Avatar
. Díky za vaši věrnost 
.Micka sekla a Robin sebou trhl. Rychle se posadil a chytl se za tvář, ze které tekl tenký pramínek krve, mezitím kočka využila chvíle a zmizela v jiných dveřích. „Micino, tos fakt nemusela!“ zvolal do prázdna. Spustil nohy z postele a zasykl krátkou bolestí. Svoji kočku měl rád, ale toto ho přímo dožíralo. Vstal a došel do koupelny, kde si prohlížel, jak moc ho škrábla. Naštěstí to nebylo nic hrozného, co by nevyřešila náplast na jeden den. Důkladně opláchl obličej, rozcuchal téměř blonďaté vlasy hřebenem a chvíli se pozoroval. Normální, možná trochu běžnější světlovlasý kluk, který měl v létě téměř blond vlasy a modré oči jako studánky. Postavu měl vycvičenou a svalnatou z basketu, prsty trošku zčernalé z práce s auty. Někdy mu unikalo, co na něm slečny pořád vidí, ale raději to neřešil. Navlékl na sebe včerejší kanárkové tričko a košili, ale nebral si džíny. Dneska si vzal plátěné tříčtvrťáky, zdálo se mu celkem teplo. Po krátkém přemýšlení si ranku nezalepil, nebylo to tak hrozné a už se tvořil malý strup. Hodil do sebe snídani, přestože nebyl zvyklý a tím pádem mu to nedělalo dvakrát dobře, a zaklapl tiše dveře domu. Dnes nepojede autem, ale na kole, pročistí si hlavu. A kam že to pojede? Za vílou na plácek přece.
V době, kdy Robin lezl z postele, Amélie se také zrovna probouzela. Dalo by se říct, že dnes zaspala. Když se vzbudila, Štefánek si hrál převlečený u ní v pokoji a na stole měla lísteček, že rodiče už museli jít do práce. A přesto bylo teprve 7 hodin, když vstávala. Nasnídali se a utíkali ven si hrát, když jsou ty prázdniny. Tentokrát se plně vybavili jablky na svačinu, lahví s vodou a křídami na malování. Štefánek si v koutku na betonu maloval a Amélie se chtěla procvičit. V okamžiku, kdy odkládala teplou mikinu, přijížděl na kole Robin. Nedokázal popsat co, ale něco mu říkalo, ať jede rychleji. Zrovna, když vjížděl na plácek, stalo se několik věcí zaráz. Amélie držela v rukou kytičku seschlých sedmikrásek, Robin kulil oči, že tam jsou, a Štefánek začal zběsile křičet a vrhal se k Amélii. Ta se k němu rychle sklonila, popadla jej do náruče a sedla si s ním na zem. „Štefánku, nic se neděje, všechno je v pořádku.“ Odložila sedmikrásky vedle sebe a tišila dítě, které se pomalu uklidňovalo. Zvedla hlavu směrem k Robinovi, který zrovna pokládal kolo a nerozhodně si před ně čupl.
„Ahoj. Promiň, nechtěl jsem vás vylekat.“
„V pořádku. Nikdy sem nikdo nechodí, jen se tě lekl. Štefánku, dobrý? Běž si pro jablíčko, jo?“ Malé dítě zmateně přikývlo, nedůvěřivě si prohlédlo Robina a odšouralo se do koutka posadit se na zem a pojídat jablka z umělohmotné krabičky. „Jak ses tu zjevil?“
„Ani sám nevím. Možná jsem nevěřil, že jsem tě včera opravdu viděl. Ale očividně víly existují.“ Zvědavě se posadil kousek před Amélii a pozoroval ji, jak si v rukou pohrává se seschlými sedmikráskami. „Líbí se ti?“
„Dar přírody, zázrak. Proč se ptáš?“
„No, včera jsem je tu nechal.“ Zvědavě k němu zvedla své oříškové oči z pod hnědého závoje rozpuštěných vlasů. Mimoděk se zatřásla, seděla jen v krátkém tričku, ale zima jí nebyla.
„Proč?“ zašeptala tiše. Pomalu se postavila, navlékla se zpátky do mikiny a donesla si křídu, se kterou začala psát slova na zemi. On si vzal druhou a začal pomalu malovat nějaký obličej.
„Protože jsem zvědavý, to kluci bývají, nebo jen holky?“Usmála se, ale hlavu nezvedla. Ani nezaregistrovala, že Štefánek se pomalu přidal k Robinovi a pomáhal mu s obrázkem.
„Zvědavý na co, když mě vůbec neznáš a nic o mě nevíš?“
„Třeba tě chci poznat, protože jsi mě okouzlila.“
„To se tak u víl stává. Ale teď tě asi začaruju.“
„A co zbojník, snad ti neublížil, když se s ním teď nebavíš.“ Překvapeně se na něj podívala a postavila se. Tohle byl zásah do živého. Zmátl jsi mé srdce, běhalo jí hlavou.
„Štefánku, jdeme domů. Křídy ti sbalím, ty se s pánem rozluč.“ Robin se zaražený taky postavil.
„Amálko, co se stalo?“ ptal se smutně.
„Takhle mi říkají jen rodiče, pro tebe Amélie. Štefánku, rozloučil ses?“
„Ano sestčičko. Už všecko mám. Tak papa.“ Malé dítě, upřímné, se po cestě otáčelo a mávalo ještě na pozdrav.
„Amálko, počkej prosím!“ Robin už volal do ticha. Amélie bratra odvlekla domů a Robin se zklamaný posadil před její nedokončený portrét, kde ji maloval jako vílu. Ten její bráška je víc než šikovný, pomyslel si, když si výtvor důkladně prohlížel a zjistil, že malý klučina mu to vůbec nepokazil. Ba naopak, jakoby vycítil, co chce Robin malovat. Při tom si všiml, co tam psala Amálie. Důkladněji si to prohlížel a pak mu to došlo. Byly to citáty, které skládaly mozaiku.
„To, že znáš mé jméno neznamená, že znáš mě.
Láska je jako slza. Začíná v oku a končí v srdci.
Láska je krásná, když je vzájemná, láska bolí, když je neopětovaná, ale bez lásky bychom nezjistili, že máme city a nepochopili bychom, že nejsme na světě sami, ale jsou tu i ostatní.
Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.
Říkáš, že miluješ déšť, ale když prší, otvíráš deštník. Říkáš, že miluješ vítr, ale když fouká, zavíráš okenice. A proto se děsím dne, kdy řekneš "Miluji tě".
Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne.
Odmítne-li žena tvoji lásku a nabídne ti přátelství, nepovažuj to za rozchod. Znamená to, že chce postupovat podle pořadí.“
„Amálko, tos nemohla nic říct? Nechci ti ublížit, nechci tě zklamat, mám tě rád…“ Robin si šeptal nad slovy a ani nevnímal, že mu po tváři stéká slza. Když zvedl oči, všiml si malinkého papírku zastrčeného v ořešáku. Pomalu ho vyndal a po tváři se mu rozlil úsměv – byla na ní e-mailová adresa a on nějak tušil, že asi bude její. „Nezklamu tvoji důvěru a nechám to na tobě.“ O mnoho šťastnější se rozběhl ke kolu a rozjel se domů, aby napsal e-mail, že to všechno pochopil a čím vším jeho srdce právě přetéká.
Mezitím Amálka došla domů a ukládala Štefánka do postýlky kvůli odpolednímu odpočinku. Schoulila se do rohu svého pokoje a v slzách se přesvědčovala, že to určitě pochopí a dojde mu to. A pokud ne, musí na něj zapomenout.
Komentáře
Mniška: Budu se těšit, pokud si přečteš.No, myslím, že se ponejprve začtu do předchozích dílů, abych se do toho více dostala, takže si tuto povídku nechám na Vánoce jako sušenku :)
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.