Avatar
Dívčí postava kráčela potemnělou ulicí. Na křižovatce blikaly semafory oranžovým světlem, auta pomalu projížděla ulicemi a vyhýbala se vzniklé břečce ze sněhu. Dívka kráčela, těžké sněhové vločky jí dopadaly na vlasy a ona se usmívala. Přemýšlela nad skutečnostmi, které se staly před pár desítkami minut.
Trošku s obavami vcházela s přáteli brankou do budovy hospicu. Do té doby se všichni usmívali, vtipkovali, ale branka působila umlčujícím dojmem. Vyjeli do prvního patra, zmateně se domlouvali s personálem, ale nakonec se vše vyřešilo a sjeli do nižšího patra. Usadili se na chodbu - pohovka, zem, stěny, vše poskytovalo oporu. Rozdali si noty, vytáhli kytaru a začali zpívat k zavřeným dveřím. Pacienti jsou unavení, ale budou vás poslouchat takto, slyšeli od hodných žen z personálu. Aspoň neuvidím tvář a nebudu se tolik trápit, blesklo dívce hlavou. Postupně přidávali radost a zpěv rozezníval chodbu. Občasný personál, který měl plné ruce práce, se zastavil, zazpíval, řekl píseň na přání a pokračoval s roznášením večeře.
„Děcka, pojďte se modlit, ať to má smysl.“ Skupinka se opět sešla, sklonili hlavy, chvíli mlčeli, pár lidí se pomodlilo a s jakousi bázní pokračovali ve zpěvu. Dívka popocházela chodbou a zpívala ze svého srdce, zpívala těm lidem za dveřmi, kteří jsou na konečné svého života. Zastavila se u papoušků, pozorovala své zpívající kamarády, zkoumala obrazy na stěnách, až se vysílením opřela o automat. Chlapecká postava naproti ní se usmála. S tímto povzbuzením se opět přidala ke zpěvu, že nezpívá pro sebe, pro své kamarády, ale lidi za dveřmi.
Po hodině je prosili, jestli by mohli jet zase do horního patra, že dva pacienti přijdou za nimi na chodbu. Sbalili svých pár švestek a vyšli, ale museli chvíli počkat. Přišli je upozornit, že jim zrovna jeden pacient umřel a musí ho odvést, tak pokud by jim to dělalo problém, ať klidně zajdou za roh. Na všechny to působilo stísněným dojmem. Zpívají radostně, a tady lidé zatím umírají. Za chvíli muž tlačil vozík s postavou přikrytou prostěradlem a byl v mžiku pryč. Jeden z chlapců zašel za roh a po chvíli se celý nesvůj vrátil.
„Co je ti?“ ptal se další kluk.
„Nic, jen někdo umřel, tak se mě to dotklo.“
„Ale to nevyřešíš, to se tady stává denně.“
„Já vím, ale nepracuju tady, tak to neberu jako rutinu.“
Pomalu zpívali dál. Přivezli jim pána a paní. Dívce blesklo hlavou, co tu dělají, jsou tak živí. Pán si s nimi dokonce začal povídat, sám hrával v kapele. Bylo to moc milé, ale zároveň smutné. Zpívali pár písní, zpívali ze svého srdce. Dostali za odměnu čaj, na který se vrhli s svými vyzpívanými hlasivkami, aby mohli dále pokračovat. Nikomu nevadilo, že tam jsou tolik hodin. Ale zkrátka už museli jít. Sbalili se a s nabídkou, ať zas někdy přijdou, s úsměvem odcházeli.
Branka už vůbec nepůsobila bobříkem mlčení, ba naopak. Všichni vycházeli veselí a smáli se. Najednou se ozvalo: Děcka, vždyť ono nasněžilo! Když přicházeli, svítilo slunce a ani zrnko sněhu. Ale při odchodu už byl nějaký centimetřík na cestě, všichni se jím brouzdali a užívali si těžké sněhové vločky. Zbytek přátel odjel na návštěvu k jedněm hrát hry, ale dívka se loučila a kráčela ulicí. Mimoděk přemýšlela nad rozhovorem o lásce a vztazích s jedním kamarádem v hospicu.
A tak dívčí postava kráčela potemnělou ulicí. Na křižovatce blikaly semafory oranžovým světlem, auta pomalu projížděla ulicemi a vyhýbala se vzniklé břečce ze sněhu. Dívka kráčela, těžké sněhové vločky jí dopadaly na vlasy a ona se usmívala. Přemýšlela nad skutečnostmi, které se staly před pár desítkami minut. Byla naplněná láskou a vděčností. Když šla okolo jednoho parkoviště, na kterém nebylo žádné auto, nedokázala krotit své nadšení. A tak začala ve vysokých kozačkách na podpatku, mokrých vlasech a sukni vyšlapávat velké LÁSKA. Prošel okolo ní pejskař, ale raději si jí nevšímal. Třeba si toho někdo všimne a udělá mu to radost, blesklo jí hlavou. Když kráčela dál, opět malým napsala láska na jeden patník a poslední LÁSKA vyšlapala v jednom parku. Bílá netknutá plocha s jedním prostým slovem, kterým teď byla přeplněná. přišla domů, na chodbě sklepala sníh z kabátu, odupala boty a prohrábla slepené vlasy. Doma si je sušila ručníkem, až ji potkala maminka.
„Tak co, zvládlas to?“
„Jo, i když je to dům smrti, je plný pokoje. Nebyl to ztracený čas.“
Usmála se, převlékla do suchého a byla plná radosti a pokoje, i když byla u smrti člověka. Protiklad, ale… Ti, co tam byli, to chápali.
V archivu mám vhodnou fotku, vím to. Ale nějak ji ani po 40 min nemůžu najít. Tak pokud zítra najdu, dodám
.Edit: 1. 4. 14:51 - najito.
Komentáře
Vendy: Jak jsem viděla ty dva lidi, říkala jsem si, co tam dělají? Ale jeden člověk z mála se vrátí, slyšela jsem i případ, že jedna paní se sbalila, odešla do hospicu. Její rodina to nechápala, zdravá, čilá. Den na to umřela. Asi to ti lidé cítí, co já vím...? Děkuju...Mniška: Ano, byla jsem to já. Bylo velmi zvláštní vidět smrt a přitom cítit pokoj, radost, lásku... A na tvé otázky - cítila jsem se zvláštně. K čemu to vlastně je, jestli ty lidi naopak nerušíme a neotravujeme, ale jakmile ty ošetřovatelky chodily okolo a kladně reagovaly, nabije to. A taky hodně dělalo to, že jsme tam byli skupina přátel, kdyby nás bylo pár, dva tři, asi bych to nedala. A počasí jinak vůbec zimní nebylo, ještě jsem před tím byla na procházce, svítilo sluníčko. Jak jsme vyšli a zjistili, že napadl vlastně první zimní sníh, byla to pro nás vysloveně odměna a já šla domů 40 minut pěšky, jak jsem byla plná...
Děkuji za chválu, cením si jí.Elisis: Fotka je z jiného večera sice, dokonce rok stará, ale vypadá to na ní dost stejně
.Beruško, přeji ti hezké a požehnané Velikonoce.
Sluníčko a úsměv!
Pokud tuším správně, tak ta dívka jsi byla ty :) Je od Vás moc hezké, že se snažíte rozdávat úsměvy a radost pro lidi, jejichž život visí na vlásku. Vložila si do toho cit, srdce a důležitou lásku. Tvé nápisy určitě potěší spoustu kolemjdoucích. Horší to asi bude pro ty, které láska zradila..
Výstižná fotka, nejspíš z toho samého večera..?
Počítám, že tou dívkou, která byla pln lásky, navzdory tomu, co se stalo, jsi byla ty. Byl to zvláštní příběh. Stále váhám, zda mám napsat, že byl moc hezký - tedy ne, že by nebyl krásně napsaný, to byl, ale myslím to tím, že ve mně zanechal rozporuplné pocity. Na jednu stranu hospic, kde denně umírají lidé, na druhé straně, ale skupina, která chce dělat těmto lidem radost dobrovolně a chtějí rozdávat lásku. Je těžké rozdávat lásku na takovém místě? Asi je to hloupá otázka, ale když tam jsi a cítíš kolem smrt, neleká to? Lze se plně soustředit na úkol, na lásku? A právě v čase, kdy padá sníh a kolem padá melancholická zima?
Příběh byl ale jinak obohacující. Dovedeš dobře vyprávět
Ano. Setkání se smrtí je hrozné a hospic je poslední útočiště. Pro mnohé opravdu útočiště, i když poslední. Vím, jak kamarádce se tam psychicky ulevilo, i když fyzicky ne. Ale byli na ni milí a ona měla veškerou péči, včetně duchovní útěchy. Mluvila se sestřičkami o smrti a umírání a říkala mi pak, že po tomto rozhovoru z ní něco spadlo. Jistě, když jsi pár dní před koncem, jinak se díváš na spoustu věcí. Jen mě bolí, že ta holka mohla žít ještě dobrých čtyřicet let a holčičky mohly mít svou mámu. Zdravou a usměvavou.
Já se se smrtí nesmířím, i když ji akceptuji. Ano, je součást života, ale popravdě, tenhle fakt je mi šumák. Smrt je zlá, tak bozi uznali. Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.
(Poslední dva verše nejsou z mé hlavy, někde jsem je četla).
Ale stejně je hezké, že jste do toho hospicu zašli a zazpívali. Trochu jste oživili ty jednotvárné dny. A pro vás je to zajímavá zkušenost, hodně lidí to možná trochu ovlivní. (V dobrém...)
Pěkná povídka ze života, Berry.
cenzura: Moje slova. A co teprve ti lidé, kteří v tomto prostředí pracují...
Je to napsané od srdce, plné emocí, krásně to vyznívá
. Někdy potřebují rozveselit i lidé, kterým nezbývá už tolik dní, hodin života. A nám to většinou nedochází... To je obrovská škoda.Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.