Jeden malý chlapec, Matěj, měl nejraději na celém světě hraní se svým psíkem Alíkem. Nebyl to však živý pes, byl plyšový, hnědý, měkký s chybějícím ouškem. Ale vždy si s ním vyhrál do sytosti. Jako každý den, i tentokrát běželi ven na dvůr a dál na louku. Bylo to místo her, příběhů a objevování. Běžel, smál se, až se zastavil, lehl si do zelené trávy a pozoroval modré nebe. Na něm viděl mraky – jako by pro něj dělaly přehlídku! Jeden vypadal přesně jako jeho Alík, pak se přetvořil v kočičku, až se zakulatil v želvu, která otevřela pusu a smála se na něj. Pozoroval další mrak, ale ten už byl šedý, až černý a v dálce slyšel hrozivé zvuky. Matěj se velmi bál bouřky a došlo mu, že se blíží. Slyšel, jak ho maminka volá domů, a tak utíkal, jako snad ještě nikdy v životě. Na obloze už zablikaly blesky, ale podařilo se mu doběhnout do bezpečí domu těsně před prvními kapkami prudkého deště.

Večer mu před spaním maminka četla příběh o bouři, lodi a Ježíši. On moc neposlouchal, ale zaregistroval, jak maminka najednou ztichla, dala mu pusu na dobrou noc a odešla. Matěj si pořádně přitiskl Alíka v náruči k sobě a přetáhl přes hlavu obou peřinu. Bál se bouřky venku. Říkal si, že zavolá maminku, ale bylo mu to hloupé. A tak se modlil, vlastně jen šeptem volal: „Pane Ježíši!“ Po chvíli měl najednou pocit, že se jeho postel proměnila v loďku, houpala se na divokém moři, ale nebyl v ní sám. Ležel tam někdo, měl zavřené oči a úplně v klidu spal. „Haló, Ježíši, můžeš vstát a udělat něco s tou bouří?“

„Postavil se a řekl – utiš se.“ Bylo ticho. Ježíš se usmíval. A Matěji se ulevilo. Také se usmíval.

Najednou se vzbudil. Nebyl v lodi, venku sice zuřila bouřka, ale něco bylo jinak. Vevnitř domů ve své posteli cítil, že se bouřky nebojí. Šeptal Alíkovi – nemusíš se bát, bude to v pořádku. Pán Ježíš utišil bouři v něm a dal mu pokoj. Zavřel oči a rychle usnul.

Další ráno bouře ustala, protože to tak bouře dělají. Matěj se modlil: „Díky, Pane Ježíši!“ Matěj zase utíkal ven, louka byla po bouří trochu mokrá. Nevadilo mu to, užíval si, jak je vše po dešti čisté, svěží a nádherné. Věděl, že od teď se bouřek nebojí. Najednou viděl nad sebou barevný poklad – duhu! V tom mu došlo, že tam stojí sám, bez Alíka. A věděl, že je to v pořádku, protože není sám, ale je s ním Pán Ježíš – v jeho srdci a společně tak porazí jakoukoli bouři, která přijde.

Maminka Matějovi četla předešlý večer z Bible, a to z Marka 4,39 – Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.

A tak nebojme se modlit a prosit Pána Ježíše o ticho a klid v našich srdíčkách, které nám může dát. Je s námi nehledě na to, jaká bouře a strach s ní přijde a je s námi i po ní, když se radujeme.

Volně přepsáno dle povídky napsané a nahrané Johnem Fornofem „Mason and the Storm“ z kanálu Abide Bible Sleep Meditation.

https://open.spotify.com/episode/35ZIJnLMnZqusqgCCWjNNT

Pokud máte zájem o další křesťanské příběhy s drobnými úkoly a aplikacemi pro děti, můžete si objednat na webu knížečku se 100 příběhy pro rok 2021 – Pojďme si číst 17 (volně navazuje na předchozí dětské “jitřenky”).  A pokud vám některé příběhy budou připadat povědomé a že jste je snad zde na blogu četli, budete mít  pocit správný 🙂