Gen jako módní trend

Esej do předmětu Příběh vědy: gen.

Kde je hranice využívání vědomostí daných nám do vínku pro užitek společnosti s pohledem Bohu pod sukně? Už roky si nejsem sama v sobě schopná vyřešit otázku náhledu na umělé oplodnění. Na první pohled je to báječná věc umožňující doufat v naději párům, kde je přirozená cesta obtížná až nemožná. Jako jednotlivcům po onkologické léčbě ničící téměř vše v organismu, kteří si nemohli z časových důvodů dát zamrazit vlastní genetický materiál nebo párům, kde je u jednoho či dokonce obou nějaký zdravotní problém – ať částečný nebo úplný. Ale, jak se někteří rádi ohání, nechce to tak příroda, že to nejde…? Není to obrana těla předávat špatné geny do budoucích generací, Darwinův princip přežití nejsilnějšího a nejlepšího…?

Lidské tělo je v mnoha ohledech tak dokonalým systémem, že mi nad ním zůstává téměř neustále rozum stát. Ať je to funkčnost jednotlivých orgánů, provázanost jednotlivých modalit až po drobné detaily. Jako stárnutí mateřského mléka spolu s narozeným miminkem, aby dostávalo to, co je třeba v daném časovém období. Nebo naslouchání chutím (ne těm na sladké!) při nedostatku některé z důležitých látek pro tělo – např. pan doktor Radkin Honzák v knize I v nemoci si buď přítelem popisuje, že děti v určitých fázích růstu lízaly omítku (poctivou), aby dohnaly nedostatek vápníků či cumlaly hřebíky při nedostatku železa. Další samostatnou kapitolou je fungování hormonů. Jejich vyváženost a vzájemné spouštění mě na jednu stranu k biochemii táhnou, na druhou děsí natolik, že propadám beznaději, že kdy pochopím obsáhlost tématu.

Vznik nového života je sám o sobě tak velikým zázrakem, že ho rozumem asi nikdy nepochopím. Už jen to, jak ze spojení téměř neviditelné spermie a vajíčka vznikne rostoucí plod, který se vejde do matčina těla. To se mu devět měsíců přizpůsobuje bez trvalých následků přeskládáváním orgánů (což se o podobném procesu u skoliotických pacientů tedy říci nedá), vyjde na svět a dál roste. A roste takovým tempem, že při přepočtu na nás dospělé je to vlastně nemyslitelné. Zázrak nad zázraky, alespoň pro mě, nad kterým nemohu jinak než pokorně hledat Stvořitele, který to geniálně vymyslel.

Ale co ten předstupeň, spojení genetického materiálu muže a ženy natolik, že z nich vzniká nový život? Četla jsem pár pokusů a poznámek, jak je to opět v těle geniálně vymyšleno. Například pokusy a zjištění, že některé páry si vzájemně tzv. voní více, a když tomu tak je, jejich genetická kompatibilita pro poskytnutí materiálu novému životu se ukazuje jako vhodnější. Naopak otcové v tomto ohledu nevoní svým dcerám jako ochrana před incestem. I proto se mnozí kloní k tomu, aby se to s parfémy a jinými zkrášlovadly nepřehánělo, protože tím tlumíme naše „pudy“, které se ukazují jako vhodné. Když jsem během střední školy chodila na pravidelné přednášky do Mendeliána, paní doktorka ráda s nadsázkou říkala, ať na první rande chodíme s rodokmenem genetických chorob. Pokud zjistíme, že případné spárování nenadělá další škody (i na životě), můžeme jít na druhé, opravdové rande. Líbila se mi ta nadsázka s červíkem, který vrtal a vrtal. O toto všechno jsme schopni se ukrátit při umělém oplodnění.

Já vím, přirozenost potlačujeme v mnoha ohledech. Necháváme se očkovat (alespoň někteří), abychom mohli bojovat proti nemocem, operacemi zasahujeme do svého těla, k léčbě rakoviny používáme ionizující záření nebo jedy v podobě chemoterapie. Ale nějak mám tyto části zpracované jako využívání moudrosti nám dané. Umělé oplodnění je u čáry – nevím, zda-li před ní nebo už za ní.

Jedna čerstvá paní zubařka na svém IG profilu @zblondynyzubarkou se před pár týdny ptala svých sledujících, zda by byli ochotní darovat svůj genetický materiál 579 lidí hlasovalo pro možnost ano, ale 2 038 (77,9 % hlasujících!) hlasovalo pro možnost nedarovat – přes další 4 000 účtů, které anketu vidělo, se nevyjádřilo (já tehdy také ne, protože si stále nejsem jistá). Lidé měli možnost se i vyjádřit. A opakující se podobné poznámky, které mi laskavě dovolila sdílet dál, jsou:

ANO

  • rodině a blízkým zdarma na kvalitním pracovišti (vlastně chci vědět, jak se má budoucí dítě, takže ne anonymně pro biologickou budoucí nápomoc s anamnézou, dárcovstvím orgánů atd.)
  • v čem je to jiné od darování krve?
  • mohu tím pomoct někomu k otěhotnění a vrátit mu smysl života (chtěl/a bych, aby to tak bylo i opačně)
  • darováním vyšetří mě, jak na tom jsem – mohu jen získat
  • děti mít nechci, může to pomoct jiným je mít

NE

  • nezvládla bych být daleko od „svého“ dítěte a nic o něm nevědět
  • mám strach z budoucího inbreedingu
  • proti přírodě a zásah do těla (u žen až rizikové pro její budoucí otěhotnění), navíc sirotčince jsou plné, planeta přelidněná a když to nejde, příroda ví proč
  • můj genetický materiál je můj, pro mou rodinu, vzácný + ochudím se o možnost ho stopovat
  • je to velký (a nechutný) business
  • neetické (co pak s nadbytečnými embryi)

Když jsem se na podobnou otázku ptala ve svém okruhu, dočkala jsem se pouze pár odpovědí, ale všechny byly rezolutně záporné a důvody se opakovaly – genetický materiál je můj a chci si ho chránit, není to zboží, nemůžeme mít vše, co jen tak chceme.

Možná by se námitky změnily, pokud by i znění otázky směřovalo ne přímo k darování pro umělé oplodnění, ale výzkum toxicity prostředí v čase atp. Během závěrečných kapitol knihy o Genu (aneb O dědičnosti v našich osudech) a poslechu Science Café z Kladna s názvem Budoucnost geneticky vylepšeného lidstva mě upřímně mrazilo velice nepříjemným způsobem. Netušila jsem, že se nacházím v době, kdy si vědci reálně hrají s možnostmi novodobé eugeniky na embryologické úrovni. Nejen, že můžete mít děti „na počkání“, ale můžete určit, jaké nemoci se bojíte, chcete ji z genu vystřihnout nebo jaký gen tam naopak implementovat. Ano, zatím tam jsou vedlejší účinky, je však otázkou času, kdy se i toto zprecizní a zrychlí.

Nevím, zda takovou budoucnost chci. Taková vědomá úprava genu neposkytuje prostor osobnostem a jejich emocím. Jsem najednou jako v počítačové hře, kde si mohu herní osobnost zvolit z katalogu sama a nedostanu ji přidělenou náhodně. Mám pocit, že toto není zvedání lemu sukýnky, to je její vykasání. Možná na to bude za pár let nahlíženo jinak, jako před pár desítkami let se o minisukních ani nesnilo. Přesto i dnes jsou k některým událostem a osobám velice nevkusné. Řekla bych, že to platí i o darování genu.

1 komentář u „Gen jako módní trend

  1. Pingback: Gen | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.