Cesta titulované fyzičky k opravdické začíná

Včera mi začal ten nový život – po roce zase studium fyziky. Občas se mě někdo ptá, jak to přesně mám, už jsem se dozvěděla i překroucené verze, a tak je možná příležitost vyjít s pravdou ven. O mých pohnutkách, mamince a postu.

Před rokem jsem s velkou pompou a vším okolo státnicovala z fyziky. Dojatá a se slovy, že na fyziku už nikdy. Moudrá maminka pravila, že odříkaného největší krajíc a to jsem netušila, jakou pravdu bude mít. Okolo státnic jsem se dozvěděla, že je má maminka nemocná a nemohla to úplně vstřebat. Před státnicemi jsem také řešila doktorát, ale nakonec jsme nestíhali podat téma a řekli si, že vzhledem k pokračování studia na radiu nás čas netlačí. Uběhlo léto, kdy jsem se snažila od všeho odpočinout, pobrat a nadechnout se na další cestu. Na podzim jsem byla před zahájením semestru s (m)Lékárníkem na Islandím roadtripu a tam se dost věcí dalo dohromady.

V tom nekonečném dešti, vichru a přejezdech jsem měla vlastně spoustu času s (m)Lékárníkem mluvit a přemýšlet, na čem doopravdy záleží. Zrodila se tam ve mně poprvé touha jet na stáž do zahraničí, denní návštěvy kostelů mi pomalu odkrývaly, jak daleko od Pána Boha jsem a že je třeba začít řešit to, na čem doopravdy záleží. Po začátku semestru jsem tedy začala řešit stáž v zahraničí (která se povedla dokonce na Islandu!), začala chodit za mým Inženýrem a zkoušela pracovat volnočasově jeden den v týdnu na něčem, z čeho by mohla vzejít má dizertace.

Do toho ale ta maminčina nemoc tvořící mi vrásky. Čekala ji operace, protože diagnostické metody nestačily a museli se „podívat“ dovnitř. Nikdo netušil, jak to dopadne, jaké následky budou, co uvidí a co přesně budou během operace dělat. Nebylo to lehké období. Dny před ani po operaci, dlouhotrvající rekonvalescence s konstatováním, že to bylo k ničemu. Ono totiž bylo. To podívání dovnitř ničemu nepomohlo – jen konstatování, že nevíme co to je, nikdy jsme to neviděli ani lidé, se kterými jsme konzultovali.

View this post on Instagram

V těchto chvílích svou maminku obdivuju čím dál víc a smekám před ní, jak mě vychovala. Přímo i nepřímo. Trpělivě se mnou první měsíce cvičila vojtovku (a protože řekli před každým jídlem, i v noci!), nutila sát mléko přes vlastní bolest nekonečného odstříkávání, později drtila logopedii, nutila vařit a uklízet pořádně (i když by to sama měla samozřejmě rychleji a lépe) a taky se umět postarat o miminovského bráchu (na přebalování přece není nic nechutného!). Postupně ve mě vychovala přirozený zdravotnický cit, péči o druhé a naučila mě věci, které jsem si ve škole jen opakovala. Po práci se mě vždy ptá, co jsem viděla. Abych to v sobě nedusila a zároveň se snaží hlídat, ať si zbytečně neposunu práh vnímání hranic. A pak se ta péče začíná obracet. Sestřenice se před pár týdny divila, že když mi řekla, že je jí zle a bude zvracet, tak jsem ji jen podepřela, chytila vlasy a čekala, až skončí. Protože už jsem si zvykla. U masáží mi řekli, že to mám v rukou. Protože se snažím povolovat jizvy, svaly a tejpovat je. A v těch chvílích maminku obdivuju nejvíc – nadskakuje bolestí při mých dotycích a já musím vydržet, abych jí pomohla. Ona se mnou vojtovku nevzdala, díky tomu jsem, kde jsem. Teď to nevzdám ani já s ní, i když je to těžké. Ona to měla náročnější, tak je to to nejmenší. #dojatadceravlasti #asilaska❤

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Toto mě hodně ovlivnilo a ovlivňuje. Ty první dny po operaci jsem totiž hledala články a vymýšlela další možnosti vyšetření, které by maminka mohla podstoupit. Ptala se na to u nás. Nelze. Není to tak zaběhnuté. Výsledek nejistý. Maminku čekala další kola vyšetření. Čím více toho bylo, tím méně to k něčemu vedlo a dokonce jí někteří naznačovali, co po nich vůbec chce, že jí nemají co nabídnout. Přitom ona už na kontroly chodit nechtěla a přemáhala se díky mému nátlaku.

A já najednou ztratila smysl toho, oč jsem se snažila, co jsem dělala. Jak bych mohla vymýšlet nové možnosti diagnostiky, když na vlastní mamince vidím, jak to pacienty trápí? Když existují hranice, za které prostě nemůžeme? Jak se cítí už jen jako pokusný králík, ale nikdo jí vlastně nepomáhá? Tady došlo k tomu zlomu. Ze dne na den jsem se zeptala na onkologii, jestli by neměli místo na doktorát tam. A že asi ano. Sešla jsem se tedy se svým Inženýrem, sedli jsme si a já mu vysvětlila, že nemůžu pokračovat. Že půjdu na onkologii. Že obdivuju jeho práci, jakou má trpělivost, kolik mě toho naučil a jak je moudrý. On chtěl, abych chodila a zkoušela, abych si byla jistá, že tam dizertaci psát chci. Díky jeho moudrosti jsem zjistila, že ne. Přesto je nutno zdůraznit, že mě mnoho naučil!

View this post on Instagram

Dnes si tu tak říkajíc odložím. Jsou to 4 týdny od návratu z akce, která mi leží v hlavě. Myšlenky, pocity, prožitky, které nakoply proces probouzení z apatie života. A dnes, dnes jsem usilovně myslela na větu z loučení: "Seš super! Vzpomeň si na to až budeš mít zase depku." Neměla jsem ji, ale o to víc jsem si to dnes opakovala. Svými podpisy jsem dnes stvrdila další vývoj mého pracovního směřování. A potřebuju si z toho udělat milník – že jsem dobrá a plním si sen, nevzdala jsem to a fakt to dala. Jak jsem vděčná za lidi, kteří mě doprovází. Co mě naučili ti, u kterých to nevyšlo a co mě učí ti, u kterých budu teď – profesionálně i lidsky. Oč vděčnější jsem za "13", která mě před měsícem rozmotivovala a podpořila v tom si vážit sebe a toho, co chci dělat. Byla jsem samotář, protože jsem měla pocit, že ve své podstatě je to jednodušší – být svým pánem, nepřizpůsobovat se a nemuset hledat mantinely a vytyčovat je. Spolu je to těžší. Ale. Stojí to za to. Osobně i, opět, profesně. Díky za tu lekci. Díky, že jsem mohla fyzicky zažít #nahorudoluspolu a nejen jako název akce. Díky, že jsem mohla poznat lépe přátele i nové lidi. Díky, že jsem mohla vykročit ze své komfortní zóny. Díky, že mohu ode dneška zase vycházet vstříc novým zkušenostem. Díky Bohu!

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Dovedu si představit, že si mnoho lidí teď klade otázku, proč utíkám k onkologii, když teda nezvládám diagnostiku a že je jasné, že onkologii nezvládnu tuplem. To není tak jednoduché. Ono je to jiné. Onkologii jsem paradoxně znala jako první obor a možnost pro fyzika. Byla jsem tam na stáži ještě během prvního bakaláře. Učarovalo mi to tam. Diplomku jsem pak dělala s Inženýrem a učarovaly mi zase jeho možnosti. Pak ale přišel náraz na hranice, že tudy cesta nepovede. Začala jsem zpět pokukovat po onkologii (mimochodem, u státnic mi kamarád říkal, že tam skončím, kdyby jen věděl, jakou měl pravdu). Vím, do čeho jdu. Vím, jaké je doprovázet onkologického pacienta. Vím, jaké je to pro jeho rodinu. Zažila jsem to. Chodila jsem pak se Švagrovou párkrát dobrovolničit a bývat s těmi lidmi. To, čím se budu zabývat, je totiž drobné vylepšení stávajícího, zrychlení času přípravy léčby. Dává mi to smysl a je to vhodné pro mou netrpělivost.

Po delší době narcistní okénko, které tu potřebuju trochu i kvůli sobě. Vrchní fotka je z jara, kdy jsem se trápila tak moc, že to bylo vidět, kdy jsem měla před přijímacími zkouškami a byla plná strachu. Kdy se mnou mluvil O., který mě přemluvil jet na “chválopárty”, a který mě přiměl s ním mluvit, pustit dvě tři slzičky a ulevit si. Ta spodní fotka je z předposledního předvečera “chválopárty”, kdy jsem začínala být opravdu šťastná díky přátelům z 13 (a to bylo ještě před modlitbami!). Den a půl na to při loučení mi O. říkal, že jsem viditelně šťastná, prospělo mi to, je rád, že mě přemluvil a ať si to udržím. Proto si ty fotky dávám sem a srovnávám – abych měla motivaci si to udržet. Tohle za to docela stojí.

Přišlo tolik avizované září a začátek mého víceboje. V létě jsem cíleně nabírala síly, odpočívala od odborností, dělala pořádek sama v sobě. V určitém smyslu se vracím do toxického prostředí – nejen, že budu psát dizertaci na onko (snad), ale také dělat magistra z radio-fyziky jako náhradu neotevřeného akreditačního kurzu. Vracím se do denního studia s fyziky, do místa, kde jsem neměla o sobě valné mínění, ponocovala, byla věčně zoufalá, věděla, že nic neumím a neuměla ani říct to, co jsem uměla. O to důležitější má prázdninová příprava byla. Abych si naučila sama sebe vážit, abych se naučila být silná ve svém duchovním, duševním životě a trochu pečovala i o to tělo. Lednový Island mě učil péči o duši a tělo, letní „chválopárty“ dokončila přípravy srdce a ducha.

View this post on Instagram

Východy se neomrzí a povzbuzuje mě to k rannímu vstávání. Přes měsíc se budívám okolo 3. a věnuji se svému duchovnu, občas si přispím do půl paté. Tento víkend až do 6 a pak jsem se po převlečení a pokochání podvakrát tímto výhledem mohla odebrat do otevřeného prázdného kostela a modlit se. Nahlas, na kolenou, s pokorou, která přivedla slzy. Ty se během víkendu vracely při sdílení s úžasnými ženami, každou zvlášť, které mi dávaly k dispozici ucho, náruč a srdce (a ta jedna, se kterou se neznáme a ptá se: "Byla jsi včera smutná, mám na tebe myslet na modlitbách?", tak ta mě dostala). A tak jsem ve vyčerpání nabrala, zase se začala smát, poslouchala a vnímala. Děkuju i těm chlapeckým kamarádům, kteří mě přesvědčili o tom, že poslouchají a pamatují si, když jim něco řeknu, že ne/zvládám. Děkuju, že i když nesnesu davy, tak ta bublina okolo mě mne má ráda více, než si zasloužím a dovedu přát. Děkuju, že jste si mě předávali, hýčkali a respektovali, že #MeetUp pro mě neproběhl s novými lidmi, ale těmi, které si k sobě pouštím a chodím s nimi k Bohu. Mimochodem, jsem přeborník v dostání Orea z čela do pusy mimickými svaly. A prý pořád zářím, říkala @milu_mouckova , i když se mi to přes zarudlé oči nechtělo věřit. Faktem ale je, že uvnitř pokoj mám a dnes se pomalu dral zase ven. Tak moc, že nejen, že jsem omládla zpět ke svému věku, ale ještě níž. Copánkům nazdar a zítra zase s úsměvem do školní lavice! #truefriendship #sunriselover #nofilterneeded #nomorewordsneeded

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

(Mimochodem, dozvuk “chválopárty” na #MeetUp – na první akci jsem jela sama a socializovala se, na druhou jela s přáteli a těšila se na staro-nové shledání a místo toho utíkala do samoty. Modlit se, utvrdit se, že mám rituály nastaveny správně, že nemusím mít strach z toho, co mě čeká a co se děje. Škoda promarněné šance, na druhou stranu, potřebovala jsem tu samotu v Boží blízkosti a ujištění…)

Polička nachystána – z archivní poličky znovu sneseny skripta, poznámky a učebnice, které budou třeba. Z knihovny nanošena literatura na první semestr. První tři předměty za mnou. Mám strach. Už mi bylo řečeno, že to pro mě očividně těžké bude a budu potit krev. Chci ale udělat vše pro to, abych to zvládla. Abych udělala předmět po předmětu magi-akreditaci, u toho se neztratila v dizertaci a pokud se mi v tom všem podaří udržet na rentgenu, budu ráda. 

View this post on Instagram

A just to dnes napíšu cestou z práce emocionálně rozbitá. Celý den nic moc zásadního a před koncem novorozenec. Protože jsem to ještě na službě nezažila, jdu s noční. Uděláme. Loučím se a odcházím do šatny. Kde to padá. Myslím, že domů bez slz dojedu. Ale najednou mi zase dochází to, co vždycky. Že zdraví je obrovským Božím darem a že zítra Malinkou postiskám jako dlouho ne. Že nejsou samozřejmostí pracovníci, kteří to nedělají kvůli penězům (ty ve zdravotnictví prostě nejsou), ale přesvědčení. Že je důležité být profesionál a zvládnout to s noblesou, ale není od věci být lidským (třeba jako ta sestřička, která pomáhala miminko polohovat). Odnáším si z dneška zvláštní pocit, že si pacienty pamatuju – když je mám na sále a pak na snímkovně, nebo když mi dnes po svých došla z oddělení paní, kterou jsem před nějakou dobou dělala pojízdným rtg na lůžku, udělalo mi její zlepšení stavu velkou radost. I když je cizí. Leží mi v hlavě hovor s pánem, který už běhá na vyšetření jen kvůli synům a přitom by rád důstojně umřel. Vidím tolik příběhů. Uprostřed. Nebo jen začátek. Nikdy ne konec. Ale děkuju, že je můžu vnímat. Že to dělat chci. A že chci zapojit své znalosti jako fyzik. Právě proto, že mi Bůh dal funkční mozek a že v tom vidím díky těm lidem smysl. #dojataradiologickaasistentka

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

K tomu všemu zápasení mě totiž motivují pacienti, které potkávám. Ty lidské příběhy, kterým naslouchám. A, abych byla upřímná, vlastně se na tu fyzikální výzvu těším. Po půl roce půstu od jakékoli fyziky jsem se při učení na přijímací zkoušky prapodivně zaradovala. Je to stejné, jako když se mi aktualizují aplikace v mobilu. Občas mi jejich ikonka zmizí a někdy vidím prázdné místo a nejsem si jistá, co za aplikaci jsem tam měla, jindy to vím hned. Když ani po pár týdnech nepřijdu na to, co tam bylo, ikonky posunu a volné místo zmizí, protože mi ta aplikace očividně nechybí. Fyzika mi po půstu trochu chyběla. Jen teď chci náš vztah nastavit více rovnocenně. Jsem dospělejší a chci se zraleji chovat i ve fyzice.

View this post on Instagram

Karkulka, vol. 5. Třetí předmět. Selektivní paměť rychle zjišťuje, jak jsem zapomněla zvláštnost fyziků a to, jak obrovsky jsou chytří. Jak si (jak říkala kamarádka studující matematiku) připadám, že vlastně podvádím, když studuji s nimi. Vyučující říkají, že budu potit krev. Jsem zase jediná slečna. Já vím. A přesto, navzdory všemu tomu děsu, cítím, že jsem správně. Že budu zas dřít. Trochu se na to těším. Ale schválně jsem poslední týdny často poukazovala na čištění hlavy, srdce a jak si pomáhám teologií a vírou. Protože rychle lze sklouznout do toho, jak to bylo v minulých letech. Zavřená s knihami, ponocující v závislosti na marshmallownovém cukrovém opojení s každou další noční hodinou, spánek na hodinu bez převlečení do pyžama (už to stejně nemá cenu), antisocializace od všech přátel a pocit, že jako fyzička přece jsem divná a nelze se na mě dívat jinak. Tak takhle to nechci. Chci být i nadále usměvavá a sdílná, chodit spát do půlnoci, procházet se lesy, skákat po patnících a studovat stále s pocitem, že mě to baví a dělat to chci. Děkuji, že mi to budete připomínat a pomáhat. #breathin #mechovakarkulka #myplace #cervenykopec #schoolhasstarted

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Dost možná to taky nezvládnu a z něčeho nebo i všeho budu muset časem odejít. Bude ale ve mně pořád dobrý pocit, že jsem udělala maximum, že jsem to zkusila, že jsem nenechala svůj mozek zakrnět, poslouchala vnitřní volání a zkoušela různé šance. A dobrý pocit z toho, že na té cestě potkávám lidi, kteří mě mnoho učí, i když spolu už nespolupracujeme. A to je snad ten největší přínos – zkušenosti a následná touha. Touha jít cestu od titulované fyzičky k té opravdické. A nyní více než kdy jindy vnímám, že právě ta cesta je cílem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.