Zimu mám ráda, a ta letošní je obzvláště povedená, protože po mnoha letech je opravdu mnoho sněhu. A já se to rozhodla využít a podívat se na přírodu z toho zimního pohledu. Kdy je vše přikryto bílou sněhovou peřinou a spí.
Na svých výletech jsem našla plno zajímavostí a pozoruhodných věcí. Vše je tišší, klidnější, příroda vypadá úplně jinak než v jiných ročních obdobích. Vše je trochu zpomaleno, lidé jsou buď v práci nebo ve škole, nebo jen sedí u teplých kamen, z domů se kouří. Dokonce jsem se zatoulala do vesniček, kde domy mají stále jména nebo alespoň erby, u stodol jsou hromádky srovnaného dříví, krmelce plné sena a v ohradách běhají koně či se pasou kozy. Moc se mi to líbilo.
Jeden den jsem se šla projít k oboře na okraji Brna. A těsně před oborou slyším rámus. Prvně jsem tedy slyšela ptáčky, pozorovala jsem je v korunách, dokonce jsem viděla datla ošetřovat strom. A to mi dělalo radost. Snažila jsem se ale přijít na to, co dělá takový rámus, proč sníh křupe tak nahlas. Protože široko daleko nikdo nebyl. A halucinace přece nemám, nebo ne? Pořád jsem na to nemohla přijít. Když v tom vidím, jak se větvička přede mnou hýbe. Pořádně se dívám, a co nevidím… Pod sněhem nějaké zvířátko bagruje tunel! A to dělalo ten rachot. Neviděla jsem to zvířátko, ale výsledek jeho práce docela zřetelně. Opatrně jsem šla blíže, abych ho nevyrušila. Když jsem ale zjistila, že zvířátko si z mé přítomnosti nic nedělá, osmělila jsem se a byla nad ním skloněná něco málo přes metr. Uchvácená jsem pozorovala tvořící se kupičku, která se hýbala doleva, kde udělala velkou zatáčku, pak zatřásla tenkým stromečkem a kousek za ním hluk přestal. Zvířátko asi zalezlo zpět do nory nebo si muselo odpočinout po velké práci.
Byla jsem z toho úplně paf. Když jsem pozorovala zvířátko kutat, skoro jsem se bála dýchat a zároveň jsem byla strašně zvědavá, co tam pracuje. Ovládala jsem se, abych neodkryla sněhovou peřinu a nepodívala se, kdo pod ní tuneluje. Měla jsem totiž obavy, co bych tam za zvířátko našla, trošku jsem se bála. Zároveň jsem si vzpomněla, že např. motýlům se z kukly nesmí pomáhat. Poničila by se jim křídla a nemohou pak létat. Když bych odkryla sněhovou peřinu z „tuneláře“, mohl by nastydnout a umrznout.
Pořád jsem se k tunelujícímu obrazu vracela a přemýšlela nad ním. V životě s Pánem Bohem je to úplně stejně. Nevidím ho, ale čím dál častěji vidím úplně přesně jeho působení v mém životě, úplně na dotek, někdy i zaslechnu. A tak, i když zůstalo tajemstvím, které zvířátko jsem pozorovala, vím naprosto přesně, že tam bylo. Slyšela jsem ho a viděla důsledek jeho pohybu a práce. A také vím, že Pán Bůh v mém životě je, přesně jako to zvířátko pod sněhem.
Tak co, jaké zvířátko myslíte, že tam bylo?
A vidíte ve svém životě Boží působení?