V dnešním příběhu bych ráda zavzpomínala na tábor, na kterém jsem před pár lety mohla být.

První týden tábora jsme putovali bukovským pralesem a druhý týden tábora jsme sjížděli řeku na kánoích. Jeden večer jsme, jako vždy, zastavili na novém místě, kde jsme chtěli nocovat, postavili stany, kánoe dali na hromádku, povečeřeli si a posadili se k večernímu programu. Zpívali jsme a chystali se na pobožnost, ale už jsme tam nebyli sami. Blížila se k nám skupina starších dětí z vesnice, které byly velice hlučné. A po chvíli jsme už neslyšeli vůbec vlastního slova, protože si dokonce zapnuli vlastní rádio. Řekli jsme si, že to nemá cenu a šli spát.

Nad ránem mě vzbudil hluk, který zase zesílil. Slyšela jsem, jak mezi stany někdo chodí a strašlivě se bála. Najednou jsem ale uslyšela hlas našeho vedoucího, který zahromoval, ať jdou pryč, že spíme, ať nás neruší. Nikdy předtím ani po tom jsem ho nezažila být tak přísného, ale já byla klidná. Věděla jsem, že nedopustí, aby se nám něco stalo nebo aby nám ty cizí děti sebraly věci a mohla zase dál v klidu spát.

Jsem vděčná, že v běžném životě mě také někdo hlídá. Neslyším ho sice takto zahromovat na ty, kteří mi ubližují, jako vedoucího na táboře. Ale vím, že Pán Bůh všechno vidí a nedopustí, aby se mi stalo něco zlého, co bych nezvládla vydržet. A za to jsem vděčná.