Přeskočila jsem tábor, ale vrátím se k němu. Po něm jsme se 4 statečnými staršími slečnami pokračovali si poprvé vyzkoušet puťáček, aby věděly, co je čeká a jaké to je spát každou noc jinde a muset si vždy vše sbalit.

Po dlouhém přejezdu a prvním šoku přestupování s batohem (a různém přehazování věcí při balení, takže dva stany jsme nesly vedoucí a já ještě jedné slečně deku a dvě slečny si měnily batoh a další dvě kotlík) jsme dojeli hladoví (ano, jednoho kluka jsme s sebou měli) do Nového Města na Moravě na autobusové nádraží. Naproti v Bille jsme si nakoupili chléb, pomazánkové máslo a okurek, papriku a rajčata na oběd (a nějaké drobné zásoby, které nám chyběly). Přesunuli jsme se ke kašně se sochou sv. Anny a slečny čekal první těžký úkol. Jít umýt zeleninu. Ty se ale ničeho nebojí a naproti v Horácké galerii se jim to povedlo (řekli nám, že na záchod nás pustit nemůžou, že by tam chodil každý, ale že si chceme umýt zeleninu, tak nás vzali do kuchyňky a dali nám čisté sáčky – děkujeme!!!) . Na lavičce jsme tedy nakrájeli bochník chleba, každý dostal 1/8 okurku, 1/4 rajčete a papriky a olizovali jsme se. Vyměnili slušná trička za putovní a doopravdy vyrazili. Čekalo nás necelých 7 km do Tří studní s mírným stoupáním.

U Koupaliště (po 2 km města) jsme si dali první větší přestávku, napili se, odskočili se, pokochali se pokračovali do přírody, kam jsme se již hodně těšili. Stoupání do lesa s plným batohem bylo trochu prudší, ale slečny se nevzdávaly a sunuly nožku za nožkou, každá svým tempem. Pod Ochozou (po dalších 2 km) jsme dali další větší pauzu (mezi loukami těsně před tím jsme potkávali více cyklistů, ale na rovince aspoň vydechli), pomlsali pár borůvek, napili se a pokračovali do cíle. Jediná nepříjemnost byl přechod silnice, to jsme zvládli a dorazili na začátek Tří studní k chatařské oblasti před Karlovu studánku. Ta byla ale naprosto vyschlá. Protože slečny na první den byly právem unavené, vzdali jsme bojové plány a šli spát o pár metrů dál do autokempu Sykovec. Po odpočinutí (a prvnímu důležitému učení vyzutí z pohorek a přezutí do lehkých bot) jsme učili slečny poprvé postavit stany a ty pak šly samy uvařit večeři. Využili jsme kuchyňku autokempu – nádobí zde je, dřezy a vaří se na indukci. Dali jsme si rizoto (potřebovali jsme zlikvidovat plechovky) jen tak s fazolemi, hráškem, ale všichni jsme se olizovali až za ušima. Po umytí nožiček v umyvadle a převlečení do spinkacího jsme si přečetli pobožnost a po osmé hodině už zalehli.

Ráno jsme vstávali asi o půl osmé, naučili slečny balit stany, ty uvařili krupičku s mandarinkami (napůl voda a mléko bez cukru) v plechovce a dvěma nakrájenými jablky, na břehu rybníka pojedli, pomodlili se, vše umyli a vyrazili putovat. 

Na konci dlouhého stoupání na konci vesnice nás na autobusové zastávce čekal náš kamarád, který putoval dále s námi. Po kilometru jsme si v přístřešku odpočali, nabrali síly a smlsali strašně sladkou buchtu, protože slečny si poručily cukr po velkém kopci. A čekalo nás další stoupání, ale už příjemné, lesem a ne po asfaltce. Po 1,5 km jsme došli k Brožové skalce. Výhled je horší, je zarostlá, ale polozili jsme si po ní a v mrazovém srubu našli kešku. Po asi dalším kilometru Partyzánské stezky jsme udělali pauzu na borůvky a po dalším kilometru slečny odpočívaly pod rozcestníkem a my 4 “dospěláci” šli k Fryšavskému kopci, který není kopcem. Ale je zde Partyzánský srub a památník. 

Již po rovince jsme pokračovali další kilometr k pramenu Svratky, kde ale kromě “koupaliště” prasátek, značky a hrnečků nic vidět není (rozhodně zde nelze nabrat voda). Tam jsme si rozhodli dát oběd – chléb s máslem, sýrem a zeleninou. Pro slečny nebeská mana. S občasnými přestávkami, mírným mrholením a po rovince jsme pokračovali naučnou stezkou ke Stříbrné studánce, kde už vody konečně byla hojnost a doplnili jsme stavy. Dostatečně odpočali a pokračovali pod Žákovou horou a odbočili ze značené stezky k lovecké chatě Eleonorka, kde jsme zakotvili. 

Opět jsme vyzuli botky, slečny si na doporučení omyly nožičky ve studeném prameni, nasbírali jsme dřevo (v okolí je klacků hromada, u ohniště jich také plno bylo, takže jsme to spíše jen dorovnali a sekerou upravili) a na večeři poprvé na ohni uvařili špagety s omáčkou ze soji a rajského protlaku. Také je tam kadibudka, takže nám bylo jako v ráji. Zazpívali si, pomodlili a kvůli rizika deště si většina vynesla stoly z verandy a uložila se tam (4 slečny, jedna dospělá a jeden puberťák), já si pověsila hamaku ze zadu chaty ke stromu a vedle mě na zemi spal náš kamarád. Nad ránem nás dva vzbudil mírný déšť, tak jsme zasedli na schody, zabalili nožky do spacáku a na batozích odpočívali.

(my dva totiž vedli hovory, jak on řekl, tiše, tady se baví vzdělaní lidé – dva čerství magistři – jinak nám fotil, už jsem ho tu zmiňovala, jak je MM šikovný)

Protože jsme ale zjistili, že se na nás valí déšť, který bude trvat 36 hodin a slečny byly poprvé, unavené a nemělo cenu je ničit do morku kostí, v 7 jsem je budila, měly 10 minut na sbalení, všichni dostali místo snídaně mysli tyčinku a v pauze mezi dešti jsme ve spinkacím utíkali do Cikháje na autobus. Na Žákovu horu jsme šli zkratkou, kterou jsme objevily s pár slečnami předešlého večera, když jsme se tam šly podívat (a nic vidět není), takže kopec nebyl tak prudký a vyběhli jsme ho v rekordním čase.

Pak nás čekalo 3,5 km z kopce, v mírně rozblátěném povrchu a mírném mrholení, které slečny bez reptání zvládly v úžasném poklusu. Na zastávce jsme vydechli, všichni si naplnili bříška závinem, převlékli se trochu na slušno a jeli domů.

Po přestupu jsme si ve vlaku rozdělali slané tyčinky, oplatky, druhou mysli tyčinku, přitulili se na sebe a byli rádi i za tak malé dobrodružství, které mělo jen něco málo přes 20 km, které se nám i přesto moc líbilo.

Žďárské vrchy mi učarovaly a rozhodně se tam chci vrátit – původně jsme totiž měli pokračovat na Devět skal, kde bychom se slečnami vyzkoušeli slaňování. Tak třeba příště 🙂 (pár dalších fotek přírody na Zoneramě)

https://www.instagram.com/p/BlC5xEhAqf3/?taken-by=berrys_pleasure