Avatar
Plynul nějaký čas a Nela o pár let povyrostla – bylo jí 12 let. Začala si všímat, že v domě, kde bydlí, je i starší sousedka, která má problémy vynést nákup do svého nejvyššího patra. Napadlo ji, že by jí s tím měla začít pomáhat. Těžký nákup unese a sousedce odlehčí. Vždy, když paní sousedku potkala pod schody, ochotně jí pomohla s těžkým nákupem do nejvyššího patra, popovídala si s ní a viděla, že se paní sousedka nádherně usmívá. Dělalo jí to velkou radost a s očekáváním vyhlížela, jestli se paní sousedka nevrací s nákupem.
Nela zase povyrostla a už z ní byla velká slečna. Jednoho dne ale něco viděla. Bydlela ve velkém rušném městě a jela tramvají ze školy. Když v tramvaji čekali na jedné zastávce, viděla starého pána, jak přechází koleje k tramvaji. Jenže na tom pánovi bylo něco zvláštního. Šel velmi malými krůčky, vždy po půl chodidlech. Opíral se o hůlku a bylo vidět, že chůze mu dělá veliké problémy. Najednou se u něj octla paní, která také nebyla nejmladší, podepřela pána pod paží a společně přecházeli koleje. Až do tramvaje bylo slyšet, jak pána povzbuzuje a pomáhá mu. Do té doby řidič tramvaje byl velmi nervózní a pořád cinkal, že se chce rozjet. Náhle však přestal a bylo vidět, že s odjezdem čeká na pána. Nela cítila, že se všichni pozorně dívají na pána a nikomu nevadí, že tak dlouho čekají a nerozjeli se. Když se pánovi podařilo dostat ke dveřím tramvaje, měl veliký problém nastoupit – musel udělat ke schodům a po schodech veliký krok. Ale v tramvaji se začala uvolňovat místa, aby si měl pán kam sednout a mladí lidé pomáhali pánovi do schodů. Opatrně ho posadili, mezitím se ztratila starší paní a tramvaj se rozjela. Všichni se začali vyptávat, kam až pán jede a kdo ho dále doprovodí. Ujal se ho jeden pán, že ho dovede až do nemocnice, ale to už naše Nela vystupovala.
Moc nad tím přemýšlela a uvědomila si, že když chce pomáhat lidem, tak přece nemusí odjíždět nikam daleko. Vždyť okolo ní je tolik lidí, co potřebují pomoc. A nejen, že jí samotné to dělá radost, těm lidem, kterým pomáhá, ale také jejímu Stvořiteli v nebesích.
Komentáře
Asi vás to překvapí (nevím, jestli pozitivně nebo ne), ale poslední, možná nejměné reálná část, je podle skutečné události. Někam jsem jela a natolik mě ta scéna oslovila, že jsem si řekla, že ji musím předat dál. Chystala jsem v té době příběh pro děti a ihned jsem to vnořila do děje. Opravdu mě to velmi zasáhlo...Elisis: Všechno je to o výchově. Pokud rodiče mluví před dětmi o starých jako o odpadu, tak se nemáme čemu divit... Nechci shazovat lidi, co odjedou (sama jich teď pár znám a obdivuje ji, mají můj respekt), ale myslím, že bychom neměli zapomínat na ty v ČR...
Cheerful Lady: Přesně tak, nejen, že uděláme radost tomu člověku, ale i nás to naplní
.Sherylin Lee: Je náročné to poslouchat, ale někdy se hold lidé potřebují a musí vypovídat... O to krásnější je s nimi prožívat radosti...
Mniška: Děkuji, ale určitě bys to taky dala do kupy
.To je neuvěřitelně nádherný příběh! Je pravda, že mi na tuhle dobu přišel trochu utopický, ale možná právě v téhle době je vhodné o takových věcech snít. Je to skvělý příběh, který má poučení a pro děti je jako dělaný, je to pro ně vhodný příklad. Tvé myšlenky jsou poklad.
Krásny záver. Nielen jej to robí radosť. Ja vždy trpím, keď mi hovoria ľudia o utrpení, ktoré zažili. Veľmi pekne si sa vyjadrila.
To, co jsi mi psala na blog s tou slepou paní, je zajímavé..
Lidé bez problému si asi nedokáží uvědomit, co mají, a tak nemohou být vděční..
A ano, výstava ohromila... chystám se na ni vzít desetiletého bráchu. Původně jsem mu to chtěla jen nenásilně navrhnout, ale nakonec mne mile překvapil jeho zájem, a tak o jarních prázdninách vyrazíme... nevím, myslím, že mu to dá něco do života, pár věcí si uvědomí... Co myslíš?
Ano, je to spíš asi těšení na léto, ale i to jaro, co už tady vlastně skoro je, mě nabíjí. Ten vzduch, to světlo a ti zpívající ptáci..! Nad to není...
Ten článek je krásnej... Mám ráda, když se lidé k sobě chovají jako k lidem..a ta radost z radosti nebo úlevy druhých...
Moc pěkný příběh, kéž by to tak bylo i dneska. Kéž by mladí pomáhali starším, jenže je většinou ani nenapadne ta myšlenka někomu pomáhat, bohužel. Při tom stačí tak málo k dobrému skutku. Krásný závěr, že pro to, abychom někomu pomohli, nemusíme nikam jezdit. Navíc dneska se dá pomoct různě, ale zase je těžké věřit těm všem různým nadacím, protože je jich opravdu hodně. Ale myslím, že se dá věřit třeba UNICEF. Ve škole teď máme zrovna takový projekt, protože když adoptujeme panenku, zachráníme jedno dítě v Africe.
Vážně dobrá myšlenka
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.