Archiv rubriky: Na přání

Pro Malinkou – Odpuštění

Publikováno | Autor:
3

První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.

Celý příspěvek →

(Ne)malé radosti #‎89

Publikováno | Autor:
2
  1. Vtipnost života – podruhé nezvládnutá zkouška z anj, ale odpoledne jsem 2 h mluvila anglicky s dvěma dětmi.
  2. Rehabilitace.
  3. Těsto, zahrada s panem kosem a Boží ochrana při řízení.
  4. Skvělí školitelé na praxi, zahrada s (m)Lékárníky a Malinkou.
  5. Bratrancův křest a Boží ochrana na cestě tam i zpět – tolik bouraček, co jsme cestou viděli, to už dlouho nebylo; hlavně nás Bůh chránil, když do nás málem vletěla dodávka, která nám podruhé “jen” políbila zadní značku.
  6. Kluci uličníci (15.53 a druhá od 22.15), školka, závěr školního roku.
  7. Rodina, (m)Lékárníkova náruč.

Celý příspěvek →

Zatím ne

Publikováno | Autor:
4

Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉

Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.

Celý příspěvek →

Čas to říct…

Publikováno | Autor:
2

… a posunout se dál. (nic neupravuji, opisuji z deníčku, kde jsem to zapisovala během léta v průběhu pár týdnů při vyrovnávání se – to pro formu zápisu) Na dědečkovo přání 🙂
Edit: 27. 11. 2013, 21:21 přidána fotka

Tábor s dětmi – dojela jsem v neděli večer a děti hned běžely za mnou, aby mě objaly. Bylo to pro mě neuvěřitelně silné a věděla jsem v tu chvíli, že mě neuvěřitelně milují…
Celý příspěvek →

První vločka – pro Cenzuru

Publikováno | Autor:
1

Sice je to slíbená pohádka pro Cenzuru, která mě napadla s nynějším tématem blog.cz. Přesto bych ji chtěla věnovat i všem ostatním a věřím, že ti to, Cenzuro, nevadí. Není to brilantní, je to pohádka/povídka jako každá jiná. Přesto je svým způsobem zvláštní, ale proč, to nevím. 
Bylo necelý týden před vánočními prázdninami. Malá holčička, asi osmiletá, kráčela sychravou ulicí domů. Na zádech těžkou školní aktovku, červenou tlustou bundu a slušivý šedý baret na hlavě, z pod kterého se plazily dva tmavě hnědé copánky. Unavená došla domů, aktovku hodila do kouta a převlékla se do domácích tepláků a mikiny. Byla unavená ze školy, smutná z blížících se prázdnin a přemýšlela. Netrvalo dlouho a do jejího pokoje přišla návštěva v podobě maminky. „Ahoj Terezko. Jak bylo ve škole? Jsi nějaká unavená. Stalo se něco?“

Celý příspěvek →