Avatar
Probouzím se do pondělní tmy, obleču se, beru batoh, na ruku navlékám náramky v jakési předtuše a běžím na tramvaj. Je velice brzké ráno, všichni ještě spí, ale naše dvě třídy jedou do Osvětimi. Školní výlet, radujeme se, ale v duchu visí obavy, co vlastně uvidíme. Už v tramvaji přemýšlím nad věcmi posledních týdnů, které mě měly připravit na tento zážitek.
Jsem knihomolka. Seznam knih k maturitní zkoušce ještě není jasný, takže čtu knihy ze seznamů bývalých a současných maturantů, abych to tak nějak měla. Samozřejmě jsou mezi nimi knihy zabývající se válkou. Tak třeba Remarque, který popisuje lidi z Německa, jak nesouhlasí s válkou, se vším. Nestačila mi jedna kniha, hned více zaráz. Dostal mě, ale to všechno bylo nějak z dálky. Rolland a jeho příběh dvou hrdinů, kteří společně umírají při náletu, nebo Hemingway – Komu zvoní hrana. Situace se přiostřuje, není mi to lhostejné, ale je to kniha, je to fikce.
Červen je obdobím, kdy se ve škole toho moc neděje a navštěvují se kina. Tak jdeme na naučný film – Nickyho rodina. Nicky Winston, zachránce českých židovských dětí, brečím a zbytek dne přemýšlím nad dokumentem. Přichází září, škola a my jdeme do kina, tentokrát na Lidice. Říkám si, co to, že chodíme na tento styl filmů. Tohle už není takový dokument, ale přesto je moc věcí převzatých z reálu. Když vidím scénu, kdy lékař měří děti podle vzorkovnice, jak moc vyhovují přeněmčení, zdvihá se mi žaludek. Vůbec ne poprvé, čím více je film u konce, tím více se ve mě všechno zdvihá a tím více nic nechápu. V pátek před odjezdem do Osvětimi jsme poslouchali výpověď Lustiga, abychom byli už dokonale připraveni na to, co uvidíme. Poměry, strach, ale i legrace se mísí v úžasném vypravěčském umu.
A je tu pondělí a my jedeme. Spolužačka na sraz přišla rovnou z pařby 18. narozenin a je pěkně na mol a nevyspaná. Ukládá se, dávám jí žvýkačku a my se rozjíždíme – směr Polsko. A abychom byli úplně připraveni, pouští se film – Chlapec v pruhovaném pyžamu. Je mi zle, pořád vidím Lidice, a teď tohle. Osvětim mě teprve čeká…
Přijíždíme do města a vysedáme před parkovištěm plných autobusů a davů lidí. Jsem překvapená, čekala jsem, že je tu větší klid. Davem se probojováváme do hlavní haly, kde dostáváme sluchátka s krabičkou a českou průvodkyni, vymotáváme se ven, naladíme frekvenci a zastavujeme se před vstupem. Najednou je všude ticho a klid, i když jsou do pěti metrů ode mě další 3 velké skupiny. Průvodkyně nás vítá a začíná výklad. Proč vlastně je Osvětim postavená, proč je na bráně heslo a domy v Auswitsch tak pěkné. Začínám se potácet, když vstupujeme do areálu, a zakopávám. Tady hrál orchestr, když se vycházelo bránou na práci, pro lepší pochod a počítání vězňů, vše uvidíte na fotkách uvnitř budov. Na tomhle se oběšovalo, všichni museli stát v ulicích a dívat se. Všude vidím skupiny lidí, ale nerušíme se, jen poslouchám naši průvodkyni a klopýtám do první budovy. Musím si vystát frontu, mezitím posloucháme, co v rychlosti uvidíme. Fotky. Fotky lidí. Jdeme chodbou a průvodkyně nás specielně upozorňuje na Čechy. Datum příjezdu, datum smrti. Den, někdy dva, někdy tři, občas týdny. Vyzáblé obličeje mě pozorují ze všech stěn. Vidím podlahu, na které se spalo, ale tady to bylo ještě pohodlné. V Březince to bylo mnohem horší…
Procházíme baráky, vidíme všude fotky, ložnice německých vězňů-dohližitelů a kanceláře SSmanů. Sociální zařízení (pokud se to tak dá vůbec nazývat), druhy oblečení vězňů, tajné fotografie SSmanů při pohřbívání, honu žen do plynových komor, dokumenty o příjezdu lidí do Osvětimi. Žaludek se mi protáčí čím dál častěji, ale musím vydržet. Vykloním se z otevřeného okna, abych se nadýchala, ale raději se vrátím a snažím se vydržet – vidím popravčí nádvoří. Klopýtáme mezi budovami, přicházíme k té popravčí. Navštěvujeme kopky, kde se umíralo na nedostatek vzduchu nebo zblázněním z malého prostoru. To byly tresty… Po schodech se velmi špatně chodí, jak jsou prochozené. Musíme se přidržovat zábradlí, abychom z těch výmolů neupadli a dodržovat pravidlo chození vpravo, všude jsou davy.
Vycházíme schody, kudy hnali lidi na popravu a dostáváme se na uzavřené nádvoří, aby nikdo nic neviděl. Právě zde mají pietu Norové, čerstvě po útoku. Ustupujeme a slyšíme, jak se vraždily rodiny. Nejprve dítě v matčině náručí, pak starší až nejstarší dítě, matka a nakonec otec. Aby krásně viděli vraždění celé své rodiny před sebou… Jdeme do budovy, kde jsou všechny věci, které se dají po smrti využít. Míjíme nějaké mladé lidi, kteří se smějí a fotí u drátů. Nechápu je. Stejně jako matku s malým dítětem, která si to asi spletla s parkem.
Čeká nás několik velikých místností plných věcí. Jedna bot, další vlasů – vše v hlubokých a dlouhých vitrínách. Boty – všechny možné velikosti, tvary, barvy. Dámské lodičky, sandálky, dětské papučky. Vlasy, copy, prameny, vše je tu po kupě. S vlasy se obchodovalo, za určitou váhu určité peníze. Kufry, průvodkyně nám cíleně ukazuje české kufry – z Brna, Ostravy i dalších měst. Jména lidí, kteří sem přijeli v domnění, že je tu jen tábor, kde se shledají se svou rodinou. To jim přišlo v pohledu, který jim musela rodina z donucení napsat a ještě pár dní na to vždy umřela. Proto jsou tu i hrnce, vařečky a další náčiní. Vše zabaveno. Kartáčky, brýle, břitvy jsou zvlášť. Dětské šatečky, kalhoty, hračky – „SSmani si vyhlídli, co se jim líbí a pak to nosili domů svým dětem,“ říká průvodkyně a mě je zle. Na stěnách vidím fotografie dětí, spíše 16letých dívek a chlapců, menší byli zahnání do plynu.
Je to odporné, jak se to mohlo stát, křičím v duchu. Copak jim to přišlo normální? Nosit si domů tyhle věci a ještě si vše na památku fotit? Už nezvládám vnímat, vše se točí, je mi zle a my pokračujeme v prohlídce. Jsem otupělá a škubu náramky na ruce, abych si neškubala záděry na prstech. Vidíme sekvenci videa, kde jsou osvobozovány děti z koncentráku. Průvodkyně nám vysvětluje, proč všechny natahují ručičky s vytetovaným číslem. Nevěděly, jak se jmenují. Tihle měli štěstí, že zde mohli vyrůst a při otázce jména byli zvyklí ukazovat ručičku s číslem. Malé děti, které se strachem ukazují ručičky. Slyším princip, kdy byli lidé posílání do plynu a kdy na práce hned na nádraží. Zástupy mužů a žen s dětmi a podle toho, jak se pan doktor Mengele vyspal posílal doprava nebo doleva. Když byl muž silný, dvojče nebo nějak zajímavý – práce či věda. To samé zdravá žena bez dětí. Vidíme fotku, kde je paní s dětmi a vězeň, který třídí věci a má jim říkat, že je to tady úžasné, jí něco šeptá. „Je dost pravděpodobné, že jí říká, ať nechá děti jít do plynu a sama zůstane žít, že bude mít po válce další děti. To tak někdy vězňové se snažili zdravým ženám říct, aby aspoň je zachránili.“ Přemýšlím, jestli to takhle některá matka udělala, nebo už s jasným vědomím, co je čeká, vedla děti do plynu a ubezpečovala je, že je s nimi a nic se jim nestane. Vidíme vitrínku s dokumenty o vězních, ale také smlouvy o „prodeji“ těhotných a mladých žen na pokusy, aby rychleji otěhotněly. Ve zprávě stojí, že je potřeba další zboží, protože na tom posledním pokusy nevyšly. Už ani nevím, kudy a kam chodíme. Zastavujeme se v baráku věnovaném Bulharům. Je zde ze skla vytvořená napodobenina dobytčího vagónu v reálné velikosti. Dostáváme pokyn, ať si tam zkusíme stoupnout. Já a dalších 29 lidí si stoupáme do stísněného prostoru a čekáme pointu. „Takže ti, kteří jsou vyšší postavy a stojí někde u okýnka mají větší šanci na přežití – jsou u zdroje vzduchu. Ostatní se velmi pravděpodobně cestou udusí nebo budou ušlapaní. Ale vás je zde pouze 30, většinou v těchto vagónech bývalo minimálně 60 lidí, mnohdy více. Takže první „čistky“ proběhly už po cestě, která trvala několik dní.“ Tupě vystupuji z vagónu a pokračujeme dále. Pokračujeme do budovy věnované Čechům a zde je další zvláštnost - obrázky dětí a zápisky žen, které se nějakou záhadou dochovaly a našly. Jeden zápisek budí obzvláště hrůzu. Žena v něm píše, že její spoluvězeňkyni před očima utopila dozorčí právě narozené dítě a ona se zbláznila. Křičela, šplhala po budově a ostatní ženy nemohly spát. Ráno ji našly zastřelenou u drátů – pravděpodobně chtěla použít jedno ze dvou práv v táboře, právo na smrt. Ale Němci ji předběhli a zastřelili ji, aby nemuseli odpojovat obvod při odstavování.
Čeká nás poslední budova v tomto táboře – spalovna. Představa, že muži museli pálit své děti a manželky a bylo jim nakukáno, že po příjezdu záhadně onemocněli, je příšerná. A víte, co na dohled stojí? Dům hlavního SSmana, krásný, rodinný domek. Věděla jeho rodina, co se pár metrů od nich odehrává? Proč mi to tolik připomíná film, který jsme cestou sem viděli…
Naše putování Osvětimí končí, průvodkyně se s námi loučí na slunném prostranství, děkuje za naši trpělivost a doufá, že jsme si udělali obrázek, o co tu šlo a rozmyslíme si, jestli se budeme chtít k něčemu takovému časem přidat. A jestli už věříme, že holocaust skutečně byl. Zatleskáme, pomalu odcházíme, odevzdáváme sluchátka a nasedáme do autobusu, abychom přejeli do Březinky. Děsím se, jestli to ještě zvládnu, protože zde mají být mnohem horší podmínky než v Osvětimi. Přijíždíme a jako na potvoru začne svítit sluníčko a máme přenádherné počasí. Vystupujeme, vcházíme do pietního místa a rozhlížíme se. V popředí stojí jedna řada baráků, ze zbytku stojí jen půdorysy hraničních zdí. Kdyby měly všechny stát… Nedovedu si to představit…
Vstupujeme do prvního baráku a posloucháme výklad – jednoduché rychlé stavby, původně stáje pro dobytek. Profukovalo, žádné větrání, smrad, krysy, … Jediné, co tu bylo dobré, byl „pokus“ nechat židovské rodiny u sebe. Takže v pár barácích byly dohromady rodiče se svými dětmi převezené z Terezína (Terezin´s family). Všude jsou davy lidí, proudy, vzpomínková setkání, kytice, věnce… Vidíme barák se soc. zařízením, ale při výkladu pochopíme, že to je příliš skvostný název. Chytře vyřešené – co nejvíce děr v prknech jako záchody na co nejmenším prostoru. Procházíme, na konci vidíme zbytky plynových komor, slyšíme princip, ale já už nevnímám, nedokážu vstřebávat a utřiďovat informace. Na zdech byly škrábance nehtů, jak lidi šíleli, škrábali se jeden přes druhého a navzájem se ušlapali, udusili, uškrtili. Vše je v troskách – jak se snažili Němci na útěku vše zničit, aby jim to nikdo nemohl dokázat. Přicházíme k záchodům, které tu jsou pro návštěvníky postavené a kroutíme tak nějak hlavami. Jako bychom nebyli na tak hrůzném místě, ale v nějakém krásném parčíku. Okolo nás jsou stromky jako v nějakém hájku, sluníčko svítí…
Čeká nás poslední zastávka – umývárny pro Židy. Jejich štěstím bylo, že se Němci opravdu báli nemocí a pěkně je vždy „umyli“. A tak procházíme v duchu procesem, jako oni. Zde se museli vysvléknout, v další místnosti je tupou břitvou oholili a hodili na ně pálivý prášek jako dezinfekci, tady se museli umýt. Divíme se, proč je v této místnosti veliké skleněné okno přes celou místnost, ale vysvětlení na sebe nenechává dlouze čekat. SSmani chtěli své oběti co nejvíce ponížit, tak aspoň sledovali ženy, jak se umývají a sprostě na ně nadávali a popichovali je. Tady už dostali vyvařené oblečení, ale nikoho nezajímalo, jestli mu je velké/malé. Těsně před „umývárnou“ jsou veliké jámy, kde se pálily mrtvoly z plynové komory. A oni kolem toho museli chodit…
Už pomalu odcházíme a já se dávám do rozhovoru se svou věřící kamarádkou. Obdivuji, jak si i zde někteří víru a naději udrželi, na druhou stranu jiní ji naprosto ztratili… Bavíme se o tom, o tomto zážitku, nastupujeme do autobusu a odjíždíme domů. Pouští se film – Život je krásný. Nejprve si říkám, proč nám nenechají v klidu doznít myšlenky, taková komedie o ničem. Ale od půlky filmu je mi zase smutno. Zase se děj odehrává v koncentráku, ale děj končí „happyendem“. Kéž by to tak šlo ve skutečnosti, že je to jen soutěž, hra…
Ani nevím jak, přijíždíme do města a já se po příchodu domů vrhám do postele. Další den nejsem schopná jít do školy a několik dnů se vzpamatovávám z tohoto zážitku. Jak se vyrovnat s tím, že někde se konaly takováto zvěrstva? Já to už nezměním, ale můžu se svým životem snažit to nepodporovat, přestože jsem jedno zrnko písku…
Komentáře
Ilma: Bylo to emočně velmi silné, ale jsem za to vděčná. Doufám, že lidé se poučí, ale je to naivní
Kolik lidí už holocaust popírá. A to ti lidé ještě žijí. Co až se nebude mít kdo ozvat..?Musí to být šíleně emočně silný zážitek. Nevím, jak bych to ustála, ještě jsem neměla tu možnost, ale jednou se tam chci podvat, už jen ze zvídavosti, protože mě tohle období zajímá.
Můžeme jen doufat, že dnešní nepokoje nevzrostou do takové míry, aby začala 3. světová válka.. a nezopakovali jsme chybu "našich" předků.
Vendy: Naprosto s tebou smutně souhlasím...
Nechtěla jsem tento článek číst, ale nakonec jsem to zkusila - a jsem v rozporuplném pocitu.
Své dojmy jsi popsala sugestivně a tvůj text je opravdu výborně napsaná reportáž, navíc psaná s citem a s vlastním názorem.
Byla to šílená doba a lidi byli šílení - i ti vevnitř, i ti venku, protože člověk se zdravým rozumem by to dělat nemohl. Ale ti lidi už zdravý rozum neměli,aspoň ne v té době.
Muselo to být příšerné a myslím, že i ti, co přežili, se hodně let dávali dohromady - ti, kteří tam ztratili své rodiny, pro co měli žít? Jen pro žití samé?
Ale vůle k životu bývá někdy silná, nebo spíš pud sebezáchovy, který zabraňuje, aby si sáhli na život a ukončili ho. Kdoví, jaké byly další jejich osudy. Tohle je totiž tak strašné, že to normální člověk nemůže ve své velikosti vstřebat.
A můj rozporuplný pocit, o kterém jsem psala na začátku komentáře, spočívá v odporu, který cítím nad těmi zvěrstvy, a obdivu nad tím, jak úžasně jsi dokázala zachytit podstatu toho, co se tam dělo.
P.S. smutné je, že zvěrstva na lidech se dějí i dnes. A o popírání holocaustu a koncentračních táborů vůbec jsem už taky slyšela. Ten člověk je blázen.
Mniška: Že jsou na to už i knihy jsem netušila. Jak to vůbec může někdo vydat???
Elisis: Nejhorší je, že to opravdu pořád pokračuje... Byla jsem nedávno na povídání Tváří v tvář s Thomasem Graumanem, dítětem zachráněným Nicolasem Winstonem, a překvapilo mě, jak je ten člověk plný elánu a zároveň bolesti, co se dělo. Ale bere to své zahránění jako dar a několik dlouhých let (více jak 10) byl s manželkou na Filipínách jako misionář. Zajímavý příběh.
Vážně nevím, jestli bych něco takového zvládla.. Vidět, jak se lidé trápili, trpěli, ale ostatní si mysleli, kdovíjak se tam měli dobře. Jenže lidé krutosti páchají pořád. Stačí mi jen vidět jednu fotku z koncentračního tábora a mám slzy v očích. Vím, že slzy ničemu nepomůžou, ale aspoň se můžeme snažit bojovat, aby se nic takového už nestávalo.
Ponižovat a ničit někoho pro svou radost lidi neopustilo ...
Ano. Jeden z profesorů nám uvedl jednu knihu, která dokazovala, že holocaust neexistoval, napsal to nějakej Saidel (nebo jak se to píše). Můj profesor to označil za "hnůj prvního řádu". Nečetla jsem to, ale viděla jsem z toho pár úryvků, můžu potvrdit, že je to hnůj. Já jen nechápu, proč jsou někteří lidé, kteří mají takovou potřebu holocaust potřít. Co z toho vůbec mají? Chtějí být vidět? Dělá jim to dobře?. Takový lidi bych zavřela.
cenzura: Nikdo nic nevěděl a skvěle se to tajilo. Když byla nouze, natočil se film, jak se mají skvěle a všichni byli potichu. Taky by mi nevadilo tu chybu neopakovat... Ale co jsem já v systému. Nejraději bych to vykřičela z plných plic na celý svět, aby se to už nedělo...
Mniška: Já se obávám, že svým způsobem to trvá, ale není to tak viditelné, je to v té "virtuální" rovině. Osobně, myslím, že je dobře, že se to zachovává. Děsí mě, jak se začíná rozmáhat myšlenka, že holocaust nikdy neexistoval. A lidi by to měli vidět, ale i si z toho něco odnést a ne se tomu smát, jako někteří tam... Obzvlášť si myslím, že povinně by tam měli zavést mladé lidi, kteří k těmto směrům inklinují, ale nic o tom neví. Upřímně, byla jsem z toho hodně špatná a nedokázala jsem se s tím pocitem dlouho srovnat, jak s tím můžu žít, i když za to "nemůžu". V poslední době to konečně začíná přecházet, možná je to i tím, co dělám... Děkuju za tip, pokusím se knihu sehnat.
pavel: S tím můžu jen smutně souhlasit... Nedávno jsem četla knížku od člověka, kterému se podařilo dostat z vězení na Kubě díky tomu, že zbytek rodiny měl v Americe. Co popisuje, je šílené. A je to 40 let zpátky, vydal to teprve teď...
Signora: Tomuto rozumím. Já to naštěstí tak silně nevnímala, ale dotýkalo se mě, když jsem viděla kufry z Čech, jména Čechů, i když jsou mi neznámá... Překvapilo mě, že v Osvětimi jsou tři různé okruhy - myslím 1,5, potom asi 3 (ten jsme měli my) a 9 hodin. Ten poslední si nedokážu představit...
Četla jsem tvůj článek a občas jsem četbu musela přerušit. Je to hodně silné téma, které se mě osobně dotýká. Můj táta byl za války v lágru. Trvalo mi dlouho, než jsem byla schopná vidět jakýkoliv válečný film a nemusel být ani z prostředí koncentračního tábora. Táta nám nikdy nevyprávěl podrobnosti, jen občas něco naznačil. Třeba když jsme něco nechtěly se sestrou jíst. Jen poznamenal jednu větu. Ta úplně stačila.
Nevím, jestli bych dokázala v sobě zmobilizovat sílu k tomu, abych se šla podívat do koncentračního tábora. Obávám se, že bych zůstala stát před bránou. Tohle se mi stalo i v Terezíně, kde bydlela moje teta. Vždy jsem došla jen do "růžového sadu" a dál to prostě nešlo. Až po své padesátce jsem dokázala projít bránou a Malou pevnost navštívila. Vím, že proti koncentračnímu táboru, je to jen slabý odvar, ale také jsem musela dost často zhluboka dýchat.
Myslím, že ani tohle lidi neodradí. Od starověku se lidé nepoučili, ani nezměnili. Vždyť tyhle násilnosti je vidět v mnoha zemích i dnes.
Spoustu těch zlých věcí, o nichž jsi psala, už znám skoro nazpaměť. I naši profesoři vypadají, když o tom vyprávějí, že jsou rozhořčeni, jakoby je to neustále dráždilo, i když to musí vykládat studentům nesčetněkrát. Ale komunisté dělali po nacistech téměř to samé, takže podobné útrapy lidé prožívali ještě hodně dlouho i po válce.
I já neustále přemýšlím nad tím, proč. Proč? Jak je možné, že lidi dělali něco takového bez špetky svědomí a považovali to za záslužný čin. Já prostě nepochopím, jak lidem může dělat dobře škodit ostatním, ale až takhle hnusně.
Říkám si, jestli je vůbec dobře, když se z těchto koncentračních táborů dělají veřejné "atrakce". Lidi vydělávají na cizím utrpení a ani nechápu, proč lidi cizí utrpení tak zajímá. Na jednu stranu si myslím, že to není dobré, ale zase na stranu druhou je asi nutné ukázat lidem, co se stalo, aby jsem to chápali a třeba se tomu vyvarovali. Má to svá pro i proti a nevím, ke které odpovědi se přiklonit víc.
Chápu Tvou úzkost, která z toho plyne a jsi statečná, že ses tam jela podívat.
Mimochodem k té literatuře, profesor nám doporučil Plechový bubínek od Güntera Grasse. Tedy pokud toho všeho hnusného náasilí nemáš plné zuby, dovedu si představit, že máš...
Berry, už jsem se sice o tomto spolu bavili, ale i tak. To co jsi napsala, a to, co každý může vzpomínkou prožít při návštěvě koncentračních táborů v každém něco zanechá. Představu, jak některým dělalo potěšení krutě ponižovat lidi spojenou s tím, že pár kilometrů v městech o tom neměli ani nejmenší ponětí. Byla to krutá doba a ničím už to utrpení, smutek a slzy nejdou vrátit.
Máme jen asi dvě možnosti: Buď už tuto chybu nikdy neudělat, nepostavit "odpočinkové tábory" pro etnika, které nám jdou zrovna proti srsti.. Nebo to udělat a být možná ještě horší, protože už víme, jaký to mělo dopad a kolik utrpení při tom bylo..
Je to jen na nás.. Tak si přeji, abychom už podobné chyby jako lidstvo neudělali.
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.