Nedávno se mi zkomplikovala cesta ze školy – viděla jsem bezradnou paní, která byla zvláštní. Měla bílou hůlku a na nose tmavé sluneční brýle. Vídávala jsem ji občas z okna, a tak jsem věděla, že je slepá. Na přechodu ale stála auta a popelnice jinak než obvykle a paní nemohla přejít. A tak jsem se odvážila jí pomoct.
Přestože jsem stydlivá, tak jsem ji oslovila, pěkně pozdravila a ptala se, zda nepotřebuje pomoct přejít. Když mi paní řekla, že ano a jak by potřebovala, abych ji chytla a kam potřebuje dovést, provedly jsme. Já jí nabídla rámě, ona se mi do něj zaháčila, hůlkou si hmatala cestu, já jí říkala, co před námi je a všechny překážky jsme obešly. Za přechodem u hrany domu si paní hůlkou nahmatala speciální slepeckou čáru. Jsou to kachličky s jemnými dolíky a výstupky, na kterých slepecká hůl stoupá a klesá a slepí tento jemný rozdíl cítí a nechávají se jím vést. Rozloučily jsme se, paní pokračovala po čáře a já domů.
Byla jsem na sebe trochu hrdá, že jsem překonala sama sebe, oslovila ji, pomohla tak, jak potřebovala a měla z toho ohromnou radost.
Vzpomněla jsem si na text z Bible z Matouše 25. kapitoly:
37Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
38Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
39Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
40Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘
Text pak pokračuje výtkami k těm, kteří nepomohli a nepostarali se, když mohli. Pán Bůh nás má rád a má velikou radost, když si vzájemně pomáháme. Ne proto, abychom něco dostali na oplátku, abychom se tím chlubili nebo nás někdo chválil, ale protože je to správné. A tak nám přeji, abychom měli vždy oči otevřené a dokázali pomoct, kde je třeba. Navštívili naši babičku a dědečka, usmívali se na sebe, doma pomáhali bez odmlouvání, …