Příběh pro děti 19

(Vím, jdu na přeskáčku, ale sliby se musí dodržovat a já nějak nestíhám publikovat, přestože (právě proto že) na blogu vlastně vůbec nejsem.)

Záznam, pokud nechcete číst (od minuty 7:12):

Ovečce bývá lépe ve stádu. Tam má všechno, a proto v něm žije. Ve stádu je její rodina – ovce máma i táta, sourozenci a plno kamarádů. Nikdy tedy není sama, vždy si má s kým hrát – kde pást oběd s kamarády ovečkami na čerstvé zelené travičce, kam se jít napojit pro čerstvou vodu nebo strom, do jehož stínu by si mohla lehnout a jen tak odpočívat. Nejen, že má vždy po ruce kamarády, rodinu a své blízké. Celou dobu má ve svém okolí dva hlídače. Jednoho, který jí je podobný, jen je trošku větší a hlavně hafá. Ano, je to pes. Úkolem psa je hlídat celé stádo, aby se nerozuteklo do hlubokého lesa, neblížilo se ke srázu a nespadlo z něj. A nebo zkrátka, aby se stádo nerozuteklo. Běhá okolo stáda stále dokola, honí jej a zároveň má z toho radost. Nadšeně běhá tak rychle, že se ovečky nemají šanci vzdálit od stáda, protože je zkrátka nepustí.

Říkala jsem ale před chvílí, že ti hlídači jsou dva. Ten druhý je mnohem větší než ten první. A nehafá, ale mluví slova, která ovečky neznají, ale zvyknou si na ně a jsou jim příjemná a moc rády je poslouchají. Vždy, když je slyší, začnou spokojeně bečet a jdou za tím hlasem, který je jim tak milý a známý. Ten hlas patří jejich pastýři. Má mnoho úloh, které musí plnit ve svém stádu. Kontroluje, zda je dostatek vody a zda je tráva dost zelená, takže ovečky budou mít co jíst i pít. Když by mělo přijít sucho, je na něm, aby ovečkám zajistil jiný zdroj vody a potravy, když bude tráva spásaná a suchá. Dále hlídá vnější nebezpečí. Co to přesně znamená? No, když by se ke stádu blížila smečka vlků, hlídající pes by si s těmito mlsnými zlými vlky asi jen tak neporadil, nepřepral by je. Na to je příliš malý. Tento úkol visí na pastýři. Buď stádo někam schová, nebo vymyslí nějaký prostředek, jak stádo ochránit. Někdy musí udělat i věci, které by asi jinak neudělal. Třeba vlka zastřelit puškou. Ale dělá to pro své stádo, aby ho ochránil, protože ho má moc rád a záleží mu na něm.

pribehprodeti19_1

Jedna ovečka z tohoto stáda, které jsem vám právě popsala a o které bych vám chtěla vyprávět, si postavila hlavu a řekla si, že má toho plné zuby. Přišlo jí už nudné, jak všechny ovečky bečí pořád stejně, že každý den spásá tu samou trávu, vidí vycházet slunce za stejnou skalkou a pije stále stejně chladnou vodu. Je to nuda!, říkala si. Už mě to tu nebaví. Chci si užít trochu zábavy.

A tak se rozhodla uskutečnit velký plán. Jednoho rána v den D vstala trochu dříve než ostatní ovečky, na kopýtka si nasadila papučky z lopuchových listů a aby ji nikdo neslyšel, tak tiše, přesto rychle, opouštěla stádo. Když se ohlédla zpět, uviděla své rodné stádo, své spící rodiče, sourozence i všechny kamarády. Dokonce se jí zdálo, že v jasu slunce vidí přicházet stín pastýře, který za nimi někdy ráno chodil na návštěvu. Milovala tyto jeho návštěvy. Přišel, každou pohladil po hlavě a ty ovečky, které měly jméno, i oslovil. Vždy se u takové návštěvy těšila, že přijde k ní, zašeptá tichým a sytým hlasem právě to její jméno a skloní se, aby ji podrbal pod krčkem. Dnes ji tam ale už nenajde, rozhodla se, a to je dané. Dnes odchází pryč. Přece jen se ale ještě zastavila a zarazila, dokonce zalitovala, že se dnes nesetká s pastýřem a došlo jí, že jí bude asi chybět. Ale přece se jasně rozhodla, to by bylo trapné se vrátit. A tak se naše ovečka vydala do světa.

Šla skoro celý den, už měla i žízeň, kopýtka jí svědila a chtěla už jen jednu jedinou věc. Lehnout si do stínu stromů a spát. Našla tedy vhodný strom a už se chystala, že si lehne, když v tom k ní přichází nějaká stvoření, která nezná. Prvně se bála, že to jsou vlci. Když se podívala pozorněji, přišlo jí, že ta stvoření jí jsou podobná, ale nebyla si jistá. Stvoření k ní přišla a promluvila na ni. Z počátku jim úplně nerozuměla, přesto se jí zdálo, že mluví trochu podobnou řečí. Naše ovečka bečela, jako to dělají všechny ovečky. No a tato stvoření mečela. To je vlastně skoro podobné. Ano, myslíte si to dobře – byly to kozy. Ovečka jim vysvětlila, že opustila své stádo, protože se tam již nudila a že chce zažít nová dobrodružství, chce vidět nové věci a prostě se bavit.

pribehprodeti19_2

Kozy ji přijaly mezi sebe. Vlastně to nebylo tak náročné. Všechny měly rohy jako oveččin tatínek, bílou srst, přestože ne tak hustou a příjemnou jako maminka, a měly kopýtka a mečely. V jedné věci se ale přece hodně lišily. Měly na bradě dlouhý fous. Naše ovečka si však říkala, že jestli je to jediná věc, tak to přece tolik nevadí a najde způsob, jak se kozám přizpůsobit, aby s nimi mohla žít ve stádu.

Uběhla nějaká doba. Prvně to bylo moc fajn, ale začalo to skřípat. Kozám totiž vadilo, že se ovečka sem tam zapomene a zabečí, místo aby mečela jako ony, že spase všechno a nevybírá si jako ony a hlavně jim čím dál víc vadilo, jaká je malá a že nemá na bradě fousy. Ovečku to mrzelo a říkala si, že musí něco vymyslet. Opravdu hodně se hlídala, aby vždy jen mečela, shrnula si část vlny z hlavy a snažila se vytvořit na bradě fousy a hlavně si vyrobila na kopýtka takové dřevěné pahýlky, aby byla trochu vyšší. Pár dnů to bylo dobré a vypadalo to, že je krize zažehnána a problémy vyřešeny, ale pak se jednou zapomněla. Jednoho krásného dne se s kozami honila po horách a ošklivě přitom spadla. Sesmýkla se totiž na těch prodloužených nožkách, dřevěných pahýlech, a zamotala do vlny, kterou měla pod bradou jako fousy, takže nic neviděla. Když se probrala, její kozí kamarádky byly ty tam. Chtěla se postavit na nožky, ale nešlo to. S jednou z nich nemohla vůbec hýbat. To jsem to dopracovala, bědovala naše ovečka. Toto dopadlo. Domů se nedoplazím, kozy se na mě vykašlaly. Co teď budu dělat?

Nakonec to ovečce nedalo a snažila se začít plazit směrem, kterým si pamatovala své ovčí stádo. Ale vlastně se domů vrátit vůbec nechtěla. Bečet už zapomněla, nevěděla zkrátka, co dělat.

Vysílením usnula. Za chvíli se vzbudila a byla řádně zmatená. Nebyla na zemi, ale houpala se ve vzduchu a bylo jí teplo. Zase usnula. Když se vzbudila, ležela v teple v dece, a když se pořádně rozkoukala, víte, kde byla? V pastýřově domě před krbem. Pastýř ji pozoroval, sklonil se k ní a pohladil ji pod krčkem. Přesně tak, jak to mívala nejradši. Když se chtěla pohnout, zjistila, že to nejde. Ta nožka, kterou prve nemohla hýbat, byla nějak zavázaná. Pastýř jí tím hlasem, který jí tolik chyběl, vysvětloval, že mu chyběla. Když mu zůstalo volno po vší práci, chodíval na různé strany do okolí ji hledat. Dnes měl ale konečně více času, šel dále, než obvykle a našel ji. Viděl, jak bezmocně leží a je zraněná. Vzal ji tedy opatrně do náruče a odnesl ji domů. Tam ji ošetřil a teď jí vysvětloval, že tam může zůstat, dokud se jí nožka neuzdraví a pak je na ní, co bude chtít dělat dál. Ovečka si říkala, že je to přece jasné, že až se uzdraví, popeláší zpět za kamarádkami kozami. Ale pak nad tím přemýšlela. Může se tam vrátit, když ji kozy vlastně opustily? Nemohla by přece jen zůstat u pastýře v jeho domě? Když bude dělat, že na nožku nedošlápne, takzvaně filmovat, pastýř ji nevyhodí. Na druhou stranu, může si to dovolit? Zjistila, že se na pastýře může obrátit s jakýmkoli problémem, ale asi není hezké ani rozumné toho zneužívat…

Ovečka z toho náročného přemýšlení usnula. Když se ráno vzbudila, zase přemýšlela. Měla o čem. Pastýř tam ale už nebyl. Dal jí úplnou volnost, aby to udělala podle sebe. Říkala si tedy, že se zkusí podívat na stádo. Jenom tak z dálky. Přece jen, rodiče jí chyběli. Opatrně se pokusila vstát a zjistila, že nožka ji už nebolí tolik a je schopná chůze. A tak vyšla směrem ke stádu, ale schovávala se za stromy. Pořádně se totiž styděla a vlastně si nedovedla představit, jestli ji ovce přijmou zpět mezi sebe a zda se ona vůbec dokáže zařadit zpět mezi své.

Zastavila se za skalkou a pozorovala ovčinec, který žil životem jako vždy. Nikomu nechyběla. Měla slzy na krajíčku a už se chtěla otočit a odejít. Ale za ní stál pastýř. Říkal jí, že je to na ní, zda se vrátí domů, tam, kam patří, nebo půjde a bude ze sebe dělat něco, co není. A že se na ni nezlobí a má jí rád takovou, jaká je. Pohladil ji pod krčkem a odešel. Ovečka tam stála sama. Po chvíli tichého rozhodování si řekla, že nemá co ztratit. Že se půjde alespoň omluvit a uvidí, jak to dopadne. Pomaloučku se táhla k ovčinci, na jehož kraji se pásli její kamarádi. Když ji viděli, odešli. Nechtěli se k ní hlásit. Ovečka to chtěla vzdát, ale pak si řekla, že to dluží rodičům. Když zvedla hlavu, že za nimi půjde, viděla je přicházet k sobě. Začala plakat a omlouvat se. V tom roztřesení a smutku mečela místo bečení, ale její rodiče jí rozuměli. Každý ji objal z jedné strany a řekli jí, že jí odpouští. Že jsou rádi, že překonala ostych a vrátila se. Domů. Kam patří a kde je mezi svými a kde ji mají rádi. A kde je v bezpečí s hlídacím psem a hlavně pastýřem, kterému patří.

Naší ovečce chvíli trvalo zařadit se zpět do stáda a žít tak, jako předtím. Byla už ale poučená. Věděla, že nemá cenu hrát si na něco, co není. Že z ní nikdy nebude koza s dlouhými fousy pod bradou a dlouhými nohami a nenaučí se jen tak mečet. Věděla ale, že je ovečkou, která patří do svého stáda, kde je v bezpečí před vlky, protože ji hlídá pes a jejich pastýř. A byla vděčná, že pastýř vždy, když za nimi přišel na návštěvu, hladil jako první právě ji. Věděla, že kdyby nějaká ovečka odešla, i jiná, než ona, pastýř to hned pozná, trápí se nad tím a snaží se ji hledat. Na všech ovečkách mu totiž záleželo stejně a všechny měl moc rád.

pribehprodeti19_3

(pohled za oponu)

Příspěvek byl publikován v rubrice Dětský oddíl a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.