Avatar
Protože fráze „to bude dobrý, nic si z toho nedělej, zvládli to lidé před tebou“ jsou největší hloupostí, jakou můžete člověku v krizi či psychickém šoku říct. V rámci přednášky jsem si obzvláště vzpomněla na svou situaci před rokem a půl, která mě ale pořád po chvilkách provází do teď. Vy, co mě znáte déle, si vzpomenete na úraz, ze kterého jsem měla delší dobu něco, čemu se možná říká trauma či krize. A s čím jsem se po pár týdnech setkávala? Nepochopením, že svůj úraz stále řeším, že nejsem vděčná, že jsem v pořádku, že jsou horší věci, moc to prožívám a není normální, že já nejsem OK. A co mi doopravdy pomohlo? Objetí rodičů, starost, objetí nejbližších přátel, pochopení a práce se mnou. A nejvíce mě posunulo vrácení se na osudné místo po čtvrt roce. Jenže po roce se nám na táboře přehnalo minitornádo a bylo to zpátky. A zase mi pomohli ti samí lidé. Vážně mi nepomohlo to, že nejsem normální a moc to řeším. Ale obyčejné objetí a starost. Do teď si pamatuju, co mi vykládal zdravotník v sanitce, když jsme jeli do nemocnice (pamatuju si toho druhého, protože mě na půli cesty překládali ze sanitky do sanitky v dešti) – že slečny s mým jménem jsou prý pěkné, on má totiž jmenovkyni sestřenici, že je to legrace, protože projíždíme křižovatkou a máme vodu nad podvozek a jestli se mi pohodlně leží. A zbytek zdravotnického personálu? Co děláte v bouřce v lese? Já tam šla, když bylo hezky. To vykládejte někomu jinému…
Když je někomu zle na dušičce, potřebuje možná banálnější věci, než byste si mysleli. Ne nadarmo psychologové v terénu nosí pití, sladkost, deku, mobil a baterku. Když jste v šoku, potřebujete bezpečí, klid a jistotu. Potřebujete se zklidnit, napít, smýt ze sebe „špínu bolesti“. Když vám voda vezme dům, nepotřebujete psychický rozbor, ale odklidit špínu. Pár mých přátel pomáhalo při záplavách odklízet špínu. A v průběhu toho byli nucení poskytovat často psychickou pomoc – lidé se jim při odklízení bahna začali svěřovat, jak je jim hrozně, že neví co dál… A oni museli reagovat.
Co je teda podle mě a mých poznatků první psychická pomoc? Budu hodně opakovat slova přednášejícího – v tu chvíli jsem tam já pro toho člověka. Já ho netáhnu, netlačím ani nebrzdím k rozhodnutí nebo činnosti. Jdu půl kroku za ním a v případě pádu ho chytám. On musí vědět, že tam nejsem z donucení, ale že mu chci pomoct a záleží mi na něm. Že když má pocit, že to není v pořádku, neshazuju ho. Jakmile se nedaří, pomáhám mu ohraničit, co se nedaří, protože se daří jiné věci. Věřím, že jste každý prožili nějakou svou „krizi“, protože tohle slovo používáme na všechno, co psychická krize ve skutečnosti není. Ale zkuste si z toho vzít, co vám vadilo, jak ostatní dělají vám. Protože jednou budete muset tu první pomoc dát někomu vy…
Komentáře
Elisis: Já si myslím, že je to stejné, jako kurz první pomoci. Samozřejmě, že v tu chvíli je člověk na hranici svých sil a zareaguje jinak (zažila jsem to), ale aspoň tuší a není v úplné nevědomosti. A s psychickou pomocí je to úplně stejné, co můžu ze svých zkušeností říct. Jen je to stížené tím, že každý člověk je jiný, originální, takže se nedá globálně říct, co na pochroumané srdíčko, ale dost věcí je podobných...Někdo si zkrátka myslí, že útěcha typu, někdo se má ještě hůř nás možná utěší. Ale ono když potřebujeme objetí od přátel, rodiny, aby nám poskytli oporu, nad tím ani tak nepřemýšlíme, ale uvědomíme si to třeba až později. Jenže stejně, oni to mysleli dobře.
Jasně, netřeba konzultovat to, že to není ta nejlepší útěcha..
Jak už bylo řečeno, někdy to řekneme sami ... přece nemůžeme být připraveni úplně na každou situaci, i když takové kurzy se vyplatí. Aspoň částečně budeš vědět jak postupovat, jen si myslím, že v takových chvílích je život nejlepší učitel.
Vendy: S tím krvácením jsem to taky slyšela. Doporučuje se, když už je možnost, přiložit sterilní vrstvu a pak na to začít klást nesterilní věci. Ale když po rucenic není, je "jednodušší" zanést ránu než nechat vykrvácet... Mě to s tím doktorem docela pobavilo, protože když pro mě sanitka přijela, musela jsem vyklepaná dojít do sanitky sama, ani mě nepodepřeli a nedovolili mým přátelům, aby mi pomohli. A bylo mi docela zle... Pak dojedeme tam a kvůli riziku poranění páteře jsem nemohla udělat ani krok sama a ještě mi vynadali, že jsem sama z lesa došla do domu, kam pro mě přijeli:-D. Takže tak...
No právě. My máme už zažité postupy, falešné utěšování, a vlastně odmítání skutečnosti. Taky argument, že tě nejdřív musí vidět doktor... ono by se nic nestalo, šlo o pár minut, kdyby sis na ten záchod odskočila (s pomocí), ale my máme už zafixovanou jakousi kázeň vůči doktorům a žebříčky jsou nějak zpřeházené.
S tím si vzpomínám na jedno školení zdravotní pomoci, kdy paní zdravotnice mluvila o tepenném krvácení - že je třeba narušenou tepnu ucpat, čímkoliv, bez ohledu na to, jestli je ten předmět sterilní nebo ne. Lidi mají pocit, že mají třeba špinavý kapesník a tak se bojí tento kapesník použít. Ale jsou tu priority - dotyčný může chytnout infekci, která se dá srazit léky - nebo dotyčný do několika minut vykrvácí. Paní zdravotnice líčila, jak jednou při nějakém takovém krvácení odchytla jednoho z čumilů a vrazila do rány jeho pěst. Přikázala mu pěst v ráně držet co nejsilněji, aby mohla zavolat rychlou...
Když je zle, má se prostě použít to co je po ruce.
Vendy: Vím, o čem mluvíš. A i když se to nehodí, vzpomněla jsem si s Tvým komentářem na svou první potřebu po příjezdu do nemocnice. "Já bych potřebovala na záchod." "Ne, teď ne, musí se na tebe podívat pan doktor." "Ale já bych vážně potřebovala..."
Mniška: Jé, s princem rozumím....
Pokud se zadaří, bude zorganizovaná další přednáška na specifické téma, které jsme otevřeli - sebevražda, jak s tímto člověkem pracovat atd. Tak bych případně napsala zase něco... 
A s tou červenou a býkem naprosto rozumím, lépe bych to nevystihla...cenzura: Ámen...
S tím co tady bylo napsáno ať už v článku, nebo v komentářích souhlasím. I já, někdy možná chtěně, možná nechtěně přijdu s tím, "že to bude zase dobrý, že to chce čas.." Ale asi čím dál víc zjišťuju, že bych měl zase naslouchat jako vrba a mlčet a mluvit až v tu chvíli, kdy si to ten dotyčný bude přát. Takovou přednášku i s třeba trochou aplikace do praktického života by měl mít každý člověk, ať už je u složek záchranného systému, nebo je to nějaký úředník či dělník.
Mám skromné přání, aby se nám všem dařilo být oporou pro naše nejbližší, protože to je někdy ta nejtěžší věc.
(Mimochodem ten email jsem dostala, dneska mám trochu volna, tak začnu toho krokodýlka vyrábět. Děkuji za Tvá milá slova a podporu, moc si toho vážím. A o toho prince bych stála. Už několik let jsem bez spřízněné duše v podobě takového prince :) a jistě bych o nějakého stála)
Jinak ten článek, tak to před Tebou smekám. Strašně bych si přála, aby si Tvůj článek přečetlo, co nejvíce lidí, protože to, co píšeš je podle mého velmi důležité a je to neocenitelná rada. Když mám nějaký problém, uvědomuji si, že určitě nepatří mezi ty největší na světě a že jsou na tom lidé hůř, ale v tu chvíli bych taky zrovna stála o vlídné slovo, o nějaké gesto. Opravdu často se mi stane, že slyším jen takové to "to bude dobrý, uvidíš." To na mě působí jako červená na býka, protože mám v tu chvíli pocit, že se mě ten dotyčný snaží jen odbýt a nepáře se se mnou, nemám pocit, že by se o mně ten dotyčný prostě staral.
Přiznám se, že o Tvém úrazu nic moc nevím. Na Tvůj blog jsem přišla asi někdy ve chvíli, kdy už se to stalo a možná už to bylo nějakou dobu potom. Asi si to někde najdu, každopádně mě mrzí, jestli se Ti stalo něco zlého a měla jsi z toho takové to trauma, jak říkáš. Jsem ale moc ráda, že jsi zase v pořádku, to je to nejdůležitější.
Tvůj článek mě velmi oslovil a chtěla bych o tom vědět víc.
Tohle je moc dobře napsané,Berry.
Ona totiž útěcha, že jiní se mají hůř, není moc dobrá útěcha. Jistě, můžu být ráda, že mi nevyhořel barák, že nejsem bezdomovec, že mě nešmíruje úchylný sadistický exmanžel nebo že nemám amputované obě končetinu (ťuk ťuk na dřevo), že mám střechu nad hlavou a že jsou lidé, kteří bydlí v krabicích nebo v jakýchsi slumech nebo i žijí na skládce.
Ale tohle pro mě útěcha není.
A v případě, že je mi zle, třebas psychicky, mám pocit že se topím v problémech nebo se potýkám s nedostatkem peněz, a musím poslouchat, že "já mám taky starosti" nebo "kdo nemá starosti?", to mě můžou brát mory.
Někdy totiž pomůže docela obyčejně si postěžovat, požalovat na osud, pobrečet si, a pak to spadne a jde se dál. Ale znevažovat momentální situaci, by se nemělo.
S tím "buď ráda, že..." jsem se prala i já sama u mé mámy. Ona měla po mrtvičce a nemohla mluvit, a chodila jen s pomocí. Ale vnímala a mohla psát, a když se hodně přemohla, pár kroků udělala i sama. Je to hrozná situace, ale vím že lidi po mrtvičce můžou být i ochrnutí na půl těla, nemůžou ani pohnout hlavou nebo rukou... snažila jsem se ji utěšovat, že aspoň může chodit, a sama jsem cítila, jak falešná a násilná ta útěcha je. Brečela bych ještě dnes.
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.