Přijde mi, že je v životě moc otazníků. Kam jdu, co má v životě smysl, co chci dělat, odkud jsem přišla a kam směřuji? Možná jsem na tyhle otázky malá, ale i přesto si je kladu. Na některé mám odpovědi, na některé hledám a na některé se to dovím jinde než tady.

Některé otázky jsou zbytečné, protože na ně odpověď buď není nebo je moc filosofická. Otázky tu jsou a budou. Každý je řeší jinak. Někdo se snaží najít řešení, protože si to chce vnitřně vyřešit. Někdo se o tom baví s jinými lidmi, protože by chtěl znát i jiné názory a z toho pak vyhodnotí situaci. A asi poslední typ lidí radši nepřemýšlí vůbec, protože jim to přijde zbytečné. Však to se nějak vyvrbí, tak proč se tím nervovat.
A ještě tu jsou lidé, kteří nepoužívají svou hlavu. zeptají se někoho, co si o tom myslí a nepřemýšlí nad tím. Použijí jeho řešení/odpověď a nepřemýšlí, jaké to může mít důsledky.

Přemýšlení je těžké a někdy i tak trochu bolí. Naproti tomu často díky němu přijdeme na spoustu pozitivních věcí. Obohatí nás to. Nejlepší je umět to oddělit, přemýšlení a normální život, zároveň to propojit. Potom je člověk opravdu šťastný…