Prázdniny 2018 – Island – den pátý

Během dnešního dne krokoměry nasbíraly 13 km, ale náročnější bylo zase počasí a povrch, který jsme zdolávali. Tradičně jsme zmokli, viděli sopky, ledovce, mokřiny, vodopády, … Takže tradiční Island – s netradičním americkým bistrem.

Ráno jsme museli konstatovat, že morálku máme na bodu 0. Pršelo a byla docela slušná mlha a nám se nic nechtělo, tak jsme hráli hru “kolik toho dokážeš aniž bys otevřel dveře auta”, když pak přestalo a já šla na záchod, zase začalo, a tak mi (m)Lékárník musel donést pláštěnku až tam (tradičně). Protože tam nebyl žádný přístřešek, snídali jsme v polootevřeném kufru po mistrovském uvaření snídaně těsně u auta a to naši morálku opravdu nepozvedlo. Nechtělo se nám nám jít na půldenní výlet v lijavci. Naděje však umírá poslední. Rozhodli jsme se vyjet, přestože hrozila ztráta dne, jelikož k výletu to byla zajížďka. Jen jsme přišli o výlet nad kemp po značené cestě, odkud by měl být krásný výhled. Třeba příště 🙂

Cestu podstatně komplikovala všudepřítomná mlha, která byla jiná v každém mezifjordí. I příroda se začínala měnit. Dojeli jsme to většího městečka na severu Egilsstodir, kde jsme doplnili naftu (210,20 ISK za litr u Orkanu se slevou – myslím, že zde nás to vyšlo nejlevněji) a (m)Lékárník že půjde na záchod do bistra, které u benzínky bylo. Pak se vrátil rozzářený, že musím jít s ním, že to stojí za to vidět. Skalinn Diner už z vnějšku vypadal vesele a hezky, ale vevnitř se nám zatajil dech. Takto nějak vypadá americké bistro ve filmech – číšnice v zástěrkách dolévají kávu, retro kávovar, kde si můžete sami připravit po zaplacení něco (my si udělali horkou čokoládu s nápovědou za 450 ISK), krásné sedačky, cedulky, postavičky, jídelní lístek a těch dobrot na výběr! Škoda byla, že v 10 ráno si nic moc ještě nekoupíte (výběr toustů nás neoslovil), protože ty největší dobroty začínají až okolo poledne. Aspoň na pozvednutí morálky jsme si koupili za 490 ISK lékořicový popcorn a pokračovali v cestě. Zážitek to rozhodně byl. A (m)Lékárník se lékořicí jen olizoval.

Pokračovali jsme směrem k našemu výletu, přestože trochu občas pršelo, přestože to vypadalo, že jedeme do bouřky. Řekli jsme si, kolik času ještě cestě dáme a pak to případně otočíme. Pořád jsme to prodlužovali. Nechtělo se nám to vzdát. A dobře jsme udělali. Jakmile jsme totiž vyjeli směrem k náhorní plošině, déšť byl pryč a když jsme sjížděli k místu startu, vysvitlo i slunce. A my si užili bezvadný výlet – začátek byl takto a dokončení okruhem. Vše bylo značeno patníčky 🙂

https://www.instagram.com/p/Br4mjWSllLP/

Toto místo nám velmi učarovalo. Začíná se u chaty, která jsme pochopili je převážně pro lovce (ale co loví, netušíme), také sem vyjíždí spoustu cyklistů (ten kopec nahoru!), ale jinak je to vytrženo a uprostřed ničeho (když se pokračuje náhorní plošinou, dojelo by sek přehradě, ale tam byl zákaz vstupu). Na výlety tu také nechodí mnoho lidí, přesto je cesta krásně značená okolo 3 vodopádů. A samozřejmě tu jsou po trojicích volné ovce. Výhledy jsou famózní. Přešli jsme jeden dřevěný most a v pár mokřejších místech byly dřevěné chodníčky. Neustále jsme obdivovali, jak umí šetřit a efektivně využívat něco tak vzácného, čím dřevo v těchto končinách je. Také jsme zjistili, že když je povrch přiměřeně měkký, moje noha to docela zvládá. K závěru trasy už jsem ale měla příjemně dost a hlavně se občas obracel vítr. Trochu nás překvapil závěr, který vedl na pozemek chaty přes plot 🙂

Ještě malá odbočka k našim “selfísos” – měli jsme půjčenou tyčku, ale opakovaně jsme se smáli, že na to, že ji s sebou máme, ji prakticky nepoužíváme. A víceméně jsme fotili pro rodinu, které jsme posílali průběžně z mobilu (selfíí táájm!). Když jsme totiž viděli, jak fotí selfie na jiných místech jiní lidé, nestíhali jsme občas vycházet z údivu. (m)Lékárník má teorii stejných fotek, která se pořád potvrzovala.

Výlet jsme zakončili koupáním právě u chaty za drobný poplatek. Stálo to za to – naše unavená těla toto přivítala a ten výhled. Zase ale foukalo, o to příjemnější voda byla. Mají dvě jezírka – toto, kde má voda asi 38 °C a můžete tam být, jak dlouho chcete. Vedle je druhé s vodou s 40 °C, kde se doporučuje být pouze pár minut, jinak je to pro organismus rizikové. Mě to nelákalo, první jezírko pro mě bylo až až a i tak mi chvílemi končetiny brněly, ale hloubka byla na pár temp, které mě vždy uvolnily. (m)Lékárník jakožto milovník horka šel vyzkoušet druhé jezírko a říkal, že to opravdu bylo jen na pár minut, ale skvělé. Před i po koupání se musíte důkladně umýt ve sprše, protože nepoužívají žádnou chemii. To nám vyhovovalo. Věci si můžete dát a vzít s sebou v takovém nákupním košíku, myslí zkrátka na všechno.

Po koupání jsme naznali, že bychom něco snědli a já (m)Lékárníka přemluvila na uvaření polévky u auta. Museli jsme bojovat s větrem a stínit mu, ale aspoň jsme si vyfoukali plavky a ručníky a pokračovali v suchém. Pokračovali jsme. Cesta byla překrásná, dokonce nám vysvitlo místy i slunce, v krajině byly ostrůvky stromečků a my se shodli, že takto nějak si představujeme Kanadu (předešlý den mezi fjordy zase Skotsko a Británii). Samoty, nezpevněná ale kvalitní silnice, nádhera. Pak jsme vjeli zase do jiného kusu krajiny, kde bylo jen kamení, vyhaslé sopky a výhledy. A jak se v tom odrážela duha! I jsme zapomínali jíst chléb, křížaly a myslityče. A já si (m)Lékárníka stopla a odvážila se chvíli řídit. To jsme ale nevěděli, co nás čeká…

https://www.instagram.com/p/Br_H95ZAwGj/

Prvních 40 minut byla silnice krásná, bez zatáček, zastavovali jsme na výhledy (našli i letáček, že si zde můžete zaplatit vyhlídku vrtulníkem nad sopkami). Pak jsme ale odbočili směrem k Dettifossu po nezpevněné silnici, která už nebyla tak krásná, a začalo pršet. Ale jak! Na normálních silnicích je povoleno 90 km/h, na nezpevněných 70 km/h a na této jsem zpomalila na 30 – 15 km/h. Přede mnou jel karavanista, který vybíral cestu a já jela v jeho kolejích, (m)Lékárník pořád napovídal doleva – doprava – v kolejích – mimo a odpočítával mi kilometry do cíle (už jen 17, už jen 14, už jen 10). Myslím, že za těch nekonečných deštivých 40 minut, kdy stěrače jely naplno a já se naučila do kaluží najíždět jako když s lodí najíždíte na vlny a posledních pár km musela jet sama, protože karavanista únavou a vyčerpáním zastavil, mi byly největší školou řízení, jakou si dovedu představit. Dorazili jsme k nejmohutnějšímu vodopádu Evropy v nejsušší oblasti Islandu. V jednom z největších lijáků, alespoň bez vichru.

Nohy se mi klepaly, ale zvládli jsme to. U vodopádu se mi klepaly zase, protože kamení na vyhlídce dost klouzalo. Jelikož se stmívalo, rozhodli jsme se nejít na druhou vyhlídku a radši aspoň trochu za světla vyjet na zpevněnou silnici. Řídit jsem nechala zase (m)Lékárníka, protože jsem měla dost. Tento úsek už byl ale mnohem hezčí, pršelo také méně a hlavně jsme zažili nejkrásnější západ slunce. Proto výrazně doporučujeme jet a vrátit se zase severní cestou a objet po okruhu, vyplatí se to časově i vzhledem k riziku ničení auta. V doprovodu tmy a mlhy jsme dorazili do kempu Kópasker, kde jsme spali nejvíce severně za náš pobyt. Také jsme neměli signál ani na mobil natož data. Vůbec nám to ale nevadilo. Na lavičce jsme se najedli, mezitím nás obešli majitelé s placením, a šli tiše spát (všichni už ulehávali). Byli jsme zvědaví na ráno, protože jsme cestou zahlédli na poli strašáky a chtěli si je prohlédnout. Vstávání na polární záři jsme vzdali, protože mlha byla příliš veliká.

Předcházelo (fotky):

  1. Teaser
  2. Úvod
  3. První den (Argil, Reykjadalsá, Kerid, Thingvellir)
  4. Druhý den (Strokkur a Geysir, Gulfoss, Thjórsá, Seljalandsfoss)
  5. Třetí den (26 vodopádů okolo Skógaru se Skógafossem)
  6. Čtvrtý den (pláž u Víku ze strany Dyrhólaey, Laufskálavardá, Fjadrárglijfur, Jokulsávlón, Skeidarársandur)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.