Avatar
Přicházím v pondělí zároveň se zvoněním v 8.45, přikládám čip a vcházím do školy. Vzpomínám si, když jsem tu vcházela jako studentka poprvé. Držely jsme se za ruku a vydaly se vstříc novému dobrodružství. Poznat nové lidi, spolužáky, školu, a vlastně i sebe. Znaly jsme se jen z hudební nauky. Byly jsme malé holčičky, co obsadily první lavici u katedry. Já dostala na starost třídnici a ty ses stala informatičkou.
Kráčím do druhého patra po schodech ke skříňce, míjím mladší studenty a stále si nemohu připustit, že teď jsme tu nejstarší my. Věci se mění, spousta našich vyučujících odešla, my vyrostli (boty už musím dávat ve skřínce na výšku, jak mám velikou nohu) a máme prý maturovat. Máme fyziku. „Jaký byl stužkovák?“, ptá se vyučující.
Postupně se touláme do hospody. Budeme pasovaní na maturanty. Člověk by řekl, že je osm let dlouhá doba, ale ona není. Když kluci mají proslov a vzpomínají hlášky různých vyučujících a studentů, smějeme se, ale mě začínají pálit oči a zaháním slzy. Těch osm let uteklo tak rychle. A když se díváme na fotky, jak jsme byli všichni malincí a jak jsme se v průběhu let měnili, začínám si uvědomovat, jak mi to asi bude chybět. Stačí se podívat okolo a nezbývá, než si připustit, že jsme velká banda kreativních lidí. Třeba vážně jednou převezmeme tento stát – politici, lékaři, právníci, ekonomové, jazykovědci, matematici, informatici, veterináři, možná i operní pěvkyně. „Tohle bylo v Olomouci, na Svatém kopečku!“ „Náš výherní Majáles!“ „Lyžák!“ Vzpomínky se hrnou… Jsme sice strašně nesourodá skupina, ale doplňujeme se a gesta a hlášky mi budou doopravdy chybět. Kdy mi u rýsování někdo řekne, ať holt místo pravítka použiji kreditní kartu? Kdy se budu moct smát výmluvě, že „jsem měla krizi a nevěděla, co si dnes obléct“? Kdy mi bude někdo říkat, že jsem tukaní mládě a tvrdit, že brokolice a cuketa jsou sprostá slova nebo spolužačka je chemická panna? Kdy se budu moct smát frontě před umyvadlem při čepování vody na pití do hodiny? Ne, že bych se nemohla oprostit od lidí jako jedinců a měla na ně tak silné vazby, těším se na jinou školu, ale nedokážu si představit studium bez humoru.
Po fyzice máme ZSV. Opět krátká vzpomínka na stužkovák – vždyť náš vyučující je pro nás osobností. Jako malinké děti jsme ho dostaly v primě na dějepis a strašně se ho bály, byl pro nás učiněnou autoritou. Nějakou dobu jsme se neviděli a vrátil se nám na občanku na vyšším stupni. Ale pořád byl pro nás autoritou, jen křížovku vystřídala v písemce mapa (děti si musí pořád hrát a malůvky nějak ospravedlnit). Dívám se na tebe, taky jsi jiná. Párkrát sis obarvila vlasy, měla dokonce i ofinu, našla svůj styl oblékání, ale počítačů se držíš pořád. Stejně jako já té svojí třídnice. Jen se z červeného miláčka stal zelený.
Ležíme vysmáté na postelích na chatce. Nakoukne třídní, vidí fialové skvrny kolem pusy a na oblečení a vyděšeně se ptá, co nám je. „Nic, jen jsme se přejedly třešní,“ halekáme se smíchem. Jsme na exkurzi v Podyjí a když jsme se vracely z vesnice, kde jsme prováděly anketu, neodolaly jsme třešním okolo cesty. Vyškrábaly jsme se na násep a začaly mlsat sladkokyselé černé šťavnaté kuličky. Stahujeme celé větve a nenamáháme se s trháním, ukusujeme rovnou z větví. Šťáva nám teče po prstech, obličejích a mě dokonce spadla třešeň na tričko a zanechala tam malou stopu.
Vracím se do přítomnosti. Známe se téměř 10 let a jen ze školního prostředí. Změnily jsme skřínku z přízemí (s nepříjemným topením – v zimě jsme měly zahřáté kabáty, ale nešly tam umístit všechny věci) do druhého patra a lavici o řadu doprava. A skoro za pět měsíců, ani to ne, končíme na škole. Spočítaly jsme si to dneska cestou ze školy.
Někdo se nás ptá, jestli se budeme vídat i po škole, když každá budeme jinde. A my představujeme náš plán – budu ti hlídat děti a když se naštvu, budu je učit francouzsky, abys jim nerozuměla. My se smějeme, víme, jak to bude. Doufáme v to.
Vystupuji z tramvaje a zase nadhazuji plán: „Nepropadneme všichni, abychom si to mohli zopakovat?“
P.S. A zrovna nedávno i třídní nadnesla dotaz, co my budeme za pár měsíců dělat bez gymplu…
Komentáře
Mniška: Právě kvůli vyprávění myslím, že to není subjektivní líčení
Humor ne, ale lidé, co ten humor tvořili ano... Děkuji moc 
Vendy: Dobré doplnění, jestli to ještě naše matikářka řekne, pokusím se to trefně přidat
Elisis: Děkuju moc. Kdyby na mě nemyslelo tolik lidí, kolik už teď asi bych byla zhroucená. Asi z toho dělám větší věc než je, ale maturity se děsím a zároveň těším, mám strach, jestli budu připuštěná... Zkrátka, moc vám všem děkuju!
Beruško, přeji ti pěkné vykročení do nového roku, úspěchy na škole, ale i v osobním životě. Hlavně zdravíčko a taky aby tě neopouštěl úsměv, dobrá nálada a abys zůstala taková, jaká jsi.
Hezký den, zlatíčko!
Moc pěkně jsi to všechno dala dohromady :) Krásně jsi zavzpomínala na strávená školní léta a jde poznat, jakými změnami jste si prošli, ačkoliv to jsou povětšinou drobnosti, proč na ně neupomenout a zasmát se? Vyprávění je propleteno humorem a vtipnými hláškami, ale stejně z toho pořád jde cítit stesk. Ani se Ti nedivím, určitě Ti bude třída, učitelský sbor a vlastně celá škola chybět. Jenže člověk by se měl vyvíjet dál a navázat na další cestu života. Pro Tebe to, jestli tuším správně, bude vysoká škola(?) Držím Ti palečky, ať to vše zvládneš a samozřejmě také maturitu, budu na Tebe myslet!
Doufám, že Štědrý den byl plný lásky, pohody, splněných přání, smíchu a kouzla :) Že jste se všichni ve zdraví a štěstí sešli u večeře, a že jsi pod stromečkem našla něco, co Ti udělalo radost :) Přeji pěkné svátky a děkuji Tobě za přání! Zítra jedeme na hory lyžovat, takže snad se do školy vrátím bez újmy :)
To bylo krásné povídání, plné nostalgie, ale i humoru. Je dobré, že si vybavuješ hlavně ty příjemné chvilky. Měníme se všichni - moc bych ti přála, abyste zůstaly v kamarádství i nadále, v takovém kamarádství, které přeroste v celoživotní přátelství.
Je to moc pěkné povídání a opravdu - čas letí jako namydlenej. Rok uteče jako voda a tobě jich uteklo osm... máš to za pár a už na tebe padá smutek.
Ale to přináší život. Stejně jako nová setkání a nová přátelství.
A mimochodem, kreditkou můžeš smetnout mouku z válu nebo jí namazat chleba s máslem...
Ach, milá Berry, bylo to nostalgické, ale milé vyprávění. Připomněla jsi mi i má léta na gymnáziu a mé pocity, které jsem měla, když mě čekala maturita. Ale neboj, humor Tě s gymplem neopustí. Vždycky jsou lidé, kteří mají smysl pro humor, ať už jsou jakkoli "šprťovatí" :)
Ale chápu Tvou melancholii, je těžké opustit lidi a prostředí, kde jsi trávila život tak dlouho. Ale začíná před Tebou nová cesta a může být třeba i hezčí.
A copak, že se Ti na tom nepovedlo? Nějak to tady nemůžu najít.
Každopádně Ti přeji, aby Tvá cesta životem byla i nadále příjemná, třebaže Tě čeká těžká zkouška, ale nebojím se o Tebe, vím, že obstojíš.
A také Ti chci popřát krásné a veselé Vánoce a také Božího požehnání :)
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.