Zachránce

Seděla. Její výraz odpovídal tomu, co se v ní odehrávalo. Nevěděla, jak pokračovat životem. Před očima se jí odehrávalo všechno, v čem chybovala. Chtěla s tím vším skončit. Praštit, skoncovat, netrpět. Byla na louce a sledovala zapadající slunce. Nevnímala tu krásu. Po tvářích se jí koulely šňůrky slz. Bezmocný a odevzdaný výraz nasvědčoval tomu nejhoršímu. Rozhodla se, že s tím skončí.

Ulevilo se jí, protože se rozhodla. Je to tak jednoduché, ani to nečekala. Vstala a šla na konec louky – skálu. Nastavila tvář slunci a užívala si ten hřejivý pocit. Lepší konec si přát nemůže. Pak jen skočí a bude po všem. Po bolesti, strachu, utrpení, bezmocnosti, nenávisti. Po všem. Už stačí jen jeden krok a bude ráj. Myslela, že nebude nikomu chybět. Nevěřila v nic – v důvěru, přátelství, lásku. Nevěděla, co ty pojmy znamenají.
Trhla sebou. Někdo vykřikl její jméno. Zapotácela se, ale náhle ji chytly něčí paže a odtáhly na místo, kde před chvílí seděla. Tázavě se podívala. On? Ne, to musí být sen. To není možné. Tušil, co se v ní odehrává a prolomil ticho. Nevnímala ho. „Co tady ksakru děláš???“ Omluvně se na ni podíval.

„Měl jsem tušení. Jednou jsi mi o tom místě říkala. Mezi řečí. Ale popsala jsi ho tak, že jsem ho našel. Chodil jsem tu vždy večer, na západ. Uklidňovalo mě to. Takže ne tušení, ale zvyk. Dobrý zvyk.“ Byla naštvaná. Chtěla ho zkopat, dát mu facku. Otočila se a kopla aspoň do klády, do něho si netroufla. Pochopil to. „Jsi naštvaná?“

„Právě jsi mi zkazil celý život a ty se ptáš, jestli jsem naštvaná?“

„Doufám, že nezkazil. Myslím, že právě naopak. Proč jsi to chtěla udělat?“

Všechno mu pověděla, otevřeně, až se toho lekla. Nikdy s nikým takhle na rovinu nemluvila. A najednou zjistila, že se jí s ním povídá moc dobře. Začali se bavit o všem možném. Nechtěla skončit.Přestalo to dávat smysl, ale i přesto mluvili. Mu to došlo a přerušil to.

„Víš, mám tě rád a záleží mi na tobě. Co kdybychom to zkusili překonat spolu?“

Mlčela. V tom rozhovoru zjistila to samé, jen se toho bála. „Myslíš, že by to šlo? A měl bys se mnou vůbec tolik trpělivosti?“ Neodpověděl. Místo toho ji objal. Pochopila. Beze slov věděli, že už nejsou přátelé. Chytli se za ruce,ona se o něj lehce opřela a pomalu šli domů. Dostala novou sílu a chuť do života. Objevila smysl jednoho slova –co je to láska a chtěla si to užít. Věděla, že už chce žít…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.