Je to pár týdnů, co jsem si do šuplíčku napsala povídání se stejným názvem, které ale (zatím) publikovat nechci, na kolik je osobní. Tu myšlenku ze závěru však chci rozvést a použít, a to:
A dnes, dnes mi přišla myšlenka. Tak, jako nás učil Jon Dybdahl pravidelné modlitbě rituály, například vždy, když se podívám na hodinky. Tak já mohu proměňovat tu lásku, kterou cítím. Kterou mi Bůh do srdce zasel prapodivným nepochopitelným bolestivým způsobem. A vždy, když na něj pomyslím s touhou odevzdat v modlitbě, to udělat a pak tu lásku někomu dát. Napsat, pomodlit za někoho dalšího. Vždy ji znásobit.
Poslední týdny jsem si název té krásné táborové písně dala jako mini životní krédo – sej lásku po lidech, dokud je ještě v nás, dokud nám stačí dech…
Život je totiž příliš krátký na to nečinit co nejvíce dobra máme možnosti dělat. A vlastně mi bylo řečeno, že jsem získala a je čas nyní dávat. Nějak se to přirozeně spojilo a funguje. O to více, když v brzce předvánočním čase se na sociálních sítích začaly sdílet různé organizace a tipy na dárky. Tak schválně, z mého soudku. Protože rozsévat lásku se má nejen o Vánocích…
Protože jsme v rámci některých ohledů ekologická a šetřivá domácnost, ponožky a punčochy ani další oblečení se při rozbití nevyhazuje, ale opravuje. A takové štepování ponožek, to je vyšší dívčí, která vám ale může zachránit nožky v teple kolikrát. Když se štepovat naučíte, nejen, že uděláte dobrý skutek pro svou peněženku, ale přidanou hodnotou potěšíte a strávíte čas s někým, kdo se může cítit osamělý až neužitečný. A když ponožky už zachránit nejdou? Stále mají využití jako hadráky, což je další skvělý prostředek pro společenství a ekologii. A jak sít lásku po lidech? Když jste v tom šití šikovní, můžete pomoct někomu, kdo tak moc není nebo čas nemá. U nás je vrchní opravářkou oblečení babička a dělá to s láskou a radostí, že nepatří do starého železa.
https://www.instagram.com/p/B4ia_Uyn0s0/?utm_source=ig_web_button_share_sheet
Co v dnešní době někomu dát jako dárek, když máme vše a jsme přesyceni..? Všimli jste si, jak obřím darem je domácí úroda čerstvá či zavařená a jaké fronty jsou na farmářských trzích? Máte to požehnání ve vlastní zahrádce? Máte tolik úrody, že nevíte co s ní? A že víte o domácnosti s dětmi, kde takovou možnost nemají? Tak jsme si odpověděli. Já už asi dva roky pěstuju z vlastních semínek, naučila jsem na to kolegyni v práci, která ač má svoji zahrádku, sazeničky kupovala. Letos z cherry rajčátek z mých semínek byla nadšená. Když vyseju semínka, vždycky jich vzejde díky Bohu více, než se nám na zahrádku vleze, a tak rozdávám těm, kteří by museli na trhy, protože třeba nemají čas ani prostor v prvních týdnech sazeničky piplat. Já i oni máme radost. Taková hloupost a taková radost.
https://www.instagram.com/p/B42SrmgHs49/?utm_source=ig_web_button_share_sheet
Víte, ale cítím potřebu zdůraznit, že dobro nemáme dělat, aby nám bylo časem vráceno, abychom něco oplatili, abychom ho přijímali, že jsme si ho zasloužili…. Ne. Vždyť když milujeme, děláme, co bychom druhému na očích viděli, ne, aby nám to vracel. Nedávno jsem poslouchala hovor s Markem Orkem Váchou a líbilo se mi to prosté: konejme dobro prostě proto, že je dobré.
A někdy je to dobro prostě obrovsky nenamáhavé. Třeba existuje už tolik obchůdků s krásnými užitečnými věcmi – nejen přáníčka a nějaké keramické věci či magnetky, ale pletené ponožky či svetry babičkami bez práce. Prkýnka vyrobená ručně, dětské oblečky ušité těmi, kteří je nemají komu dát. Není krásné mít něco takového..? Nebo jít do kavárny, kde jídlo připravují pod dohledem hendicapovaní?
Je tolik způsobů, jak rozsévat lásku. Jak dělat dobro. Jak dávat skutečné dary. Jak odhlédnout od sebe směrem k druhým. A tak, ač předvánoční čas nemám ráda, k čemu ho využijete vy? Jaké dárky s hezčím rozměrem dáváte vy? Tady je jen pár návrhů, ale co samozřejmého můžeme povýšit na hezčí úroveň my? Ježíškova vnoučata a krabice pro seniory už beru jako samozřejmost 🙂
