Nabitá

Až po dopsání jsem ji zase objevila. A dotváří mi to. Nechť žije šuplík, příští týden pokračujeme s deníčkovým výletováním.
Kterak se potkala láska s Láskou.
Pro Toho, který mě má v náruči; toho, který naslouchá; toho, který mi ukazuje nevšední krásy, … Těch je. Láska je prostě. Jiná… ( a ne, nejsem přelétavá!)

Myslím, že mi září úsměv.
Ba ne, to budou i oči.
Vlastně, já zářím celá.
Všechno se se mnou zcela točí!

Nevím, co se děje.
Chvějí se mi nohy,
srdce skáče, ruce bortí,
muchlám sukni mezi prsty.

Jako bych měla vybuchnout,
to vědomí, ten pocit?
Já nevím, co se děje,
chci to co nejdéle zažít!

Bijí se ve mně dva překrásné pocity,
jeden je šlechetný, druhý tak prostinký,
poznání naděje v jediném Tvůrci,
k tomu malinké srdéčka chvění.

Poznat lidi, kteří milují Jeho,
ale zároveň mít oči upřené na jednoho,
který se směje, povzbuzuje,
v davu věrných skryt je.

Možná se jen bojím vyslovit,
že snad ten pocit,
že ten se navrátil ke mně
a probudil mě z letargie?

Ale jak by mohlo…
Rozum se dostává ke slovu,
vykládá mi všechna negativa,
která dálka ráda skrývá.

Jen… To shledání…
Tak čisté a prostinké bylo.
A já se za ten úsměv až styděla,
jak musel zářit daleko.

Rozume, nechci tě teď.
Jen pár dní.
Chci si užít chvění.
Bez poznání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.