Prostřední předposlední díl .
Díky sedmimílovým botám byli u Pomocníčka coby dup. „To jste už tady? Jsem moc rád, že vás vidím. Jenže ještě nemám dovařeno, pomůžete mi prosím?“, ptal se po přivítání Pomocníček kamarádů. Více rukou vše rychleji zvládne a oběd byl brzy přichystán. Všichni si na něm moc pochutnali, protože s jeho přípravou pomáhali. Po uklizení Pomocníčkova domečku si sedli a povídali, až se ke slovu dostala Houkalka.
„Už jsem vám to trošku naznačila, ale ještě to probereme všichni dohromady. Dnes ráno mě vzbudilo sluníčko s tím, že je mu strašné horko a les začíná vysychat. jenže co je větší problém, nikde široko daleko není žádný mráček. Co budeme dělat? Vysychá i tůňka, kde bydlí Kvákalka. Jak je to se všemi pramínky v lese, to netušíme, ale musíme něco udělat.“
„Když jsem šel dnes pro vodu, pramen tekl pomaleji, také vysychá.“, řek zamyšleně Pomocníček.

Pomalík mu skočil do řeči: „A není někde v lese pramen, o kterém nevíme? Třeba ve skále? Tam by to nemuselo tak rychle vysychat, kdyby byl ve skále.“

Jeho myšlenku dokončila Kuňka: „Co takhle zajít za čarodějnicí Elvírou? Ta by nám určitě mohla poradit.“ Zvířátkům hned bylo veseleji, když věděla, co by mohla udělat. Pomocníček zamkl domeček na tři západy a vydali se na cestu. K Elvíře to bylo zase na úplně opačný konec lesa, než k Pomocníčkovi. Naštěstí Pomalík měl své sedmimílové boty a cesta jim rychle ubíhala. Už chybělo přejít poslední překážku – propast – pře kterou byl lanový most. Když přišli, úlekem zůstali stát. Lanový most tam nebyl. Houkalka se vznesla na svých křídlech a letěla se podívat, kam se most poděl. Pomalu se vznesla ke dnu propasti, kde spatřila polámaný most. Doletěla úplně k němu, prohlížela si ho a přišla na to, co se stalo. Opatrně vyletěla zpátky z propasti ke kamarádům, ale bylo to namáhavé, křidélka ji strašně bolela. Sesula se na zem, kamarádi ji obestoupili a ptali se, co našla.

„Most je zřícený na dně propasti. Tím horkem a žárem se přepálily provazy a nevydržely to, takže praskly. Nemáme se jak dostat na druhou stranu. Já to přeletím, Pomalík to přeskočí sedmimílovýma botama, ale co ty, Kuňko a Pomocníčku? Pomocníčka bych možná unesla, ale jsem strašně vysílená. Co budeme dělat?“ Houkalka si připadala strašně bezmocná, schoulila se do svých křídel a začala tiše plakat. Všichni kamarádi začali poctivě přemýšlet, co by mohli udělat.

Tichý pláč uslyšel slon Elefant, protože sloni mají veliké uši a hodně toho slyší. Šel za zvukem, až měl pocit, že je u zdroje pláče. Jenže nikoho ani nic neviděl. V tom jeho zrak padl dolů a uviděl skupinku kamarádů. Klekl si na všechny čtyři a ptal se jich, co se děje, protože slyšel nějaký pláč. Kamarádi mu vše vyložili – že les vysychá, nemohou najít žádnou vodu a široko daleko není žádný mrak. Elefant chvíli přemýšlel a pak promluvil: „To mě velice mrzí s tou vodou. Já také potřebuji nutně vodu a už třetí den bloudím lesem křížem krážem, ale nemohu žádnou najít. Rád vám pomohu. Kam se teď chcete dostat?“

„Přesně přes propast, jenže žár zničil lanový most a my se nemáme jak dostat na druhou stranu. Já propast přeletím, až si má křídla odpočinou. Pomalík to přejde, má sedmimílové boty, ale co Pomocníček a Kuňkalka?“

„No co by, vždyť je to tak jednoduché,“ usmál se Elefant a pokračoval, „já se natáhnu přes propast a vy po mě přejdete.“Ani nečekal na souhlas a jak řekl, tak udělal. Zvířátka po něm rychle přeběhla, on se vyškrábal na druhý konec propasti a mohli společně pokračovat za čarodějnicí Elvírou, už všech 5.