Asi tak bych shrnula své vnímání víry v posledních měsících. Ráda bych níže popsala své zkušenosti, které mě k tomu vedou.

Začátkem prosince jsem se rozhodla přečíst za rok celou Bibli – je to poměrně smělý plán, ale v té době jsem věděla, že po novém roce mě budou čekat velmi náročné týdny a chtěla mít zajetý rituál, který mě bude držet v řádu. Věděla jsem, že do toho nechci jít sama a potřebuji parťáka – a tak jsme se spojily tři dívky a pomocí mobilní aplikace společně čteme. Jak si každá najde ten den čas, napíše poznámky a ostatní mohou reagovat a přidat vlastní postřehy. A protože nás všechny tři spojuje láska k hudbě, sdílíme si i písně, které se nám u biblických textů vybavují. Jsem za toto rozhodnutí a systém podpory velmi vděčná. Poměrně samozřejmě nám k tomu přibyly společné modlitební prosby, ale také se učíme každý den sdílet jednu věc, za kterou jsme Pánu Bohu vděčné. V těžkých týdnech je to věc, která mě drží nad vodou. Vlastně říkáme, že jsme se našly za pět minut dvanáct – všechny tři jsme po něčem takovém z různých důvodů toužily. A objevily jsme požehnání v tom číst Bibli „rychle“ – najednou vnímáme větší spojitosti textů mezi s sebou (kolik Žalmů se odkazuje na vyjití z Egypta!) a objevujeme v Bibli nová netušená zákoutí.

A mimochodem, ty pastelky mi přišly od Mnišky! Malinká si je oblíbila a nutí mě s nimi více malovat 🙂

Někdy je naše motivace až úsměvná. Obdivuju mé „spolučtečky“, že si najdou čas navzdory péči o děti a domácnost. A ze začátku jedna z nich opravdu kontrolovala a večer psala: „Hola hola, Bible volá, není záznam v aplikaci!“ Zkrátka najednou jsem na to nebyla sama a musela být před někým vykazatelná. Je to úplně stejné jako s mou touhou naučit se běhat. Zkoušela jsem to mnohokrát. Dokud jsem nenarazila na výzvu na jednom IG profilu. S dotyčnou se nyní online vzájemně ponoukáme k tomu vyběhnout. Ze začátku motivovala ona mě, pak měla krizi a běhala jsem já, teď zase běhá ona a já mám mírnou proluku.

S během ale souvisí další forma podpory – zmíněná dotyčná mi doporučila nahrávky, které si pouštím při tréninku a říkají mi, kdy mám jít a kdy naopak běžet. A postupně se běh na úkor chůze prodlužuje, až se dostanu k souvislému běhu 30 minut (již v tuto odvážnou vizi věřím, protože jsem se dostala na 25 min souvislého běhu!). A mít ten cizí hlas v uších je někdy velmi uklidňující – když mi v prvních párminutových bězích docházel dech, ozvalo se: „Jsi v polovině! Vydrž, vím, že jsi unavená, ale jsem tu s tebou a zvládla jsi to dosud tak skvěle!“ A já se opravdu zatnula a vydržela. Stačila vlídná slova v pravý čas.

Nebýt na to sám je také klíčem k udržitelné službě a vedení. Mohla jsem si to loňské jaro vyzkoušet při vedení dámské skupinky, kdy jsme se domluvily dohromady 4 slečny, které jsme měly na starosti technikálie, ale při vedení se pravidelně střídaly se všemi účastnicemi a všechny z toho měly radost. Žádnou to příliš nevyčerpalo, pro všechny to mohlo být požehnáním a já se utvrdila, že už to nechci jinak. Už nechci zažívat stres z toho, že když to dnes nezaštítím já, nemá kdo místo mě a na mně pomyslně stojí celý svět. Když každý udělá málo, nezničí ho to, ale všechny to obohatí. Navíc na sebe přestaneme klást nároky o nějaké očekávatelné úrovni a začneme si všímat každodenní víry.

Svět na mně opravdu nestojí a nepadá. Trvalo mi nějakou dobu si vzít toto tvrzení za své, možná je to pro vás samozřejmé. Ale myslím na to obzvláště teď, když probíhají setkání jmenovacího výboru a přemýšlí tam nad lidmi, kteří budou mít na starosti vedení služebností v dalším volebním období. Moc bych jmenovaným lidem přála, aby vždy mohli pociťovat podporu ze strany účastníků aktivit, které budou organizovat. Protože jen když bude dobrá atmosféra, můžeme mezi sebe přizvat někoho dalšího.

„Evangelizovat prostřednictvím vztahů a pokoje se mi jeví jako evangelium beze slov, které v době nepokojů tento svět potřebuje.“

Poslední dny se mi vybavuje věta, kterou jsem četla v jedné knížce, ale nemohu ji přesně dohledat. Smysl tvrzení byl však asi takový, že na světě je hromada lidí, a tak proč někdo nevymyslel systém, aby nikdo nezůstal sám?

Nyní čtu tenkou knížku Revoluce v církvi. Je poměrně stará (sice je mladší než já, ale v době moderního leadershipu čas běží jinak), myšlenky v ní ovšem nadčasové. Z toho, co jsem zatím četla, velmi zdůrazňuje, jak prvotní církev stála na službě, ovšem v dnešní době očekáváme, že to hlavní udělá kazatel a my jsme posluchači. Moc bych nám přála, abychom se všichni stali součástí. Aby to nebylo, co dělají oni, ale co děláme my. Abychom měli odvahu jako starozákonní proroci říct – my jako jeden lid – ač oni se ničím neprovinili (my se snad službou proviňovat nebudeme, někdy je však proviněním samotné nicnedělání – a to nedělání špatného, ale ani dobrého).

A pokud jako já rádi čtete, ráda vám doporučím další knihy, které poslední dobou můj náhled na službu, potažmo víru v ní obsaženou, ovlivňují. Vedou mě k tomu, že nejefektivnější je zkrátka tu být pro lidi okolo sebe taková, jaká jsem, dělat to, co mě i trochu baví a tím roznášet pokoj a umožňovat zažít Boží objetí lidem kolem sebe. Ano, někdy nás služba stojí i přemáhání, ale vždy se přemáhá lépe, pokud nás to aspoň trochu baví.

* So srdcom Márie vo svete Marty – Joanna Weaverová – není v češtině, ale vřele doporučuji všem zaneprázdněným nejen ženám, točí se okolo myšlenek příběhu Marie a Marty

* Menej konať, viac byť – Stanislava Gajdošová – je poznat, že je napsáno slovenkou a mentálně bližší, praktické tabulky o změně myšlení, rozhovory, úkoly ke konání, myšlenky podobné předchozí knize, ale není jen o duchovním životě, ale i zaměstnání a rodině

* Buď, kde jsi – Smolen Štěpán – myšlenky na podobné vlně a je to psáno jako vidina autora příběhová, také o tom, jak někdy jen spěcháme – takové křesťanské tzv. mindfullness a jak je třeba se zakořenit tam, kde jsem, prolnuto myšlenkami pouštních otců

* Prečo (ne)chcem byť kresťan – Janči Máhrik a José Calva Aguilar – knihy vycházející z podcastu, který autoři natáčí (Zabudnuté cesty) a která popisuje základy křesťanství od antické filosofie po moderní směry – umožňuje každému tzv. dekonstrukci víry – popřemýšlet, čemu věřím, proč tomu věřím a zda má víra nemá být mírně dospělejší, než jsem si ji v dětství vystavěl

* esej Mistr Jan Hus – Jan Karafiát – nyní je vydána reedice v moderní češtině, já četla tu původní starou, ale je neuvěřitelně nadčasová (církve očividně řeší stále dokola ty stejné problémy) a není špatné si připomenout historii, ze které náš protestantismus vychází

* Od pondělí do pátku – Mark Greene – někdy se příliš upínáme na formy evangelizace po večerech v našich ulicích, ale zapomínáme, že nejvíce času trávíme v práci se svými kolegy a že by větší formou evangelizace pro začátek bylo se za ně modlit, být vlídný, jít s nimi na jídlo a naslouchat