Avatar
Ponořila jsem se, pro mě, do dost jednoduchého úkolu a oddala se tolik oddalovanému přemýšlení. Takže teď tu budu jak dlouho bude potřeba. Pak se vrátím do Česka, strávím ještě den s Lukášem a jeho rodinou a pak se budu muset vydat do práce. A co bude tam, jak to bude pokračovat? Já nevím. S kým se poradit? Vždyť v tomhle mi nikdo nemůže pomoct, tohle si musím vyřešit sama. Vyrušila mě smska. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Seznámila jsem se s několika novými lidmi, dopracovala a vydala se na sraz s Francem.
Když jsem čekala na smluveném místě s kelímkem kávy, vzpomněla jsem si na smsku. Právě dojel Franco, usmála jsem se a nastoupila. Vytáhla jsem mobil, že si přečtu tu smsku. Byla od Idy. Podivila jsem se, proč mi píše zrovna Ida, proč nezavolá. Začínala jsem mít zlé tušení, které se mi v zápětí potvrdilo. Ida psala, že už stihla domluvit v této laboratoři, kde vypomáhám, že ve středu už nepřijdu, protože odlétám zpátky. Rychle jsem četla dál, proč bych se měla vracet tak brzo. Prý je v práci něco v nepořádku a urgentně mě tam potřebují. To bylo vše, víc nenapsala. Švihla jsem mobil do batohu a snažila se dívat po krajině, ale byla jsem moc rozrušená. Franco to poznal a ptal se, co se děje. Jen jsem mu odvětila, že si budu muset doma znovu zavolat a pak to řeknu jemu i Lindě. Hned, jak jsme přijeli, vyndala jsem zase mobil a vytočila Idino číslo. Zároveň jsem šla ke třešni. Ida to zvedla v zápětí a následoval dlouhý rozhovor. Nejprve jsem byla naštvaná, pak jsem začala kopat do kmene stromu a nakonec jsem podlehla panice. Jakmile jsem domluvila s Idou, ihned jsem volala Lukášovi. Tím, jak jsem mu vše vysvětlovala, jsem si to i rovnala v hlavě. Richard měl nějakou bouračku. Už je prý v pořádku a doma, má jen nějak komplikovaně zlomenou ruku. Proto se musím vrátit, protože minimálně týden nebude moct přijít do laboratoře. Teda mohl by, ale nic by s tou rukou nezvládl udělat. Takže by to bylo tak akorát zbytečné. A laboratoř nemůže vysadit provoz. Jak jsem přemítala, v důsledku toho jsem ztichla. Najednou se ozvalo: „Nejsi ještě připravená, že? I když jsi to přímo neřekla, přece jen tě trochu znám. Pochopil jsem, že si potřebuješ uspořádat myšlení a rozhodnout se, co dál.“ Zmateně jsem mlčela. Ví to až moc dobře.
„Jo. Nejsem vůbec připravená. Mimo to, ani jsem si je pořádně neužila a mám se vracet? Do nervákova?“
„Uklidni se. Běž teď za Lindou a dětmi. Nemysli na to, užij si to. Ve středu tě budu čekat na letišti i s kluky a pak pojedeme k nám domů. Probereme to i s Míšou, ta určitě něco vymyslí. Tak co ty na to?“
„Dobře. Tak se měj a pozdravuj doma. Ve středu se uvidíme.“ Zavěsila jsem. Sedla jsem si do trávy, zavřela oči. Pak jsem si rychle stoupla a šla za svou rodinou. Bylo vidět, že už čekají. Sedla jsem si k nim a začala vysvětlovat, proč se musím tak rychle vrátit. Linda mě místo toho jen objala a Franco dodal, že to chápou. Šla jsem se k sobě převléknout a získat čas na uklidnění. Za chvíli už bylo vše v pořádku a já šla za dětmi, abych splnila slib Lukášovi. Abych si to s nimi ještě užila.
To be continued...
Komentáře
Ještě jednou děkuji, ale odvahu pro zatím nemám...
Možná časem...Uvidíme..Velmi pěkné a rozhodně seber odvahu
Víš, žes mi nasadil brouka do hlavy? Nevím, popřemýšlím nad tím. Nemám na to dostatek odvahy...Ale určitě děkuji za skvělý tip.
Pokud chceš, můžeš svoje výtvory prezentovat na písmáku. Většina lidí co tam jsou se budou snažit pomoc ti s růstem tvého literárního talentu.
No, takže 10. díl nám visí a já přemýšlím, jestli to ukončit nebo pokračovat.Takže pokud si to čtete, tak se mi prosím nějak ozvěte, jestli začít pomalu končit nebo ještě rozepisovat...Děkuji předem a jinak přeji pěné čtení...
Vložit komentář
Vyplňte formulář níže a přidejte váš vlastní komentář.