Návraty bolí

Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe.  Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”

3 týdny jsou dobou, kdy se tvoří návyk. Sedí to – FB mi nechybí, i když se na něj vracím, když jsem si nadšeně pustila jeden seriál, zase jsem ho vypla, protože mě najednou vůbec nebavil, přišlo mi to zbytečné. Chodím pěšky, protože mi to chybí. Místo plněného šátečku, loupáku nebo koblihu, kterého jsem se nemohla dočkat, jsem koupila hlávku ledového salátu a košík rajčat. Rajčata jsou normální, ty já můžu, ale saláty moc nejím. Teď už teda jo. První dva dny jsem se nedočkavě vrhla na zásobu čokoládek z narozenin a Mikuláše, ale teď na to nemám chuť a jdu si raději pro to rajče. Včera jsem udělala oběd po Islandsku – maso, minimum rýže a hodně dušené zeleniny. Na svačinku vafle na cestování, protože na nějakou oplatku nebo chleba jsem neměla chuť. (ty vafle jsou hrozně zdravé, vážně)

https://www.instagram.com/p/BtybXR-CZQR/

A zároveň se život skládá z mnoha maličkostí. Místo, abych po práci šla do lesa, jdu do postele. Místo, abych šla do muzea, řeším byrokracii. Místo, abych šla plavat, sedím u počítače a hledám a píšu. Místo… Být daleko od věcí je jednodušší, protože můžete dělat, že neexistují. Přesto vím, že byl návrat správný a v koutku duše tuším, že je správné i další kroky směřovat v domovině. Jen je to příliš těžké. Za dva dny jsem zjistila, kolik byrokratických překážek mě čeká, abych opravdu mohla dělat tu práci, po které toužím. Jaké další kurzy – specializace – studia si musím dodělat. Že dost možná budu muset studovat další školu. Přihlášku pomalu zakládám. Mám pocit, že už nemám věk na denní studium. Trochu se mi i přestává chtít. Nevadí mi studovat a číst, to mě naopak velice baví. Ale mám pocit, že má rezerva nervů před zkouškami je přečerpaná.

Také se snažím pojmenovat věci a vyřešit některé problémy. Které jsem způsobila tím, že jsem si to vzala moc k tělu. Díky tomu to sice mohla dělat srdcem, ale teď mi kus chybí. Nevím, co je správně. Nemám sílu to hledat. Nevadí.

Vím, o co se chci pokoušet. A pěkně krůček po krůčku. Chci si jít lehnout, dát si peřinu přes hlavu a pokusit se usnout. Ráno si nejprve sednout, zhluboka se nadechnout, pak si přečíst verš, k snídani si pustit Hergot a pak psát a psát a studovat k bakalářce. Jít na studijní. Poslat přihlášku na kurz. Odpočinout si vařením oběda. Jít se odpoledne projít. Nachytat vitamin D ze slunce. V uších s dalším Hergotem. Který možná v půlce zastavím, jen tak si sednu a budu poslouchat vrány. Za odměnu si přečíst další kapitolu detektivky. Napsat další vyšetření do bakalářky. Přečíst další kapitolu o hudbě nebo podobenství, záleží, na co budu mít chuť myšlenku posunout. (Ano, co se týče duchovní literatury, mám rozečtených asi 7 knih po kapitolách a čtu tu, kde se odvážím pokračovat, že myšlenku mám jakžtakž uzavřenou.) Jít spát s peřinou přes hlavu. A snad to půjde. Den po dni, chvilka po chvilce.

Chci zase najít radost. Radosti dní. Smát se a nemít na krajíčku. Nebýt nervózní z mluvení, davů. Jít ven. Jít dělat něco fyzicky. Dneska večer jsem šla k magnolii a dívala se, zda nemá pupeny. Celým srdcem jsem zatoužila, aby zítra bylo jaro, já měla na záhonku sazeničky a mohla se jim věnovat a odpočívat na schodech boudy s učebnicí. Hledám. Jakoby spousta věcí nebyla jako dřív. Jsem možná drzejší a oprsklejší, než jsem odjížděla. Mám totiž pocit, že jsou věci důležité jinak – jen to nedokážu uchopit a vysvětlit.

https://www.instagram.com/p/BttMnKrC0Lp/

A z těchto krajíčků jsem na krajíčku neměla. Připomněla jsem si, jak je důležité věci neuspěchat. A jak je kvas mocný. Jak může vše prokvasit. Doufala jsem, že dovezu jiný přístup a prokvasím jím. Ale moc jsem spěchala. Musím to dát do lednice a být trpělivá…

Nejnovější Ólafur. “Don´t think.” Je v tom všechno. Hudba, mihnutí autora, společenství, smyčce. Tanec. Tak já jdu spát. Jak jsem psala – krůček po krůčku. A snad se mi zítřejší plán vydaří. Aspoň nad ním nemusím dumat.

6 komentářů u „Návraty bolí

  1. Děkuji za článek. Ač jsem nikde nebyla (jen každý den při čtení s Tebou na Islandu), vystihuješ mé pocity. Poslední týdny bilancuji, bolestivě si uvědomuji některé věci, hodně spím, občas se vytrácí můj všeobjímající optimismus, některé věci si beru moc k srdci i když se mě v podstatě netýkají. Ale stále věřím. Věřím a doufám. Že to takto prostě má být, musím si tím projít a potom zase “vyjde Slunce”. Dovolím si jednu pěknou, ale velmi kostrbatou parafrázi (protože originál si samozřejmě nepamatuji a nedokážu dohledat :)): Trápení trvá jen chvíli, zbytek života žijeme.

    • Děkuji za to povzbuzení – že má smysl psát i tyto méně veselé věci a za tu větu.
      Napadá mě jen: promodlit, spát a ráno to Slunce vyjde.
      Kéž je u Tebe, i mně, lépe a zase nás obklopuje všeobjímající optimismus 🙂

  2. O pobytu na Islandu jsem zatím nečetla, ale asi na tebe měl nesmírně ozdravující relaxační vliv. Ono to bude možná i tím, že sis ten pobyt dopřála v době, kdy jsi měla ukončená studia, takže z tebe spadl i strest z věčných zkoušek?
    K tomu návratu a ruchu a chlorované vodě a hluku a rámusu – ano, ano, ano, všechno to působí nepříznivě na psychiku. Ale zkus dělat, co ti diktuje instinkt, jestli budeš chtít kousek přírody, tak zajdi do Botanické zahrady, nebo si i nějakou kytku v květináči, petrklíč, hyacint či orchidej, kup domů. Živá kytka je vždycky nejlepší, kupodivu dodá bytu jakousi energii, i kdyby to měla být jediná růže nebo gerbera ve váze. Mám teď na mysli hlavně květinu, rostlé zelené kytky samozřejmě mají své působení v bytě, a vliv na kvalitu ovzduší, ale taková květina… to je jak šperk.
    Možná se v tobě něco zbořilo. Vzpomněla jsem si na film, který jsem nedávno viděla, myslím, že se jmenoval Láska na druhý pohled a bylo to vlasntě o skupině lidí, kteří v životě něco nebo někoho ztratili a snažili se ten život rozbitej znovu posbírat a poskládat. Zkus se na něj podívat, třeba tě nějakým způsobem osloví a případně dodá inspiraci. Taky je dobrý film Jíst, meditovat, milovat… to je taky o hledání sebe sama, místa v životě a vztahu nejen k sobě, ale i ke světu celkově.
    Určitě bude zas líp. Nikdy nemůže být blbě celej život.

    • Napůl – byla jsem tam o zkouškovém, měla psát bakalářku, ale cíleně (a s pomocí rodiny a pár přátel) jsem se hlídala a nic neřešila. Byla sama se sebou, relaxovala a zjišťovala, jak obrovsky moc jsem unavená, vyčerpaná a jak moc mě baví život, pohyb a práce.
      V Botanické jsem byla několikrát, snažím se denně chodit pěšky bočními uličkami a téměř denně teď objevuji probouzející se jaro. Je to překrásné. A taky ty řezané květiny (nebo v květináčku) jinak vidím a dopřávám nám je. Zkrátka. Snažím se být veselá 🙂 Díky za tipy na filmy, připíšu si je na svůj seznam. Jak se moc nedívám, za doporučení jsem o to vděčnější a toto vypadá dobře!
      Není blbě. Jen je někdy smutno. A zase je tu moc stresu. Tak pracuju na tom, aby nebyl.. 🙂

      • Moje kolegyně říká, (a je to rčení její babičky), když nejde o život, jde o ho…
        I když se to nezdá, tisíc maličkostí dokáže umlátit stejně jako jedna velká katastrofa, ale fakt, když nejde o život, všechno se dá ustát, překonat a přejít.
        Je dobré, že vnímáš to pěkné kolem sebe. A že nechodíš jen stále stejnými cestami. Ty filmy zkus, fakt jsou moc pěkné. Dají se najít na uložto, odtud jsem si stáhla už pěknou řádku filmů. A kdybys se chtěla odreagovat, tak pohodovka je film Julie a Julia (taky jsem o ní psala, mám ji ve filmotéce) a trochu střelený film Dogma, který má i zajímavé myšlenky ohledně víry a lidstva a vztahů vůbec, a mile mě překvapil třeba film Ježíš tě miluje, což vypadá jako silně nábožensky laděný, ale je to mírná komediálnídramatická směska o nadcházejícím konci světa, německé filmy poslední dobou příjemně překvapují.
        Stres je děsnej prevít. Doufám, že je to lepší. Ty jsi celkem optimisticky laděná, myslím, že se z toho dostaneš.
        Ty filmečky zkus. Nemusíš všechny najednou, ale kousek po kousku…
        Hezký víkend, Berry!

        • Máš obří pravdu.
          Píšu si píšu, uvidíme, jak se tím prokoušu. Přece jen jaro, už sedím víc na mezi a čtu 😉 🙂
          Krásný nový týden Vendy!

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.