Avatar
Amélie se posadila, otřela slzy a s úsměvem si přes hlavu navlékla svou modrou zástěru, kterou si zručně uvázala přes boky. Vlasy si sepla do gumičky a ofinu nechala být, teď jí bylo opravdu šumafuk, jak vypadá. Zapnula v kuchyni MP3 do bedýnek, zaposlouchala se do něžné změti španělštiny, angličtiny, francouzštiny a češtiny a přemýšlela, co by tak mohla uvařit. Pak ji to napadlo a s tichým falešným pobrukováním začala vařit krupičkový pudink. Bylo to jednoduché. Uvařit krupičku, smíchat s hotovou želatinou a nechat ve formě tuhnout. Dnes to však chtěla nějak ozvláštnit. Při přemýšlení sebou trhla a ztlumila bedýnky. Uvědomila si, že ji Štefánek volá. Utíkala do jeho pokojíčku, kde malému otřela slzičky a něžné ho vyndávala z jeho postýlky. „Promiň Štefánku, úplně jsem na tebe zapomněla. Co říkáš, půjdeme koupit hromadu ovoce?“
„A koupíš mi doblůtku? Plosím plosím. Jó?“ Usmála se na něj.
„Ty můj malý nezbedo, tak jen v případě, že budeš hodný a poslušný. Tak pojď. Ale musíme najít kraťásky.“
„Ty s šandama, jako klteček, že jo!“
„To víš že jo, tak pojď hledat.“ Rozvázala svou zástěru a pomáhala malému uličníkovi hledat, ale v jeho malém království byl nepořádek. „Já snad těm kraťáskům naplácám, když se nám schovaly. Už je máš?“
„Jó.“ Štefánek zavrávoral a zvedl svou hlavičku spolu s ručkou, ve které vítězoslavně svíral hledané kraťásky. „Nabacat!“
„Aha, já říkala, že jim naplácáme, tak pojď. Vy jedny kraťásky nezbedy, to se dělá, takhle se schovávat?“
„Né!“ Štefánek poplácal kraťásky a už si je šikovně oblékal. Amélie se na něj chvíli dívala. Budou i její děti takové? A bude mít vůbec děti? Zavrtěla hlavou a popadla svou malou tašku přes rameno, do které si dala peněženku a klíče. Štefánek si vzal svůj oblíbený batůžek a do ruky oblíbenou opičku. Ruku v ruce se vydali po schodech dolů. Ač se to nezdálo, Amélie se divila, jak Štefánek vyrostl a na schodech už téměř nezakopává. Jak ten čas letí…
Při příchodu do malé samoobsluhy na rohu se oba cítili příjemně. Amélie vzala košík a Štefánek se rozběhl po obchůdku. Paní prodavačka, která byla i majitelkou obchodu je moc dobře znala a pokaždé se na ně těšila. Doba už byla těžká, supermarketů plno a ona byla vděčná za každého zákazníka. Amélie zase oceňovala její ochotný přístup, pokaždé si s ní mile popovídala. „Paní plodavačko, máte nějakou doblou věc? Já bych něco stlašně moc chtěl. Plosím.“
„Štefánku, to se nedělá. Buď hodný.“ Amélie rudla, jak se za svého bratra styděla.
„Jen ho nech Amálko. Pokud mu chceš koupit něco dobrého, mám tu čerstvé buchty s tvarohem. Co říkáte.“
„Na ty mám chuť i já, tak ty si vezmu. Ale nejdřív si poberu hromadu vašeho čerstvého ovoce. Štefánku, pojď vybírat.“ Prodavačka se na ně usmívala. Taky by si přála takové milé děti, ale její synové odešli z domova velice brzy a od té doby o nich nic neví. Jejich rodiče byli slušní, milí a děti naprosto přes kopírák. Mrzelo ji, že Amálka musela skončit s baletem, ale podporovala ji, protože věděla, že to byla tehdy nejlepší volba. Pozorovala ji, jak s láskou balí a navažuje různé druhy ovoce a bere tvarohové buchty, které jí tak vychválila. Než se nadála, objevily se děti u pokladny. Zaplatily, sbalily ovoce a rozloučily.
„Moc děkujeme, nashledanou,“ volala od dveří Amálka s úsměvem a Štefánek mával s opičkou v ruce. A pak už jen paní prodavačka viděla, jak cupitají zpátky domů. Hodné děti to jsou, jen co je pravda, myslela si. Když sourozenci přišli domů, společně nachystali zákusky. Štefánek sypal kakao na krupičkové řezy a Amálka aranžovala kuličky hroznového vína společně se šťavnatými plátky melounu a jahod. Jen co to dodělali, zarachotily klíče a jejich rodiče přišli takřka pár minut po sobě domů. No kdo by se netěšil na své děti, navíc po upracovaném dni. A když dostali zákusky s příkazem odpočívat, ochotně poslechli. Jejich děti se k nim posadily a s plnými ústy jeden za druhým vykládal, co dnes prožili. Zkrátka, nastalo ideální odpoledne, jaké jen může být.
Komentáře
Kája: Nic se neděje, v pořádku
.Maškaráda: Tak to souhlasím...
Vendy: Mám i recept
. Jsou moc dobré. Amélie poznala, ale to se dočtete. Minule byla veliká indície 
. A malým obchůdkům fandím, jen je problém s cenama. Oni je nemůžou dávat tak nízko, a proto lidé chodí do velkých obchodů. Takže zamotaný kruh...Tebe by zajímala naše hra? Já myslím že děláš chybu :D. Ale nakonec jsme stejně dostaly jedničku takže všechno ok :) :D
Mimo téma - Hvězdný prach se mi taky líbil, ale víc se mi líbila knížka, no, asi to bude tím, že jsem Hvězdný prach nejdříve četla...
Jak přicházejí sny je nádherný film, myslím, že se ti bude líbit. I po vizuální stránce, vlastně tam má každý nebe takové, jaké si představuje. On miloval obrazy své ženy, proto se ocitl v jednom z nich...jeho dcera chtěla ráj pro děti a pejsky, měla ho. Peklo bylo strašlivé. Mezitím se prolínaly útržky vzpomínek na lidský život... a on se potom vydal svou ženu zachránit. Do pekla. Úžasný film!
To je moc milé. Krupičkové řezy mě zaujaly... a v poslední době dávám přednost malých obchůdkům. Už z toho důvodu, že nemusím prokrmovat neustále obchodní řetězce. Ať mají šanci i normální živnostníci!
Takže mě potěšilo, že jsi to zmínila i v Baletce.
Amélie je krásné jméno. Jsem zvědava, co bude dál... pozná Amélie někoho osudového?
Je až škoda, že takových to ideálních chvílí je pomálu.
Promiň, že jsem na Tebe s tou obhajobou úplně zapomněla ale nějak jsem se nedostala na blog a tím jsem to úplně zasklila. Ale věřím, že to dopadne dobře. Jak jinak...u tebe :) Další do sbírky pěkných článků :)
Pavel: V něčem si zklamání ze světa kompenzovat musím. Proč psát o špatných věcech, když v našem životě převládají. To sním raději o něčem milém a pěkném
. Špatného je dost, o čem by se dalo psát, ale co dobrého... Na to lidé mnohdy zapomínají...Je to takové milé pokračování až mi připadá, že je až neskutečné. Jsi idealistka a to se mi na tobě líbí. :)
Pěkné
.Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.