Čas od času dělám velký úklid ve své e-mailové schránce. Vypadá podobně jako ta na papírové dopisy na dveřích. Když v ní nějaký dopis nebo pohled najdu, třídím je na vyřízení, do koše nebo na památku do krabičky. U těch internetových dopisů to mám velmi podobně – vyřizuji, vyhazuji a schovávám do online šuplíčku. Při jednom z větších úklidů jsem našla starý e-mail, který mi připomněl milou příhodu.

Před pěti lety jsem se začátkem nového školního roku zjistila, že nebudu moci chodit na pravidelné oddílové schůzky. Měla jsem ve škole jeden předmět, který nešel změnit. Rodiče mi hned poradili, abych zkusila poprosit jiného vyučujícího, jestli by mi neumožnil chodit do jeho skupiny jiný den brzy ráno. Odmítala jsem ihned tento návrh, že se to nedělá a určitě by mi nevyšel vstříc. Pak mi to ale nedalo a zkusila jsem mu napsat s vysvětlením, proč o změnu prosím. Za chvíli mi přišla odpověď s tím, že jsem přeřazena do jiné skupiny, protože důvod se zdá šlechetný. Byla jsem v šoku, jak snadné to bylo.

Během semestru a návštěv laboratoří nás pan učitel obcházel a zkoušel, zda vše správně měříme a jsme naučení. Mě ale zkoušel i z toho, zda jsem nelhala. Mezi řečí se vždy zeptal, co jsme s dětmi na schůzce dělali, jestli plánujeme výlet, jaké máme téma celoroční hry. Pokud bych si vymýšlela, asi bych nezvládla tak rychle vymyslet odpovědi a dříve nebo později se do lží zamotala. Říkala jsem to dětem na schůzce a ty namalovaly panu učiteli obrázek jako poděkování. Se závěrem semestru jsem ho se vzkazem panu učiteli přinesla a ten velmi děkoval.

O rok a půl později při státnicích jsem obrázek viděla viset nad jeho stolem na čestném místě. Potěšilo mě to a panu učiteli jsem tehdy psala další e-mail – že mě překvapilo, jak mu obrázek nad stolem stále visí. A on mi odepsal, jak je pěkné, že se nám kruh dobrých skutků otáčí dokola – on mi vyšel vstříc, abych se dětem mohla dále věnovat, ty mu poděkovaly obrázkem, který opět povzbudil mě během příprav na těžkou zkoušku.

Když jsem minulý týden byla za panem učitelem na doučování, myslela jsem, že si mě po letech už nebude pamatovat. Nejen, že pamatoval, ale obrázek má pořád nad stolem a jeho první otázka byla, jak se mají děti.

Je mi to i po těch pěti letech velkou lekcí – jak je důležité nelhat a říkat pravdu. I když nám možná připadá hloupá a snad se za ni stydíme. Ne nadarmo se říká, že s pravdou nejdál dojdeš. Ano, pan učitel mi nemusel vyhovět, ale i tak je pro mě důležité si pamatovat, že pravda je na prvním místě před lhaním a vymýšlením si, byť by to nemuselo být v můj prospěch.