Ano. Velká a malá písmena mi v češtině nikdy nešla. Ale pamatuji si tu poučku, že velké je pro národnost a malé pro etnickou příslušnost. Je čas vysvětlit, co přesně prožívám, když popisuji, že mám své sobotní islandy.

Vzpomínáte si na první Islandí sobotu v Akureyri? Vše začalo vlastně necelý měsíc před odletem, kdy jsme vzaly s maminkou Malinkou na koncert, já si ho pak užila s orchestrem. Když jsem Malinké zpívala do ouška, kazatel na mě na chodbě koukal a říká: “Proč nezpíváš s nimi?” “Protože je to přece daleko.” Ale brouka do hlavy mi to dalo… Každopádně nahrávka s orchestrem byla jedna z mála věcí, které jsem s sebou měla na stáži a jelikož jsem na bytě Internet neměla v Akureyri, každé sobotní ráno začínalo koncertem se snídaní a protože jsem byla na bytě sama, zpívala jsem si s nimi. Pak jsem šla do kostela a byla se svou Islandí rodinou.

Tam i zde bylo sjednocující to, že už při druhém setkání mi bylo řečeno, že jsem jejich. Na Islandu jsem druhou sobotu pomáhala chystat oběd na ekumenické bohoslužbě se slovy “naše …” pro cizí jako představení, druhý den na rtg sama snímkovala a se severskýma po druhé zkoušce zpívala na prvním vystoupení.

Návrat byl těžký, já trochu měnila nějaké zvyklosti a hledala, jak si některé ze zásad udržet i doma. Postupně jsem dospěla k tomu shodou vícero věcí, že jsem se mohla přihlásit a jet v květnu na konkurz do sboru, kde jsem byla přijata do druhého sopránu. A všude jsem říkala, že mi začaly sobotní islandy – a to jsem ještě netušila, jakou pravdu budu mít. Sobotní Island byl totiž pro mě pojetím toho, že seberozvíjím, dělám věci, které mě velice sobecky těší, jsem s lidmi, u kterých cítím velkou lásku, učím se něco nového a pracuji na svém duchovnu.

https://www.instagram.com/p/B6I3RgEH3OO/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Sobotní islandy jako součást etnika mi daly návštěvy severu krajiny (východ začíná až další vlakovou zastávku :P), kde lidé mluví jazykem, kterému ne úplně rozumím, ale stejně jako na Islandu přepínali do toho, čemu jsem rozuměla. V obou verzích mi tamní dávali velmi najevo svou lásku, starostlivost, nabízeli odvozy autem a obědy na nakrmení i těla. V obou verzích nakrmili mé duchovno, mohla jsem si užívat sakrální budovy hned vedle přírody. Přišel na řadu opět minimalismus – protože jsem byla líná tahat hromadu věcí a protože některé kousky jsou skvěle nekrčivé na 8 hodin vlakem (tam i zpět – mimochodem let přes půl louže také trvá 4 hodiny).

Splnil se mi sen zpěvu v obřím spojeném tělese (jo a že nám rozsvítili světýlka z mobilů a zpívali s námi? famóznost!).

Mohla jsem zpívat v zahraničí (co na tom, že to bylo Slovensko). A tam jsem potkala pár známých, třeba našeho táborového kazatele, který mi říkal: “Jsem nevěděl, že jsi taková sboristka!” A jiná kamarádka podotkla, jak je vidět, jakou mi to dělá radost.

https://www.instagram.com/p/B5OMR7OnQQS/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Jo, někdo si dá po ránu 5 km v teniskách. Na tom zahraničním koncertu jsem si dala 5 km po ránu v podpatcích, kabátu, sukýnce a mým “Only His” batůžkem s notami, korály a koncertní sukní. Jak mi bylo dobře 🙂Zavzpomínala jsem na gymnaziální léta a tradiční kostelové koncerty. Po tomto vystoupení jsem jen souhlasila s farářem, který říkal, že teď o tom všichni budou chtít mluvit a dlouho si to v sobě ponesou. Tohle přesně s tou hudbou zažívám i já…

Vrchol. Začal generálkou s orchestrem, kde mi u prvních tónů tekly slzy. Islandy se propojily. Jenže zpívat si v posteli s nahrávkou z plných plic v prázdném bytě a zpívat s orchestrem doopravdy a dalšími sboristy okolo, to prostě nešlo porovnat. Doufala jsem, že si slzy a dojetí vyplýtvám, abych mohla podat pevný výkon na ostro. Inu, jakžtakž. Slzička ukápla, ale vlastně mě těší, že se mě to pokaždé dotklo jinak. Jedna z nejsilnějších pasáží pro mě byla v orchestrálním kousku s houslovým kouskem, do kterého jsme se tiše napojili (můžete si poslechnout). Jiný rozměr.

Když jsem říkala, že to budou mé sobotní islandy, netušila jsem, jak moc doslova. Že s jejich koncem mi dojde, jak velký kus srdce mi to obsadilo a že nikdy nezapomenu. Jak velkou lekci mě to naučilo. Jak mě to jako člověka oživilo a k Bohu přitáhlo. Jaké lidi mi to umožnilo poznat. A že z obou míst dostanu nabídku se vrátit, vracet a nejen vzpomínat. Na Island hummusem, péčí o pacienty, dlouhými procházkami a horkou sprchou. Na island jiným přístupem ke zpěvu, službě pro druhé, četbou knih, všímání si lidí okolo sebe. Děkuju nedokáže vyjádřit vděčnost, která mě zaplavuje. Velké děkuju ale patří mé rodině, konkrétně rodičům. Kteří mě podpořili a umožnili se do tohoto nesnívatelného snu pustit. Protože to znamenalo, že ten jediný den, který jsem mohla trávit doma, jsem netrávila s nimi, ale na druhém konci Moravy, až ve Slezsku vlastně. Pondělí až pátek škola a práce, v neděli práce nebo koncert. Sobota island. Útěky. Které umožňovaly zvládat z týdne na týden realitu. Dodávaly sílu a chuť. Nevím, zda lze něco takového předat. Ale jsem obrovsky vděčná, šťastná a dojatá, že jsem to mohla zažít. Že jsem mohla tolik nabírat a snad mám zase sílu dávat dál, sloužit a nesoužit se.

https://www.instagram.com/p/B6ETMN5HfA4/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Asi jsem už dostatečně dospěla a zestárla, abych pochopila větu z jedné knihy z dětství. Tam byla otázka kluka do slohové práce co je to doma a domov, které je jen holou budovou se zdmi a věcmi. Doma je s lidmi a já mohu být Bohu neskutečně vděčná, že těch doma mám hned několik a že ta doma se navzájem mají rády. A že ta doma mě podporují v tom snít, jít si za sny a nespokojit se s málem. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že si budu moct zazpívat s orchestrem, absolutně bych mu nevěřila. A hele, co se stalo. Doma mě učí, že když je mi někde dobře, nemusím hned utíkat zase pryč. Že si zasloužím si to chvíli užít, odpočinout si a nabírat síly, když v práci (sebe)rozdávám.

https://www.instagram.com/p/B50133XHQ0p/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

A že jsem se naučila trošku dýchat a roztáhla si rozsah nebo zjistila, že dokážu s hlasem udělat pořádné forte, o jakém se mi nesnilo? No tak to už jsou jen bonusy… 🙂