Prázdniny 2018 – Island – den třetí

Nejdelší, nejtěžší a nejohromnější trek. Až tam, kam málokdy páchnou paty turistů. Proto to ty mé pěkně odnesly. Ale vše postupně. A samozřejmě – přišla jsem o druhou pláštěnku, zmokli jsme nesčetněkrát a jiná Islandská klasika.

Ráno jsme si řekli, že vyjedeme co nejdříve, ať máme na výletování sílu. Už jsme přišli na to, jak co nejrychleji odmlžit auto (ano, my víme, že se má nechávat škvírka, ale když každou noc prší tak, že by nás to nevzbudilo a než bychom se natáhli dopředu tu škvírečku zavřít, vytopilo by nás to – a všichni jsou ráno zamlžení :-)). Naplno pustit foukače na sklo, okénka stáhnout na max, kreditkou seškrabat a mezitím přeskládat zbytek. Palubní desku setřít utěrkou a můžeme vyrazit. Na snídani jsme si přilepšili mysli, které jsme si večer před tím koupili – to nejlevnější se sušeným banánem a ještě nějakým drobným ovocem. Tím jsme si nadstavovali kaši, abychom byli opravdu nasyceni. Vyrazili jsme směr Skógar.
 
Myslím, že jsem to ještě nezmiňovala, ale auto jsme dostali z půjčovny bez té kufrové desky na přikrytí. Fungovali jsme tak, že ráno jsme spacáky a karimatky dali na jednu půlku, zavazadla přenesli z předních sedadel na druhou půlku, kde jsme je měli polootevřené. Můj, (m)Lékárníkův batoh a taška s jídlem a vařícím náčiním. Vše jsme tedy měli rychle po ruce. A občas jsme místo té desky dali rozložené stanové tyčky, na kterých jsme sušili věci. S nějakým schováváním věcí jsme si opravdu hlavu nedělali – na Islandu se nekrade a kdyby někdo jo, postihy jsou veliké. A když si prohlédnete auta ostatních, všichni to mají stejně. Zkrátka všem vidíte až do kuchyně a obýváku. Peněženka nechaná na palubce atd. Při jízdě bundy převrácené naruby přes opěrky sedadel, rukavice jsem sušila na foukačích, kalhoty přehozené přes tašky či tyčky.
Po příjezdu jsme se navlékli do pláštěnek a vyrazili obdivovat Skógafoss v mírném dešti (parkoviště je bezplatné). Odhodlali jsme se jít docela blízko, když jsme byli v plastu, takže jsme nebyli durch mokří. Je to veliké a mohutné. Pak jsme se vydali po schodech nad vodopád – napočítala jsem asi 415 schodů a daly mi trochu zabrat. Nahoře jsem si přešněrovávala boty a to jsem ještě netušila, že mě neškrtí, ale že si vyrábím zánět Achillovky. Nahoře výhled na vodopád není tak dobrý, zespod je vidět krásněji, a v mírném mrholení jsme se vydali okolo řeky Skógar, kde je podél 26 vodopádů (my to úplně nepočítali), z nichž každý je tak jiný. Ta jinakost mě fascinovala.
My šli přesně den po uzavření chaty, která je za mostem, u kterého jsme končili, ale jinak se tento track dá protáhnout na 2 – 3 dny a dojít úplně k ledovci, který jsme viděli mírně z dálky. Oproti nám jsme také potkávali lidi, kteří z chaty šli. Na 8 km nás čekalo převýšení přes 600 m a byla to taková kamzičí stezka místy. Krajina se okolo řeky stále mírně houpala, výhledy byly neskutečné, mrholit taky přestalo (což bylo dobře, protože má pláštěnka to nezvládla), potkávali jsme ovce, turisté řídli. Na tomto výletu jsem si mírně šáhla na dno, protože noha mě začínala bolet a já pořád nedokázala identifikovat proč a přikládala jsem to kamenitému terénu a neustálému přeskakování kamenů, kamínků a břehů přítoků.
Často jsem si říkala, že ještě k tomu vrcholkovému výhledu to vydržím a pak (m)Lékárníka požádám, abychom to otočili. Jenže krajina se za tím výhledem zase otevřela, začalo mrholit, zvedly se mraky a já chtěla pokračovat. Vydržela jsem to. Spíše (m)Lékárník se mnou. Často už na výhledy chodil sám a já se pomaličku táhla do kopečků, pečlivě rozmýšlející, kam si stoupnu. V jednom místě nám stály ovce v cestě a já se jich trochu bála, aby mě nepotrkaly. Dělali jsme si legraci, že to jsou jak u nás Krakonošova sojka – vždy, když jsme je míjeli, trochu sprchlo – malý trest, že narušujeme území. Také jsme občas klesli až k řece, a tam jsme si doplňovali tekutinové zásoby.
Když jsme došli ke dřevěnému mostu, dali jsme si u cedule oslavný poslední kus maminčiné nekonečné bábovky, schovali se k chýšce v dešti a pak se vydali na zpáteční cestu. Nešli jsme stejně, ale cestou pro auto, kterou vozí zásoby – samozřejmě offroadem a cesta podle toho vypadá. Šlo se už příměji z kopce, výhledy vypadaly zase jinak, nepotkali jsme živáčka a občas jsme našli vytyčenou pěší cestičku, která byla na půdě pro nožky příjemnější. Pravidelně se honily mírné přepršky, my se posilňovali oříškovou směsí a když jsme z dálky viděli mlžný opar, věděli jsme, že jsme už zase blízko vodopádu hlavního, prvního, kde jsme začali.

Bylo to překrásné. Opět po schodech dolů, to už na mě bylo moc, ale zvládli jsme to. Cestou zpátky jsme jeli okolo Sólheimasanduru, kde je vrak letadla, které se v mlze ztratilo a ztroskotalo. Po velkém přemýšlení jsme ale nešli – viděli jsme, že se blíží déšť, já byla bez pláštěnky a je zde velké varování, že se v této oblasti počasí mění příliš rychle a i když je to jen doslova pár km, zabere to přes 4 hodiny a nás by stihla tma. A podle fotek je tam stejně jen troska 🙂 Ne, věřím, že to zajímavé je, ale my to vynechali. Počasí se nám vyčasilo a my ještě odbočili směrem k Reyniskirkje, kde jsme se rozhlédli, kostel byl zavřený, a jeli už do kempu. Bylo zde plněji než předešlý den, ale našli jsme si opět slušné místečko. Rozhodli jsme se odměnit za dnešní výkon a naordinovali si sprchu – 200 ISK. Kluci mají starší sprchy a neomezenou vodu, holky už opravené a vodu na 5 min. Myslela jsem, že teplou, ale je to celková. Vyšlo mi to tak tak na vlasy i zahřátí těla. Začala jsem vařit večeři a (m)Lékárník odběhl nakoupit kukuřici k naší směsi rýže a luštěnin, takže jsem měla příležitost se chvíli zapovídat s dvěma Američankami, které si za mnou přisedly s jídlem. Po večeři jsme šli nakupovat – já svůj svetr, povinně pláštěnku, mladších bráchům jsme vzali lékořicové koníkové “hovínka”, další směs oříšků na výlet, prohlédli outdoorové oblečení (jako, vybrala bych si toho dost) a skyry! (A chlebíček.) V autě jsme pomlsali Skyr s lesní směsí a šli spinkat, přece jen, naše krokoměry ukazovaly 23 km, moje nožka bolela (takže jsem snesla jen crocsy) a byli jsme příjemně utahaní. Ráno jsme chtěli vstát na východ slunce, tak se brzké spaní hodilo.

Předcházelo (fotky):

  1. Teaser
  2. Úvod
  3. První den (Argil, Reykjadalsá, Kerid, Thingvellir)
  4. Druhý den (Strokkur a Geysir, Gulfoss, Thjórsá, Seljalandsfoss)

1 komentář u „Prázdniny 2018 – Island – den třetí

  1. Pingback: Prázdniny 2018 – Island – den čtvrtý | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.