Avatar
„Lenko?“ Překvapeně sebou trhla a pomalu se otáčela kolem osy vlastního těla, aby zjistila, kdo na ni volá. Všichni ji oslovují Sluníčko. Málokdo zná její jméno. „Pamatuješ si na mě ještě?“ Ten hlas, odkud ho jen zná. Počkat, že by… Ano, už ho viděla před sebou. Stál před ní.
Muž, mezi 30 a 40 lety, světle hnědé až blond vlasy sahající do čela a mírně rozčepýřené, pod nimi modré oči, úzké rty, tmavě modrá šála. Černá tenká bunda s přezkami přes kapsy, modré rifle, přes rameno nedbale přehozený malý batoh. S úsměvem se zaměřila na boty – pohorky. Karel…
„Samozřejmě, že si vás pamatuji, moc lidí u mě nezabloudí. Ani nevím, jak se vám na seně spalo.“
„Velmi dobře. Postupně se tu vždy na den vracím a procházím, co jste mi tenkrát rychle doporučila. Moc se mi tento kraj líbí. Ale již jsem vše prošel, nějaké další doporučení? A, nemohli bychom si tykat, prosím?“
„No, dneska docela spěchám, trošku jsem zaspala. Ale jindy určitě. Jinak teda, Lenka.“ Modroočka rozpačitě vyndala ruku z kapsy a napřáhla ji ke Karlovi, který ji stiskl. Opětoval úsměv a chvíli se na sebe rozpačitě dívali. „Ehm, promiň, ale vážně spěchám,“ vysoukala ruku ze sevření a s rázným rozejitím přehodila chlebník do kříže přes tělo a sepnula vlasy pár zauzlováními do drdolu.
„Lenko, počkej, nemůžu jít s tebou?“
„A jak víš, že někam jdu?“ Postava se pomalu otáčela na noze a smála se. „Pokud tvoje nohy něco vydrží, umíš být potichu, sneseš zimu a rád pozoruješ, tak hejbni kostrou, já na nikoho nečekám.“ Karel se rozběhl, provlékl druhou ruku uchem batohu a pokračoval za Lenkou po úzké vyšlapané cestě. „A prosím nediv se, jestli mi není zima, nějak neumím nosit bundy, v tašce nosím náhradní mikinu, když je nouze. A když je moc velká zima, jednu bundu mezi harampádím najdu. Jo, ještě bys chtěl vědět kam jdeme, protože sníh se drží dlouho, což je mimochodem dobře pro potůčky, potřebuju zkontrolovat krmelce. Místní hajný už nějaký ten rok přesluhuje, tak mu chci trošku pomoct. A asi moc mluvím.“
„Ne, spíš se divím, že ses v tom kopci nezadýchala.“
„Kopci? Ajo, jo, už jsme skoro tady. Tak počkej tady prosím, ať mi tu nezabloudíš.“ Její postava se najednou ztratila v lese a Karel netušil, jak někdo může takhle rychle chodit, mluvit a poskakovat. Ani nestihl vydechnout a Lenka byla zpátky a pokračovali, až takto obešli asi 5 krmelců. Jen si všiml, jak provzdušnila seno, rukou z něj setřela sníh, zkontrolovala sůl a občas zavěsila na krmelec váček se zrním pro ptáky. „No, všechno, vypadá to dobře, asi má Lojzík konečně někoho do učení. Jinak tady všude to doporučuju v létě, pak ti to ukážu na mapě, rostou tu všude houby a borůvky. Ale zakazují se hřebeny, nic tu pak nezbude pro děti z vesnice.“ Pořád drmolila a oni dál pochodovali. Karlovi začaly hlavou poletovat myšlenky, že si už asi sedne a nedojde to. To ne, holka a větší výdrž než on? Divné. Najednou málem zakopl o skloněnou Lenku.
„Eh, promiň, neviděl jsem tě.“ Díval se, proč je skloněná - nabírala do dlaní vodu z pramínku tečícího skrz ledový sníh a pila. Pak k němu zvedla hlavu.
„Spíš jsi už nemohl. Napij se, je ledová, ale výborná. Docelas to zvládl, za odměnu tě zvu na teplý pozdní oběd.“ Postavila se, aby mu uvolnila místo u pramínku. Zatímco se skláněl, vyndala si z tašky jablko, vyleštila o rukáv mikiny a mluvila dál. „Mám ji ráda, má takovou, oříškovou příchuť a já mám oříšky ráda. Chceš jablko? Až se vrátíme, stejně budu muset prve vařit, nic tam nemám.“ Mezitím se Karel napil a snažil se vychutnat si ledovou vodu, z té zimy se mu zamotala hlava. Vážně, jakoby… Nějaká příchuť v pozadí.
„No, ale abys ty neměla hlad. Vážně má ta voda příchuť.“ Se smíchem mu hodila jablko a rozešla se zase zpátky dolů vyšlapanou cestičkou.
„Je vidět, že jsi z města a nečekáš takovou chuť. A že nejsi zvyklý v zimě chodit sněhem, to je nápad, brát si rifle, vsadím se, že je máš mokré po kolena od toho rousání ve sněhu. Takže šlápneme do kočáru, ať se zahřeješ.“ Karel zakroutil hlavou, jak to může všechno vědět, mlčky se podíval na své mokré nohavice a raději se zakousl do jablka chvátajíc za Lenkou. Z kopce to šlo pohodlněji, za chvíli zase vylezli malý kopeček, slezli další a po pár hodinách byli opět u chaloupky.
Lenka odemkla, pořádně odupala boty, rozvázala tkaničky a za dveřmi si je skopla z nohou. Karel ji následoval, ale boty si pomalu sundával, měl naprosto zkřehlé ruce. V malé předsíňce, kde byly jen boty a zásoby dřeva s pár věšáčky, objevil Karel i pár fotek na stěně. Vypadalo to, že je to Lenka, když byla mladší. S nějakými lidmi před skálou, s další dívkou před budovou a další s kočárkem. Ta poslední vypadala nejčerstvěji. Podivil se, ani minule mu nepřišlo, že by tu měla nějaké dítě. Minule navíc neměl čas si tyto fotky prozkoumat. „Kde se loudáš,“ ozvalo se z vedlejší místnosti a Karel pomalu vstoupil. Přivítala ho chladná, ale příjemná kuchyňka, kterou si z léta matně pamatoval. Krb, police, skříně, květináče s nějakými rostlinami, fotografie přírody. Stůl, kostkovaný červeno-bílý ubrus a na něm v misce ovoce. V létě tam ještě byly květiny v zavařovací sklenici a na talířku buchta. Kuchyňská linka s pár spotřebiči, lednice, sporák a velký dřez na opačné straně kuchyně dávaly jasně najevo, v jakém století se nacházíme. Přesto mu to všechno pasovalo do sebe, nebilo se to, od léta nad tím přemýšlel, jak je to vůbec možné. Pomalu si začal ohrnovat rukávy na kostkované modré košili a zároveň se ptal, s čím má pomáhat. Dostal pouze cibuli na oloupání a snažil se zjistit, co se to vaří. Jakmile spatřil, že Lenka sype na linku rýži a přebírá ji, začal odhadovat rizoto.
„Jak tady vlastně žiješ a jak ses tu octla, za vesnicí, ve staré chaloupce?“ snažil se Karel nadhodit rozhovor.
„No, naprosto přirozenou cestou, ale je to dlouhý příběh a já to asi úplně nechci dneska řešit.“
„Jasně, to chápu, promiň.“
„Ne, já se omlouvám, jen, s cizími moc nemluvím. Pokud s nimi nepochoduji sněhem tichým lesem.“ Oba se tiše zasmáli a pak už spolu jen mlčeli. Spíše Lenka dovářela jídlo a Karel ji pozoroval opřený o zeď se zvláštním výrazem v obličeji. „Co,“ ozvalo se po chvíli, kdy Lenka cítila oči na svých rukou. Vtom se jí svezl nůž při krájení cibule a řízla se do palce. Vyjekla a chytla se za palec, škubalo to a dost zabolelo.
„Seš v pohodě?“ lekl se Karel a přikročil k ní.
„Jo, obyčejné říznutí,“ odpověděla Lenka třesoucím se hlasem, ale jakmile povolila stisknutí svého palce, byla si jistá o opaku, říznutí bylo dost hluboké.
„Sedni si v klidu, kde máš nějaké náplasti?“ zeptal se Karel a pomáhal jí si sednout, cítil, jak se celá klepe.
„V koupelně v poličce, tady,“ ukázala prstem na bílé dveře na kraji kuchyně u předsíně. Cítila, že se jí trošku motá hlava. Karel vešel do koupelny a ihned uviděl pod zrcadlem poličku s dezinfekcemi, náplastmi, obinadly a základními léky. Popadl náplast a vracel se zpět k Lence.
„Povol, zalepím ti to.“ Odstrkoval Lenčinu ruku z palce a rychle přelepil. „Až se to uklidní, koukneme na to a uvidíme, co s tím. Jak hluboko ses řízla?“
„Moc ne, to je dobrý, díky, dovařím to. Jsem v pořádku.“ Jakmile se snažila vstát z židle, zapotácela sebou a Karel ji podchytil a pomohl posadit.
„Dodělám to, seď.“ Zatímco Karel dodělával mraženou zeleninu na pánvi a chystal do talířů rýži, Lenka složila hlavu do dlaní.
„Pitomé říznutí,“ zaklela a zvedla hlavu, protože cítila, že sedí naproti ní.
„Pojď jíst,“ zašeptal jeho melodický hlas a ona zjistila, že má před sebou talíř s rizotem. Zvedla oči a zašeptala obyčejné děkuji, které v tu chvíli bylo víc než dost. Pojedli, uklidili a on jí přelepil prst. Ani se nenadáli a zjistila že jsou 4 hodiny odpoledne a venku se začalo stmívat. „Seš už v pohodě, nebo si chceš jít na chvíli lehnout?“
„Jestli ti to nevadí, asi na chvilku půjdu, nějak mě to zbytečně vzalo.“
„Chceš nějak pomoct? Já to chápu, to se zkrátka občas stane.“
„Ne, děkuju za všechno, tohle už zvládnu.“ Usmála se a zavřela za sebou dveře v pokoji. Karel se posadil na chvíli ke stolu, ale za chvíli cítil vibrace mobilu v kapse. Přečetl si zprávu, zamračil se a přiložil do krbu. Vytáhl z batohu papír a napsal spěšný vzkaz, nechal ho na stole, oblékl si bundu a spěšně odcházel s batohem přes rameno.
Za necelou hodinu se Lenka probudila, rychle se upravila a vešla do kuchyně. „Promiň, nevěděla jsem, že usnu, už tu…“, ani nedořekla. V kuchyni nikdo nebyl. Pomalu dosedla ke stolu a všimla si vzkazu.
„Milá Lenko, děkuji za opětovné příjemné pohoštění. A ano, opět jsem se musel vrátit domů kvůli pracovním povinnostem. Doufám, že tentokrát se vrátím dříve, pokud ti to nevadí. Níže je má vizitka. K.“
„Pan Tajemný zase utekl, to jsem vážně tak děsná?“ mluvila k sobě Lenka, vzkaz a vizitku vložila do jedné knihy, kde byl i vzkaz z léta. Vytáhla si z košíku jehlice, klubíčko a pokračovala v pletení věcí pro děti z vesnice. Měla před sebou ještě mnoho práce a málo času na přemýšlení.
Komentáře
Tak ti teda budem odpisovať na mojom blogu, keďže také komentáre mažeš. Tiež to nejako neobľubujem, keď to nesúvisí s článkom, ale musím sa priznať, tento som nečítala. Dnes som sa učila od pol 4 do 8, som rada, že som konečne na blogu, takže... prepáč
)Elisis: Pokračování bude podle toho, jak se na jaře vyspím, třeba :-D. A pokud vás to už nenudí...
pavel: Já jsem za názory ráda a neberu to jako přímo kritiku, ale cenný podnět a nenapadlo mě, že romaticky myslíš v pravém slova smyslu a ne přeneseném. Tak jsem ráda za ujasnění
.Tím upraveným jsem myslel pečlivě napsané bez zkratky, do každé každé podrobnosti jak psali romanopisci 19.století. Neber to jako kritiku, ale tak to na mne působí. Nejsem z těch, kteří napíší "hezké", ale řeknu když mi na tobě záleží, názor jak to cítím.
Sice jsem čekala jiný konec, teda pokud ještě nebude pokračování, ale baví mě si takhle domýšlet konce a přemýšlet o jejich budoucnosti :D
Krásně napsané, Lenka má hodně zajímavý život, ani se nestačím divit, co všechno stihne během jednoho dne. Souhlasím s tebou, proč psát o špatnostech, když se můžeme kochat tímto 
Z toho už jsem se nejspíš taky poučila .. teď mám vymyšlený děj na jednu povídku, která je jen a jen v kladném smyslu slova Vážně moc pěkné, tvé povídky mě baví cenzura: Děkuji.
pavel: A já si zase nemyslím, že je to kdovíjak upravené, ale jak jsem už psala, proč psát o vraždách, podvodech a lžích, když toho jsou plné noviny
.Tvoje povídky jsou takové romantické, žádné násilí a všechno tak upravené, jako ty. :)
Moc hezky si dopsala to pokračování, nevím, co k tomu víc říct
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.