Díky, 2019

Chci toho říct moc a nechci říkat nic. Od té doby, co tu méně otevírám veřejně srdce, píšu víc. Co studuji a pracuji (a to celé na druhou), žiji plněji, radostněji. Co jsem si přiznala, že jsem svobodná, se cítím méně sama. Rok paradoxů, radosti a nesnívatelných snů. Netušila jsem, jak moc se naplní mé loňské přání

Leden jsem strávila v Akureyri, která už navždy (a vůbec Island) bude mít v mém srdci veleobří místo. Krajina, lidé, zkušenosti. Vím, že o tom pořád mluvím. Ale že jsme si zůstali ve srdcích navzájem dle mého poukazuje i psaní si s kostelovou rodinou a nedávná nabídka Klary na pracovní místo. 

Únor mi ukazoval, jak mě to změnilo, uklidnilo, prospělo – ta měsíční dovolená, kdy jsem mohla velmi vypnout, věnovat se sobě a přemýšlet, co je v životě opravdu důležité. Návraty bolely, ale držela jsem se rozhodnutí pár věcí změnit – snažit se dodržovat minimalismus nejen v oblékání a obouvání (to není problém a držím se toho, jen se směju nad tím, že mi zůstalo rozlišování světlého a tmavého týdne, aby se lépe pralo a taky točím hlavně to oblečení, které jsem měla tam), ale i jídle. Učím se oběd nehltat, ale zastavit se (dnes rekord 9 minut!) a před odchodem do školy či práce posnídat bez pochodování. Zůstalo mi mlsání sušeného ovoce a oříšků, ale přiznávám, čokoládu si občas dám. Také mi zůstalo rozečtení (to mi vydrželo celý rok a je to jedna z největších radostí), poslouchání méně hudby a více podcastů, výměna části seriálů za historické polo-dokumenty. Snažím se v každé volné chvíli utéct do lesa, ke konci roku jsem se odhodlala dát větší šanci plavání, pracuju na dodržování spánkového režimu a jsem méně na sítích. Více mluvím s lidmi individuálně, hýčkám se kulturou a dívám se na pacienta lidskýma očima. To není málo, že..?

Březen se nesl v dohnání školy, bakalářské práce a příprav na dvoje přijímací zkoušky včetně státnic.

Duben byl začátkem vyvrcholení, ale zvládla jsem po delší době napsat zamyšlení, jak nás děti učí víře.

Květen přinesl vnitřní vyrovnání s fyzikální divností a závěr lázňového radiologického studia.

Červen ve mně oživil fyzikální asociálnost při učení na druhé přijímací zkoušky, ale také jsem se tehdy rozhodla vše odevzdat, udělat maximum, netrýznit se a už neobětovat svůj spánek, slzy, rodinu a přátele. Pokud to nepůjde, už mi to za to nestojí. A zase ty otázky okolo zdravotnictví

Červenec byl vnitřním soustředěním nad mými dvěma neřestmi – litováním své samoty a hledání, jak ji otočit a sloužit jí a druhou bylo ošklivé chování neomluvitelné z vyčerpání.

Mimochodem, na podzim jsem byla na povídání tohoto křesťanského psychologa na jiném téma, ale pak při googlování našla i toto a velmi mě oslovil a nasadil brouky do hlavy.

Srpen považuji za zlomový měsíc, od kterého na něčem svištím 🙂 Byla jsem na mládežnické akci, kde mi modlitba změnila postoje. A na konci měsíce prožila velice opravdový půst se začátkem divokého školního a pracovního roku (a když je více let, je to sourok?).

Září přineslo druhé zamyšlení, a to nad bytím Božím obrazem (zase inspirace v Malinké) a začátek velmi klikaté cesty k opravdické fyzičce.

Říjen odrážel plody upřímných (věřím) modliteb a vedl k pouštění (ano, opět inspiruje Malinká), přijímání maminčiné nemoci a přemýšlení nad onkologií.

Listopad jako pochmurný měsíc oživil vzpomínky na dědečka, ovoce snah o nemrhání životem a žití naplno (ač lehce bolestným způsobem). Na druhou stranu jsem napsala třetí zamyšlení, se kterým jsem spokojená o službě a byla na první pietě, jak se ohlížím do nedávné historie.

Prosinec jako měsíc okolo Vánoc logicky sepsal otazníky okolo nich, hledala jsem, jak rozdávat lásku a splnila si velký hudební sen.

https://www.instagram.com/p/B6vOIyensBQ/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Co víc dodat, abych opravdu nemrhala slovy? IG se plní ohlédnutími za loňský rok a často se opakovalo “su vděčná”. A ač u tohoto řádku tatínek při čtení pořádně prokroutí panenky s povzdechem, že nás česky nenaučil, “su vděčná”.

Mých loňských a letošních “top nine”. Island vítězí v obou. Srdcovka, doslova. Příroda a slunce se také drží na špici, loni přemýšlení nad plody zahrady, letos nad přírodními pohledy. Asi to vystihuje to, co mám opravdu nejvíce ráda 🙂

 

 

Nechtěla jsem skoro nic a získala vše. Zjišťovala jsem, že když se za něčím usilovně nedrápu, ale jen zdravě, neubližuju. Že není podstatou mít vše, ale hledat. A to mi přineslo pokoj. A také to opakování prazvláštní věty “mám se dobře, ač věci okolo mě jsou v pěkném binci”. Což mimochodem mi začalo dávat smysl v tomto kázání, které jsem teď slyšela (a že nejsem divná, že to tak cítím, ba naopak):

Nemohu jinak, než Eben-ezer (1. Samuelova 7,12) – díky za každý pomníček, který jsem mohla každý večer, týden a měsíc stavět při ohlížení a sebereflexi nemrhání chvil. Hledám, zda mám dále sny, co z toho není troufalé, jak být dál poctivá a vlastně šťastná, že nacházím v životě smysl. 

A tak kéž je další rok nepromarněný, plný snů, o kterých by se ani nesnilo. Loni se Lenka Vacvalová ptala na naše sny, na které hledáme odvahu. Já hledala odvahu k přijímacím zkouškám na doktorát:

https://www.instagram.com/p/Bs8e9M-nbeQ/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

A letos se Bloncka-zubařka ptala na předsevzetí dost podobně a mně došlo, že i když mám pocit, že letos prostě musím ztratit, jak byl loňský rok skvělý, je takové myšlení zcestné. Protože výhra bude, když to nevzdám. Dál budu hledat odvahu.

 

 

https://www.instagram.com/p/B6x89FKHfdN/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Tak kéž je další rok nepromarněný. Plný nesnívatelných snů. Popsaného deníčku meditací, modliteb a diář vděčností po okrajích. A hlavně doma, rodiny a lásky.

2 komentáře u „Díky, 2019

  1. Och… Takový plný rok a tolik růstu a posunů. Jedna má studentka (učím češtinu pro cizince – ptala jsem se v první lekci letos, zda má nějaká předsevzetí) říkala, že si nedává předsevzetí, ale vybírá pro každý rok nějaké slovo, které představuje téma, kterému se chce ten daný rok nejvíce věnovat, v němž chce růst, čemu chce věnovat pozornost – a mě to zcela nadchlo. Tak jednoduchá, krásná, čistá myšlenka! Jen jedno slovo namísto různých lépe či (v mém případě spíše) hůře stanovených cílů… Říkala, že letos si vybrala štědrost – já to svoje teprve vybírám (odložila jsem Nový rok na Konec zkouškového)… Uvažuji ale o „klid“ nebo „zpomalení“, protože právě – co vstanu, tak už jsem jednou nohou v práci, ještě zuby vyčistit, najím se až… potom, a ještě když usínám, proháním povinnosti a poznámky a data…

    Říkám si, že možná by mi nakonec prospělo rozhodnout se po studiích odejít z města na venkov; do klidných chalup, kde by se topilo v kamnech a žilo se slepicemi, do míst, kde se lidé více znají a kde by byl les blízko, kde by spěch dával více smysl (ráno si zatopit v kamnech) a nebyl pořád…

    Moc ráda čtu, jak bojuješ s tím spěchem a návyky, co se nelíbí a co ubližují, cítím se vesele a také mě to vlastně podporuje v podobných krocích.

    Ale ještě více zpět k tématu přelomu roků: Přeji do Tvých dnů hodně odvahy, síly a nalézání. Nechť je tento rok pro Tebe bohatý a hodněkrát Tě pohladí na duši, Berry!

    • Zpomalení se nějak mezi mými přáteli stává velkým tématem. Jsme děsivě rychlá generace.
      K těm slovům – jedna slečna na IG má tradici se svým mužem, že mají vánoční stromeček bez ozdob a každý rok koupí jednu, která symbolizuje minulý rok. Ukázala jejich 3 a vysvětlila a zdá se mi to jako parádní ohlédnutí a uspořádání vděčností. Napadlo mě to k tomu.
      Pokud se v takové chalupě octneš, ráda se objednám na návštěvu! Dříví ráda nasekám a v kamnech zatopím!
      Moc děkuji má drahá, kéž se i ty máš dobře!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.