Dnes vám chci povědět o jednom mém dětském hraní, které špatně dopadlo.

Když jsem byla malá, hrávali jsme si hodně venku. Rodiče nám museli dokonce koupit hodinky, které přidělali na provázek na krk, protože jsme veškerý čas trávili venku a nechtělo se nám s bráškou nikdy domů. Fungovalo to totiž tak, že jsme šli do parku, kde vždycky nějaké děti ze sousedství byly, a něco jsme si vymysleli. Lozili jsme po stromech, stavěli hliněné schody, honili se na hřišti, kopali do balónu, hráli si na pískovišti nebo prolézačkách. A moc jsme si to užívali.

Ale co dělat v dny, kdy pršelo a ven se nedalo jít? Na televizi jsme se dívat nemohli, protože ji rodiče zakódovali, na počítači jsme si tehdy ještě také nehráli, a tak jsme si něco museli vymyslet sami doma. A tak můj velký bráška přišel s nápadem, že si budeme házet s míčem v kuchyni, která byla velká. Jenže v tom byl háček – my si vytáhli velký tvrdý kopací míč. Chvíli jsme si hráli, ale stalo se nevyhnutelné. Míčem jsme se trefili do hodin na zdi, které spadly. Samozřejmě jsme se polekali a vymýšleli, co s tím. Bráška byl už jako dítě dost vysoký, a tak se mu podařilo hodiny pověsit zpátky a nic nešlo poznat. Krom faktu, že hodiny netikaly.

Když se rodiče vrátili z práce, tatínek se hodně divil, proč hodiny nefungují. A my dělali, že nic nevíme. Tatínek usoudil, že se asi vybila baterka a vyměnil ji za novou. Když hodiny netikaly ani za pár dnů, tak rodiče pátrali a my museli s pravdou ven – že jsme si hráli s míčem doma (což bylo zakázané) a hodiny rozbili.

Lež má krátké nohy. A rodiče se zlobili víc proto, že jsme neřekli pravdu, než že jsme neposlechli a házeli s míčem doma. A tak bych byla ráda, kdybychom se vy i já učili přiznat, když něco uděláme špatně. Když něco rozbijeme, dostaneme špatnou známku ve škole nebo něco jiného. Stejně se na to dříve nebo později přijde a když to hned přiznáme, dá se najít řešení, které to aspoň z části napraví do původního stavu.