Pro sborový web.
Je čas prázdnin, a tak i já jsem naladěna na prázdninovou vlnu. Ráda bych se vrátila ke vzpomínkám na tábor a naší aktivitě – hodnocení pomocníků dne.

V minulých letech jsme používali metodu staršího Plejádího oddílu – každé ráno se losovaly kuličky a kdo si vytáhl kuličku s tečkou, byl ten den tzv. Akalin. Musel všem ostatním nejvíce pomáhat. A ostatní se mu to snažili překazit pomocí. S mladšími dětmi ale model nabíral na problémech – mnoho z nich nechápalo, co se tím myslí. Když jsme večer hlasovali, kdo podle ostatních nejvíce pomáhal, vztahovaly to jen na sebe. Nedívaly se okolo sebe, kdo snad pomáhal jiným. Pak už hlasování bylo jen o tom, jak se kdo tvářil při ranním tahání kuličky. Chtělo to zkusit jinak. Rozhodli jsme se tedy nelosovat a večer u ohně zkoušet vyzdvihnout konkrétní skutky.

Byla to lekce pro všechny – pro nás dospělé bylo náročnější si pamatovat nejen jméno, ale i důvod. Děti zjišťovaly rozdílnost vděčností (úsměv, pomoc se dřevem, povzbuzení a zlepšení nálady, poděkování za jídlo, …) a samy se učily pozorovat a vyzdvihovat dobré skutky, až jsme si na konci týdne mohli udělat skupinkové chvíle. V nich jsme si vyříkali vše za uplynulou dobu, omlouvali se, chválili navzájem, děkovali a modlili se za sebe navzájem v užších kolektivech. Věřím, že takový proces vám není cizí, protože něco velice obdobného probíhá při umývání nohou při Památce večeře páně. Děkování si sobě navzájem už nám je ale, k naší škodě, cizejší. Máme strach, že by to snad bylo namyšlené. Ale poděkování je důležité k dokončení procesu pomoci. Pro nás, jako příjemce, kvůli uvědomění a pro pomocníky jako povzbuzení, aby to dělali dál, že to má smysl a má užitek.

Docházelo mi, jak samozřejmě očekáváme, že se někdo ráno usměje, že je jídlo včas, že je večer táborák, že někdo odnese zpěvníčky, jiný pomůže menším dětem, že někdo vstává s hlídkou v noci a jiný je ochotný chvíli hlídat i sám, aby se vedoucí noci vyspal. A tak jsme se opravdu učili děkovat a oceňovat úplně všichni. A tím víc se učili si navzájem pomáhat. Najednou seznamy pomocníků narůstaly a já měla radost, že mohu pozorovat dvojice, skupinky, které si navzájem pomáhají a že to děti dovedou večer veřejně pojmenovat. Ráda vzpomínám na takovýto začátek prázdnin a chci si tento pocit uchovat a prohlubovat ho – mít otevřené oči a ruce ku pomoci tam, kde je potřeba a děkovat těm, kteří pomohou mě. Možná je to někdy jejich povinnost, namítli byste, ale stále je za co děkovat.

A co vy? Myslíte si jako Seneca, že je člověk zrozen ke vzájemné pomoci? Já s ním souhlasím – protože když nás Bůh stvořil ke svému obrazu (dle Martinova zamyšlení z tábora už vím, že „v Božím stínu“), žijeme dle vzoru Lásky, které záleží na každém človíčku. A pokud máte stále pocit, že vás nic nenapadá a že pomoc se počítá jen tehdy, když je velká a viditelná, není to tak (i když je to super! ale maličkosti staví větší celky). Můžete se na závěr třeba inspirovat záložkami, které jsme letos dětem na konci tábora rozdali, aby v nich myšlenka každodenního povídání o pomoci zůstala. Já bych to ráda ukončila jednou modlitbou od Hany Pinknerové, která krásně popisuje série (ne)dobrých skutků – a to, že k nim často potřebujeme Boží pomoc a přítomnost:

„Drahý Pane, děkuji Ti, že jsem dnes ještě nic nepokazila. Nikoho jsem nepomluvila, s nikým jsem se nepohádala, nikoho jsem neokradla ani nepodvedla. O nikom jsem si nemyslela nic zlého. Děkuji Ti také, že jsem se dnes ještě nedopustila žádné lži, nebrala Tvé jméno nadarmo, ani nikomu nezlořečila. Nebyla jsem lakomá ani sobecká, nebyla jsem nevděčná, dokonce ani nereptala… ale je ráno a za pár minut, Pane, vylezu z postele, a to už opravdu budu potřebovat Tvou pomoc.“