objetí kamaráda, který prožívá obtížné chvíle. Objetí jiného kamaráda, se kterým jsme zažili něco stmelujícího. Modlitby a pláč s blízkou.

Poprvé jsem nedávno viděla radostí slzet Umělce. Že to byla fakt krásná svatba. Že je krásný den. A že je láska složitá. Že ji můžeme hledat. A objevovat v ní odraz Božího obrazu. Který je neskutečný. Protože když vidím, jak je pravé milování přenádherné, co to Boží? Co láska, která odpouští, miluje přes chyby, objímá při pádu a hledá odpuštění v hádce? A že při pravém odhaleném milování se dáváme všanc. „Neboť Bůh tak MILOVAL svět, že dal svého jediného Syna.“

Sním. Rozpouštím vlasy a hýčkám je prsty. Chybí mi cesty vlakem. Chybí mi (m)Lékárník. M. je daleko. Ráda bych pomohla D. Chci být všude a nikde. Sním o své bylinkové hospodě na Šumavě, která by byla středobodem radosti všech mých blízkých, kteří se teď trápí. Trápí nad zradou milovaných, topí se v osamělosti a opuštěnosti, hledají svou cenu. Chci je vzít všechny ven a křičet z plných plic. Jsem ráda. Mám ráda bytí. Mám ráda je všechny. A chci, aby taky měli radost. Vždyť jsme milováni Bohem!

Raduji se, že jsem, i přes únavu, nemoci, žaly a boly. Já se mám jak malované vejce. A křehké. Sním o věnečku, krásných kudrlinkách, malém závoji, nervózním úsměvu a bílých šatech s velkou sukní. A že mě taťka odveze na motorce. A mamka bude brečet. Ale radostí. Ale. To je jen sen. Ze kterého se probudím.

Protože JSEM. A o to jde. Mým úkolem je teď být pro druhé. Poskytnout naslouchající ucho, obejmout teplými pažemi a šeptat: „Vím, že to bolí. A klidně plač. Pláču s tebou. A bude zase dobře. Já vím, že bude…“

Protože ono bude. A strašně se těším na druhý, a ještě důležitější den. Kdy „nebude nářku, žalu ani bolesti ani nemoci už nebude – neboť co bylo, pominulo“. A už se budeme jen smát se všemi těmi bolavými blízkými, kteří už nebudou bolaví. Protože bude dobře.

A tak chci to „dobře“ v malém šířit teď.

Je Mikuláš. Ten taky šířil dobro.

Lásku.

Milujeme, protože napřed někdo miloval nás. A protože jsme bytosti s živým srdcem. A protože je okolo plno lidí, kteří potřebují milovat. Aby prasklo jejich srdce od žalu a mohli se zase usmát. Mohli jsme se spolu dívat na západ slunce, nasednout na vlak a jet na výlet do země, kde je smích, rosa se třpytí a. JSME.

„Já víc vnímám z fotek. Znám místo a okolnosti, představím si složku v počítači. Někdo to má s básničkami.“

samospadem

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „Samospádem

  1. Pingback: (Ne)malé radosti ‪#‎8 | Berry

  2. Ač toho mnoho nechápu, neznám spojitosti, tak jsem měla lehce na krajíčku. Milováno Bohem. Ano, to je něco, co mi bylo hrozně dlouho skryté… a vždycky, když si to znovu a znovu maličko (protože myslím, že k nějakému plnému uvědomění mám ještě daleko) uvědomím, je mi z toho tak… krásně:)
    Taky mám ráda fotky. Zrovna teď nechávám nějaké vyvolat (celkem přes 400, ale vyvolávám i pro ostatní:D). Budu si pak ale muset pořídit nové album, protože do toho starého se mi vleze už jen pár…:)

  3. Tohle je strašně moc krásné povídání o… o něčem a o všem. O lásce a milování. O životě a snech.
    Přeji ti, aby některé sny zůstaly jako sny i na později a některé aby přešly ve skutečnost a splnily se.
    Nádherná fotka na závěr, opravdu překrásný západ slunce.

  4. Melly: To nevadí, trošku bylo účelem nechat čtenáře plavat, protože ani nevím, jestli se najde vůbec jeden člověk, který si všechno spojí a pochopí 🙂 Jsem ráda, že ti to předalo hlavní myšlenku 😉 Ani já to 100% nechápu, ale ten pocit se rozlévá a chtěl ven 😉
    Já před asi dvěma měsíci vyvolávala do kroniky oddílu a výběr za 8 let svého a bylo toho přes 500 (a to jsem se fakt krotila) a mnoho z toho vypadá na život mnohem lépe. Teď šetřím penízky, abych si dovyvolala další vlny 😉 Protože, vypůjčím si větu z nedávného seriálu, ukážu vám rodinnou flešku zní fakt divně 😉

    Van Vendy: To mě těší, že to tak na tebe působilo 🙂

  5. Třeba to ten někdo četl a pochopil a mlčí, protože má důvod mlčet. A nebo nečetl a dostane se k tomuto článku později. Někdy je lepší se vypsat a usmát se na svět, i když to uvnitř pořád bolí nebo je zmatek. Objetí společně s nasloucháním je jedno z věcí, které se v dnešní době už moc nenosí, přitom však pořád zabírají stejně.
    Těší mě, že pořád ráda fotíš, ať už východy nebo západy slunce. Fotek a zážitků není nikdy dost 🙂

    • Ten jeden člověk, který si to všechno spojí? Nějak nemám na mysli nikoho konkrétního, tak netuším, kam míříš, potřebuji to říct jasněji, jestli chceš něco sdělit 🙂
      Mě nic nebolí, celý tenhle článek je právě o radosti, pocitu vnitřní lásky, která tryská. Bavili jsme se o něm s kamarády při večeru vděčností, jedna kamarádka si ho pak četla a pochopila to. Tak mě mrzí, že to působí jako vypsání z bolesti, která tam absolutně není.

  6. Pingback: Shrnutí roku 2015 | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.