Dnešní fotka ukazuje jak…

Jak se neumím oblékat. Stále hledím více na komfort než na to, jak to ladí a vypadá. Sukni jsem si 4x měnila, ale nebyla ochotná měnit šedivé punčocháče. Zkusila jsem to v reflexní sukni, kterou jsem nedávno vzala z vyřazených maminčiných věcí. Přijde mi moc zářivá. Ale to bych prý ve svém věku mohla. Navíc v SMS bylo “mám zářivě žlutou sukni, tak snad budu nepřehlédnutelná :)” – a tak jsem si říkala, že když si také vezmu zářivou, poznáme se navzájem. Domlouvat si totiž randez-vous s dopisní přítelkyní je krásný zážitek. Obzvlášť, když vám dojde návrh setkání dopisem, který se Velikonocemi zpozdí a vy jste zároveň neschopní poslat potvrzující dopis včas, i když si to naplánujete a máte nachystanou expresní áčkovou známku. Tak píšete v neděli večer potvrzující e-mail, přes který jste před pěti lety získali adresu a jako odměnu na soutěž si začaly dopisovat (do dnes však nevím, pro koho to byla odměna). Jenže ráno vám dojde, že ten e-mail jste poslali opravdu pozdě a tak využijete mobilní číslo, které jste získali v dopise okolo Vánoc pro stav nouze vynucující si povzbuzení. K sukni přidáte klobouk (ten by moc lidí nemuselo mít na hlavě). Navíc se ukazuje poslední dny jako velmi praktický. S neodcházející migrénou a téměř trvalou bolestí hlavy se mi zase zhoršila světloplachost, ale nebaví mě si přendávat sluneční brýle s klasickými, když přecházím mezi budovami. Jen nevím, zda ho mohu takto na jaře nosit, když mi ho tatínek koupil v zimě, ale slamák je zase na perné léto. Tak já nevím. Navíc si asi slamák budu muset koupit nový – ten z Chorvatska ani přes opravnou operaci asi dlouho neudrží tvar. Krom očí mi ale klobouk chrání i výstřih a krk, který si nedobrovolně spaluju a ukazuje se, že přece jen citlivější na sluníčko jsem a světloléčba poslední roky byla třeba.

Jak jsem si dnes mohla vyzvednout opravenou tašku od švadlenky, na kterou nedám dopustit a čekací doba je skoro tři týdny. Opravila mi jedny domácí šaty, aby mi nepadaly z ramen a nerozčiloval mě výstřih. Všila mi spodničku do šatů z vintage-sekáče, kvůli které objela několik obchodů s látkami, aby byla spokojená s barvou i materiálem. A já s malou dušinkou přišla s taškou. Spadla mi před pandemií z věšáčku a praskla obruč. Chodila jsem po opravnách tašek a galanteriích a nikdo mi nebyl schopen poradit. Zkusila jsem to nedávno u své ševcové, když jsem jí nesla polobotky na výměnu podpatníků (kůže je jinak stále jako nová!), a ta mě odkázala na mou známou švadlenku. Chvíli koukala, pak říkala, že něco vymyslí. A já jí dnes málem ulíbala ruce vděkem. Říkala jsem jí – vím, že ta oprava bude stát možná více, než taška, ale je mi cenná, protože ji mám od pradědečka a nechci se jí vzdát. Rovnou jsem jí tam nechala džíny, které se mi po roce a půl roce nošení protrhávají, zda s tím něco provede (možná by to šlo reklamovat, ale kdo si má vybírat nové?).

Jak si vážím toho procesu hojení mého těla. Včera i dnes v pohodlných BF teniskách, ve kterých cvičím nožku. Ale v sobotu jsem měla po letech lodičky. Mé kotníčky i páteř to zvládly. Jen pár kroků, domů mi to bylo usnadněno odvozem, ale jde to. A je to neuvěřitelné. Stejně jako to, že i když se mi houpe váha mírně zpět, halenka mi ukazuje, že opravdu jen mírně a až poleví stres, bude mi zase velmi, velmi dobře. Nemusím se tedy zneklidňovat banalitou, jako reakce mého těla na stres, ale být v klidu, pokračovat v zavedeném režimu a bude dobře.

Jak (se) neumím fotit. Kdybych co stála za to, mám v galerii přinejmenším deset self-love snímků a vybírám a ladím ten nejdokonalejší. Mě to ale nebaví. Chtěla jsem jen zaznamenat moment pro svou fotografickou paměť. A raději natřikrát fotím lán zvadlých pampelišek, které jsou i tak překrásné. Kdybych stejně náruživě fotila lidské objekty, včetně sebe, nelitovala bych, že se mi neuložila fotka před nástupem Ire do autobusu a já si ji tedy uchovávám jen v srdéčku.

Jak mě květiny na ulici zastavují. A je vcelku jedno, zda je to předzahrádka, mech, les, louka či jen šeřík mezi asfaltovými lány. Je to tak stále. Jen už nejsem tak bezstarostná, netočím se v sukni, mnohem méně chodím po patnících a nepřemýšlím o vojácích, do kterých se zakoukávám při jízdě autobusem. Možná bych na tomto mohla zase trochu zapracovat. Vždyť je mi -cet! A já se mnohdy chovám a myslím jako stařena nad hrobem… 

Ale nejvíce ukazuje den, kdy jsem se potkala s Ire. Kdy jsem mohla doopravdy obejmout tu, jež objímám v dopisech, při jehož donesení ze schránky se vždy uvelebím na gauči, hltám slova a zároveň chci číst co nejpomaleji, nahlas se směju, pak je mi smutno, zároveň přemýšlím nad těžkými otázkami o vnímání své víry a pak se moc těším, kdy usednu a svým bombičkovým perem budu psát pomalu odpověď, abych písmena nerozmazala. Dnes byl krásný den. Den, kdy jsem si připomněla, že má online naivita se drží v bezpečných kolejích a má online přátelství převedená do dopisní formy zkrátka fungují.