Buď součástí

Včerejší 5. projev z KomTru. Zatím nejtěžší obsahem, který mi dělal problém to ustát. A nečekala jsem, jak moc se se mnou publikum ztotožní a že uvidím i slzy.

Vždyť to vím – že je doba bezdotykových lidí u dotykových telefonů a bezkontaktních lidí s bezkontaktními kartami. Nesblížených vzdáleností. Tato dvouvěta není má, je mé blogové kamarádky, ale myslím, že je velmi pravdivá. A taky nechápeme, co je realita a co ne. Odcizujeme se. Tak třeba, jela jsem jednou tramvají. Ta musela výrazně cuknout a paní spadla na zem. Lekla jsem se, dívám se na ni, skláním se k ní a ptám se jí, zda se může nadechnout. Sípe. Jakoby z dálky slyším řidičovo oznámení, že se zranění mají nahlásit. Paní, můžete se nadechnout? Paní, půjdu to říct řidiči. Paní se jen zmůže, že musí vystoupit. Jsem bezmocná a bezradná. Paní, můžete se už nadechnout? Bolí vás něco? Jste zraněná? Půjdu říct řidiči… Tramvaj se rozjíždí. Paní si začíná stěžovat na bolest v oblasti žeber a nemůže popadnout dech. Konečně si nás někdo všímá, pán, a volá záchranku a posílá mě do školy, že se o paní postará.

Odcházím v mrákotách. A u toho jasně vidím Dorku.

Dorka byla mou kamarádkou v loňském KomTru. A všechny nás dostala jedním projevem. Byla tehdy nesvá, náhle jí zemřela babička, ale byla silná a říkala, že projev zvládne. Že ho vlastně potřebuje říct. Popisovala, jak šla po ulici a viděla se kácet starší paní. Nestihla ji chytit. Paní upadla do bezvědomí a měla srdeční zástavu. A Dorka popisovala a ukazovala, jak ji začala oživovat, vzpomínala na všechny rady, které se učila ve škole, snažila si vzpomenout na Staying alive, aby masírovala do rytmu. A jak volala na mladý pár, který šel okolo ní, ať zavolá záchranku, že nemůže, když masíruje. A oni se ptali proč, že se jim nechce. Přemluvila je, poslala pro resuscitátor na nedaleký plavečák a masírovala, dokud paní nepřevzala záchranka. Všichni do jednoho jsme cítili zoufalost nad její samotou v danou chvíli a strašně jsme si přáli jí pomoct, ale byli jsme bezmocní. A cítili vztek na lidi, kteří se na ni vykašlali.

Já cítila vztek na lidi, kteří se na nás dívali v tramvaji. Nebo se raději dívali z okna. Ještě, že si nezačali fotit selfie. To se teď v létě stalo rodině kamaráda. Vybouralo se jejich auto, převrátili se na střechu. Naštěstí se manželům a dvěma malým dětem nic nestalo. Ale nikdo nezastavil, aby jim pomohl vylézt. Když zastavil, tak aby si s jejich převráceným autem vyfotil selfie.

Jakobychom neuměli rozpoznat, co je doopravdy v záplavě všech médií, kompilací pádů k pobavení a lžím okolo nás.

Děsím se, že jednou zkolabuju na ulici a nikdo mi nepomůže. Čím více lidí okolo vás je, tím osamělejší ve skutečnosti jste. Když se mi stal vážný úraz v lese, můj křik přivolal náhodné dva táborníky, kteří tehdy pomohli první pomoc podat. Když někdo zkolabuje ve městě, kde je pomoc na dosah, neděje se nic…

Včera jsem jela do Kampusu. Seděla jsem vzadu v trolejbusu a slyším ránu. Trolejbus je přecpaný, tak nic nevidím, ale pak pochopím, že někdo zkolaboval a že mu volají záchranku. Mačkají signální tlačítko na řidiče, který pokračuje do další zastávky a pak se posune ještě o jednu. Tam se už omdlený probírá. A lidi se tváří, že to byla jen hra?

Nemáme srdíčka, která si můžeme za něco dokoupit nebo obnovit v bonusovém levelu. Nemůžeme se jen tak dívat na druhé jako v televizi.

Ze všech těch dalších zkušeností z dospěláckého světa přidám jednu letní, která mi přijde v určitém smyslu nejhorší. Byli jsme na dovolené na Šumavě u návštěvnického centra a plánovali od něj jít do jeleního výběhu. Když jsme se chtěli vydat na cestu, stál na ní asi tříletý usmrkánek, který velmi hlasitě volal maminku. A bylo vidět, že se to již nějakou chvíli děje. A lidé okolo něj chodili a nevšímali si ho. A zrovna v té chvíli, kdy jsme se k němu blížili, se najednou v té strašně panice a strachu rozběhl směrem do hlubokého lesa. Nemuseli jsme si toho moc říct. Já se rozběhla, opatrně ho chytla za ručičku, aby se nepolekal, zastavila ho a začala na něj mluvit, vedla ho za svými rodiči, kde na něj začala mluvit moje maminka a hladit ho a on v tom šíleném strachu k sobě tiskl plyšáka. Ptali jsme se, jaktože se ztratil, kde maminku má, jak se jmenuje, s kým tu je a to malé chuďátko nám toho nebylo schopné moc říct. Když jsme s ním procházeli okolo centra, napadlo nás, jestli maminka nesedí na verandě občerstvení. Vzhledem k tomu, že se chlapečkovi rozzářily oči a rozběhl se k ní, jsme se trefili. Tento příběh ale v mým očích neskončil dobře. Když chlapeček doběhl za svou maminkou, objal ji a utišil se, ta ho seřvala, co vyvádí. Znechuceně jsme odešli. Ona asi nikdy neví, že ztratila dítě. A já nemůžu zapomenout ten křik a vyděšené oči dítěte, které jeho vlastní maminka neslyší… A lidí, kteří chodí okolo něj a ještě se rozčilují, že dítě ruší lesní klid.

Jsme součástí reálného světa. Buď i ty jeho součástí. Zachovej se jako člověk se srdcem na pravém místě a pomož. Raději 9x marně, ale po desáté zachráníš život. A to je lepší než vyhrát pohár v nějaké počítačové hře. I když se to možná nikdo nedozví. Ale ty budeš součástí světa. A budeš hrdý. Přeju ti to. Abys byl součástí světa, na který můžeš být hrdý. Všichni totiž musíme začít u sebe, a když budeme my pomáhat, uvidí to lidé okolo nás a třeba také přestanou být laxní. Buď součástí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysokoškolské učení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „Buď součástí

  1. Moc krásný projev, B.!
    Přiznávám, že nejprve jsem se lekla, poznávajíc svou větu – neb jsem ji vůbec nečekala. Jsem moc ráda, že jsi jí otevřela svůj projev, je mi to ctí a vážím si toho. 🙂 Projev se Ti moc povedl, nedivím se, že publikum nenechalo chladné a podařilo se Ti k němu doopravdy promluvit.

    S obsahem a konečným apelem nemůžu jen souhlasit… Mrazí mě z toho, jak umíme být izolovaní…

    • Drahá A.! (prosím prosím, odepiš mi na mejl, hořím nedočkavostí napsat ti pokračování:-p)

      Když jsem ho říkala, lidé kynuli hlavou. A když jsem trošku rozvedla, že je od tebe, mé kamarádky, a v kolikas ho napsala, byli plni údivu a o to intenzivněji celý projev vnímali.
      Kéž nejsme…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.