Příběh pro děti 21

Zážitek, který mě inspiroval k přemýšlení, zmíněný v projevu.
Děti, ztratily jste se někdy? Teď nemyslím podle mapy, o tom si můžeme povídat někdy jindy. Ale že jste někdy byli s rodiči a ztratili jste se jim? Já jo, a o ztrácení bych vám dnes chtěla povídat.

Já se ztratila vlastně dvakrát. Moc si to nepamatuju – jednou to bylo na dědečkově pohřbu, to jsem se nějak připletla k předchozímu pohřbu, co v síni byl, pamatuju si, že mě nějaká paní vzala na galerku, abych se pořádně rozhlédla a rodiče našla. A už ani nevím jak, ale dobře to dopadlo. Podruhé si pamatuju, že jsem se ztratila v zoologické zahradě tady v Brně. Byla jsem totiž malinká a můj tatínek nosil hodinky, tak jsem se orientovala podle nich. Věděla jsem, že na jaké ruce jsou ty hodinky, to je tatínek. Takže jsem pobíhala tam a zpátky, chytnu se ruky, jako obvykle, ale ta ucukla. Byl to mladý kluk se slečnou a ne tatínek s maminkou a bráchou. Naštěstí jsem za chvíli viděla své rodiče a běžela za nimi. Chci vám ale dnes povědět o ztracení někoho jiného, než mě.

V létě jsme byli s rodiči na dovolené na Šumavě. Tamní přírodu mám moc ráda. Navíc tam staví naučná centra pro turisty, kde je plno zajímavých věcí. A my byli u návštěvnického centra, kde bylo plno zajímavostí o jelenech a pak se chtěli jít podívat do jeleního výběhu. Chovají tam totiž jeleny, aby je vrátili do přirozené přírody. Když jsme si vše doprohlídli, vydali jsme se směrem k lesu. Tam stál ale na cestičce malý chlapeček a plakal, křičel a volal maminku. Nikdo si ho však nevšímal. Ba naopak – lidé se ještě zlobili, že tam křičí na lesy a ruší ticho. Pomalu jsme k němu přicházeli, aby se nás nelekl, ale on v tom všem strachu se otočil a rozběhl směrem do lesa. Běžela jsem za ním. Opatrně jsem jej chytla za ruku a začala na něj mluvit, aby se mě nebál, že půjdeme najít maminku. Že bez něj by přece do lesa nešla. Maminky to přece nedělají… On chudák pořád plakal a v druhé ruce tiskl plyšáčka. Opatrně jsme jej přemluvili a vydali se k návštěvnickému centru. Pomalu jsme jej začali obcházet, že tam snad maminku najdeme. Povedlo se, protože za chvíli mou ruku pustil a rozběhl se směrem k paní, asi jeho mamince, kterou objal. Nelíbilo se mi ale, co následovalo. Ta maminka se na něj obořila, co dělá scény a co vyvádí. Vůbec nevěděla, že se ztratil. Strašlivě mě to rozzlobilo, tak jsme šli raději pryč.

Víte, jsem moc ráda, že moji i vaši rodiče se vždycky koutkem oka dívají, kde jsme a hledali by nás. Nebo slyšeli naše volání. A nejsou to jen oni – jsem vděčná, že náš Pán Bůh ví všechno o nás. Je o tom zase jeden Žalm, a to 139. a já vám přečtu jen jeden verš, a to třetí:

„Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy.“

Přála bych vám i sobě, abychom nezapomínali, že když se ztratíme, Pán Bůh o nás vždy ví. A tak vám přeju, abyste vždy našli cestu zpět!

Příspěvek byl publikován v rubrice Dětský oddíl a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „Příběh pro děti 21

  1. Dobře jste udělali, Berry, a tu maminku vážně nechápu – ona si ani nevšimla, že má dítě pryč? Docela tragické. Na druhou stranu, jestli malej pořád utíkal a dělal si, co chtěl, tak ho možná chtěla trošku vytrestat. Ale neměla by ho vytrestat až tak, že se mu úplně ztratí z dohledu (teorie o vytrestání je jen teorie, zvažuji víc možností).
    Je dobré, že si všímáš lidí kolem sebe. Dnes to přestává být aktuální, lidi jsou lhostejnější, někdy z obav, někdy z nezájmu.

    • Vytrestat jo (rozvíjím tvou teorii), ale právě tím spíše to dítě nenápadně pozoruješ, aby o tom nevědělo (naši to tak dělali).
      Je to tak – proto ten projev. Tehdy ty lidi dostal, říkali, že by ho mělo slyšet více lidí. Tak šířím aspoň takto 😉 (si představ, že to říkám s emocemi, gesty, slzami v očích, protože to znovu vidím před sebou… bylo to silné pro mě i posluchače)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.