Prázdniny 2019 ve Studeném (trojmezí)

Letos jsme se vydali do severních Čech, oblasti, kterou jsme si s rodiči zamilovali v románech Vlastimila Vondrušky. Z obce Studený jsme se mohli vydávat do tří chráněných oblastí, na jejichž trojmezí jsme vlastně byli – Lužické hory, České Švýcarsko a Labské pískovce.

Rozhledna na Studenci – 7 km

První den jsme na doporučení J., který tam byl pár týdnů před tím na puťáku a sousedů, kde paní byla místní, se vydali na rozehřátí na vrch Studenec a rozhlednu na něm. Na vrchu je zajímavý chráněný úkaz, a to suťové pole, zchátralina sklepa bývalé chaty a zrekonstruovaná rozhledna. Historii všeho se dočtete na ceduli. Les je pěkný, cesta v něm nepříliš frekventovaná, plný hub a najdete minimálně z cesty dva Sudetské bunkry. Minimálně jeden se dal prolézt opravdu hezky a nebyl ani příliš malý. Výhled je také pěkný, Studenec je významným vrchem v okolí.

 Protože nefungovala elektřina (odpojeno kvůli polomům) a my ještě neměli nakoupeno, jeli jsme do restaurace na náměstí České Kamenice, kde je výborná obsluha a obří porce. Hlavně ke všemu dávají malou zeleninovou oblohu, což jsme ocenili. Čepovaný Radler je tam nejlepší! Navíc si jako přílohu můžete zvolit nejen bramborové variace, ale i baby karotku na másle či zelené fazolové lusky.

NS Jetřichovické stěny – 12 km

Druhý den jsme se vydali na naučnou stezku pod Jetřichovickými stěnami. Parkoviště má být placené, ale automat zatím nezprovoznili, a tak jsme parkovali zadarmo. Hned na začátku je bývalá dětská ozdravovna včetně speciálně postaveného vodojemu. Vše historicky krásně popsáno, nyní chátrá. První, Mariina, vyhlídka, je budka, kam není přístup, a plošina, kde se všichni fotí a uhýbají si na dřevěných a skalních schodech. Výhled odtud je, ale následující, Vilemínina vyhlídka, se nám líbila mnohem více. Výhled nám přišel hezčí, přístup přirozenější po cestě a bylo to příjemnější. Na Rudolfův kámen lezl jen J., já zůstala v půlce pod žebříky. U rozcestí Pohovka už mnoho lidí odbočuje (ale prvně si odpočine právě na pohovce) pryč z hlavní trasy. My z ní odbočili až později a jen na pár metrů po modré ke skalní kapli (spíše než kaple pomníček) a pokračovali na Českou silnici, kde je zvýšená frekvence cyklistů. Pokračovali jsme na malou Pravčickou bránu. Půl trasy je po schodech, na samotný vrch poměrně strmé poloskály. Samotná Pravčická brána je opravu zmenšeninou velkého originálu, výhled také slušný. Cestou zpátky jsme viděli z dálky skalní pevnost Šaunštejn, kam jsme vylezli všichni. J. říkal, že to bylo mnohem těžší, než Rudolfův kámen, který jsme naopak vzdali. Žebříky byly na sebe kolmé a bylo to hodně nepříjemné, většina vyhlídky je zavřená, ale výhled čarovný. A pocit zadostiučinění a hrdosti na chvíli převáží bolesti ze všech schodů 🙂 Dokonce jsme při prolézání našli zbytek sýpky! Vrátili jsme se na asfaltku, pokračovali do Vysoké Lípy (parkoviště za 100 Kč/den u restaurace) a po silnici došli na zastávku autobusu. Tím jsme se svezli zpět do Jetřichovic.

Mysleli jsme, že se odměníme v restauraci, ale byli jsme zklamaní. Obsluha byla hrozná (a vám to pití jako nechutná? no to jste teda první… a vy chcete 4 hermelíny? no to teda nemáme… ale hlavně, že jste jídlo zblajzli, coo?), jídlo načančané a vzhledem k tomu, že tam lidé jdou po turistickém výkonu, porce malé. Dobré bylo, ale chyběla nám právě zeleninová obloha. J. si ale splnil touhu po švestkové omáčce, která se jim povedla.

Cestou zpátky jsme ještě zastavili pod Trpasličí skálou, kde je místo tak na 2 – 3 auta. Obešli 7 vytesaných trpaslíků a jeli domů.

Cyklovýlet Děčín-Hřensko – 12 km

Tatínek nás vyvezl do Děčína, odkud jsme jeli po parádní cyklostezce. Já to musela ukončit o přívoz dříve, protože se mi rozpadlo kolo. Byla to ale krásná rovinka, i maminka si kolo užila. Můj přívoz byl mechanický, je i na auto a je levnější než ten hlavní, který mechanický není a nevezme ani auto. Sousedi říkali, že dojeli až do Drážďan a od tam se vrátili autem, nám dělal svoz tatínek. (u hlavního přívozu se platí parkovné, u mého jsme jen nakládali a parkovné tam nebylo)

Houby!

Protože nám vydatně pršelo, šli jsme cíleně mezi partiemi žolíku a deštěm sbírat houby. Nemuseli jsme chodit ani daleko, jen nad chatu, a měli jsme dvě plné sušičky, smaženici a olizovali se až za ušima 🙂

Pavlinino údolí – 10 km

Někde najdete Pavlinino a někde s dlouhým – ale je to od Pavlínky, manželky mlynáře. Prvně jsme odbočili na modrou a vydali se Tesanou cestou a kamenným úvozem. To moc známé není a zážitek je to velký. Rozhodně doporučujeme náš směr, drápat se tím nahoru asi moc pohodlné není. V Jetřichovicích jsme se napojili opět na červenou a pokračovali údolím, kde jsme u cedule odbočili na krátký naučný Pavlínčin okruh. Projdete Rusalčinou jeskyní, což je bývalý náhon mlýna. Který je u rybníka, který obejdete a dočtete se, jak ten mlýn byl továrnou na nitě, školou v přírodě a nyní opět chátrá. Cesta v mapě není, ale cedulky tam jsou hezky, postupně se vrátíte zpět na červenou. Po ní jsme pokračovali údolím (občas schody, úzká cesta), které je krásné zpět do vesnice.

Pravčická brána a Divoká soutěska – 19 km

V Mezní louce i Mezné jsou placená parkoviště, nám se povedl najít plácek pro 5 aut. Vydali jsme se po žluté nádherným lesem, napadeným kůrovcem, a napojili se na červenou k Pravčické bráně. Cestou jsou pěkné naučné tabule, odbočili jsme k jeskyni Českých bratří (není tam ale nic vidět), vstupné na Pravčickou bránu se platí a můžete si prolézt několikery vyhlídkové plošiny. Také je tam zdarma výstava fotografií okolí a stálo to za to. Zpět jsme pokračovali Gabrielinou stezkou, což byla mnohem klidnější a pohodovější stezka. Na zážitkový Rysí areál jsme neměli čas (a navíc byl plný bláta), pokračovali jsme zpět na Meznou a k Divoké soutěsce. Z této strany je špatně značeno v kolik se končí provoz loděk. Sestup je náročnější, po schodech, hodně lidí se zadýchávalo a dělalo jim to velké problémy. Pán se nad námi slitoval a vzal nás po uzavírce do Divoké soutěsky, která je kratší. Asi je to soutěska jako každá jiná, ale lodičky stojí za to, protože průvodci jsou numero uno (pokud se vám to líbilo, řekněte to dál, pokud ne, nechte si to pro sebe; když se budete deset minut dívat nad sebe, tak zjistíte leda to, že vás bolí za krkem, jinak nic neobjevíte). Vrátili jsme se na Mezní louku a pokračovali do Mezné. Cesta je příjemným lesem, není už příliš prudká a je klidná. A pak po silnici opět k autu.

Tentokrát jsme se opět odměnili zaslouženě v restauraci, kde je obsluha asi nejlepší. Penzion Na Vyhlídce je nejen krásnou budovou a s nejhezčeji namalovanými záchody, ale obsluha nám umíchala Radler ochotně, kontrolovali, zda máme vše, co potřebujeme, nebyli vlezlí, přepínali česky-polsky-německy-rusky dle hostů a usměvaví. Jídlo výtečné.

Edmundova soutěska – 4,5 km

Maminka ještě stála o Edmundovu, delší, soutěsku, která vede opačně. Zaparkovali jsme tedy stejně, schody šli stejně a jeli Edmundovou soutěskou. Její průjezd trvá asi 20 minut a i když nám v průběhu začalo pršet, průvodci jsou prostě neuvěřitelní. Náš mluvil česko-polsky (smíšená posádka) a nelze to interpretovat, to si musíte zažít.V dešti jsme šli do Hřenska a pak pokračovali autobusem do Mezné a promočení se autem vrátili. 

Za odměnu jsme jeli opět do České Kamenice na jídlo, kde jsme to již znali a kde nás to opět nezklamalo.

Dolský mlýn – linie opevnění – Všemily – Kůlna – 13 km

Opět jsme zaparkovali v Jetřichovicích, prošli jimi a šli k Dolskému mlýnu. Zrovna v tom týdnu byl na rozcestí před tím, u Královského smrku, týden řemesel. Je to tradiční akce, kde vyrábí ze dřeva uhlí, dehet, suší ovoce a mají k tomu krásné cedule. Samotný Dolský mlýn nás trochu zklamal, z pohádek jsme čekali něco jiného a protože to tam pravidelně melou povodně, nic moc vidět není. Z turisticky frekventovaných míst jsme odbočili k linii opevnění plnou ŘOPíků. Mezitím jsme se šli podívat k Via ferratě “Kavárnička”, kde jsou 4 krátké cesty, ale samotný vrchol je nejištěný. Následující skanzen je otevřený jen o víkendech, ale z venčí si různé druhy ŘOPíků prohlédnout můžete. Na hřbitově ve Všemilech je zase čerstvě vysvěcená kaplička a hřbitov obnovují ze zanedbání. Za Všemily jsme odbočili ke skalní kapli sv. Ignáce, která je opravdu skalní kaplí, o kterou pečují chataři. Vše tam kvůli vlhku plesniví, ale zážitek to je. Naopak v převisu Kůlna nic moc vidět není. Pak už jen lesem do mírného kopečka, pod Čedičákem dojít ke kříži a už hurá v dešti do Jetřichovic.

Tiské stěny – 3,3 km

Když už jsme byli na severu Čech, popojeli jsme o něco západněji se podívat do Tiských stěn. Parkoviště je placené, podél hřbitova jsou naučné cedule o době Sudet. Na skalním náměstí se kupuje vstupenka, která má formu pohledu (což je príma věc). Prošli jsme se prvně malým okruhem (který je obtížněji značený) a pak pokračovali na velký (který je už značený lépe). J. si prolézal zákoutí a byl nadšen, my se kochali a uzavírali dovolenou.

Já musela následující den odjet, ale zbytek si ještě jednou prošel Pavlinino údolí, vylezl na Čedičák, sbíral houby a poslední den cestou domů se stavili na Bezděz.

V této krajině jsme byli poprvé a učarovala nám. Vyhovovalo nám, že jsme si našli v lese místa, kde jsme celý den nikoho nepotkali. I když nám pršelo téměř denně, užívali jsme chladu, který byl na chození výborný a kochali se krásami české krajiny. A lesy, dokud je kůrovec nesežere úplně.

Fotky s popisy najdete tradičně na zoneramě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.