Název knihy: Deprese (jako řeč unavené duše)
Autor: Ruediger Dahlke
Nakladatelství: FONTÁNA
Rok vydání: 2006, 1. vydání
Obsah: Autor (lékař, přírodní léčitel, psychoterapeut a homeopat) rozebírá, co to deprese vůbec je a vysvětluje ji postupně na příkladech. Ukazuje projevy deprese v literárních dílech – samozřejmě hlavně básních, propojuje to s životem autora a ukazuje spojitosti. Vysvětluje depresi po neurologické stránce, co přesně se v mozku odehrává, a jak se ji lidé snaží potlačovat, jak může vznikat. Dále začíná depresi vysvětlovat dle živlů a kosmických zákonitostí a zde ve mně nastal zásek a já nebyla schopná dál číst.
Ukázka: Pozadí deprese – Společenské a sociální příčiny
Když uvážíme, že s velkým náskokem nejčastějším spouštěčem deprese jsou rozchod s životním partnerem a ztráta pracovního místa, snadno pochopíme i dvě podstatné společenské příčiny laviny depresí. Smrt vztahu a ztráta zaměstnání dnes hrozí čím dál většímu počtu lidí. Nezaměstnaní osamělí lidé jsou tedy vystaveni tomu nejvyššímu riziku, že onemocní depresí. Patří však k té skupině obyvatelstva, která v naší moderní společnosti stále bujněji vyrůstá na půdě globalizace a izolace – mnohem víc, než by nám mohlo být milé.
Vlastní názor: Kniha se mi velmi líbila, je napsána velmi čtivě, přestože je rozebírána odborně. Když se ale upouštělo z medicínského hlediska a čím dál více byl dáván prostor pro vysvětlování na starověkých bájích a čakrách, už mi číst nešlo. I tak první půlka knihy byla přínosná. Autor ukazuje a vysvětluje rozdíly mezi „depkaři“ a skutečně nemocnými, vše, co to s sebou nese a hlavně i společenské pozadí, které napomáhá čím dál většímu rozpuku této nemoci. Jako ozvláštnění neurologie to bylo přínosné.
Je to nesnadné. Protože deprese je už skutečně nemoc. Ale mnohé prvky deprese můžou mít lidé, i když nejsou vyloženě nemocní – jen jsou prostě v tak tíživé situaci, že je válcují spíš vnější okolnosti, než nějaké vnitřní mozkové pochody. Věřím že polovina těch lidí by z tzv.depresí pookřála, pokud by se ocitla v zabezpečeném postavení. Jiná kapitola je ztráta někoho blízkého, osobní ztráta – ta se nedá nahradit, z té se musí probruslit a to už je věc času a taky to není u každého stejné, někoho to postihne hodně citelně, někteří dokonce opravdu ztrátu svého milovaného nepřežijí – je dost případů, kdy manžel do roka nebo do dvou odejde za manželkou, a naopak, tito lidé vnitřně zemřou a nemají vůli žít.
Pak jsou tu depkaři, kteří by potřebovali pár facek a vyhnat na pouliční nebo zahradnické práce vůbec (domnívám se, že práce na čerstvém vzduchu, se zemí a s kytkami, jsou dobrá terapie, dokonce ještě lepší než malování obrazů. Možná to vidím zjednodušeně, ale trocha fyzické únavy a vzápětí pocitu, že za námi něco stojí, kus práce, která bude viditelná, dodá dost energie.)
Knihu jako takovou jsem nečetla a nevím jestli bych po ní sáhla, již zmíněných pocitů depek jsem si zažila hodně i bez knihy. A nemyslím si, že bych byla depresí nemocná, ale ani si nemyslím, že to byla pouhá póza.
No, to je právě ta zamotanina. Už to válcování se může podepsat do deprese, a to je vždy nemoc. (dle toho, jak jsem to pochopila) Jen někdy se to vyřeší “samo”. Vždycky, když člověk pracuje jen hlavou, se dříve unaví a hlava trpí. Zapomene na svět okolo sebe.