(Ne)samota

Papi, díky.

Poprvé celé napsáno ve vlaku a na mobilu před 2 dny. Na konci odkazy na podobné (související) články.

V různých amplitudách intenzity se vracím k přemýšlení o společenství a (ne)samotě. Nyní se v nekonečnu blížím k maximální výchylce, protože myslím, že nastává obrat.

Trápilo mě, co vše nestíhám, že jsem na to sama, ale zároveň mi to vyhovovalo. Vyhovovalo mi neotevírat se, nebýt moc s nikým v kontaktu a obejmout leda pana Plynkáčka před spaním. První změny přicházely s Máli. A nejvíce mi to došlo, když mi v pár týdnech poprvé a zatím naposledy usla “na tygříka” na ruce. Byla jsem z toho celá nesvá, z těsného dotyku a jejího klidného spaní a pocitu bezpečí. Učila jsem se s ní zase objímat a pouštět si ji k sobě do nitra. Druhé největší uvědomění přišlo s malým Ajou, který mi poslední večer dovolené usnul v nosítku. Dostala jsem nabídku ho vyzkoušet, a protože v něm občas Švagrová začíná Máli mít, chtěla jsem. Ale jak jsem byla nesvá – dítě přitulené na mém břichu a hrudníku. Po utažení popruhů jsme se šli procházet, Aja chvíli koukal, pak se mi opřel hlavou a rukou zamotal do mého srdíčka a zůstal tak, chvíli koukal, pak začal zavírat oči a usnul. Byla jsem z toho paf a dojatá. Začala jsem vnímat jeho neklid při občasném hluku okolí, a tak jsem mu pohladila hlavičku a ruku nechala jemně na oušku, našla pohodlné tempo a vnímala tu chvíli, která nám trvala něco přes hodinu.

Mohla jsem se procházet, modlit a nebýt sama a přitom být a zaplavovala mě vlna štěstí, která jakoby rozpínala okovy okolo mého já. A večer se k tomu přidalo hovoření, kdy z chvilky, klidně dvou, jich bylo moc. A jakoby celý ten cyklus otevřel mé dojaté já osvobozené z fyziky. Kdy vše, co teď budu dělat, je protože chci. Sice si nejsem jistá, kterou ze dvou nemocničních cest zvolit, ale chci. Poprvé cítím uvnitř jistotu, že tak to být má. Že se celá pětiletka uzavřela správně – maturita, vůdcovský slib a intenzivní práce s dětmi a ne mládeží, konec fyziky a rozjetá radiologie.

A to noční hovoření, které mě dojalo a dalo spoustu námětů rozevřelo mé nitro k ranním dlouhým modlitbám, které mi tak chyběly. V nich mi začínalo docházet, že je třeba se modlit za druhé, ale až podruhé. Že musím začít se sebou – protože jinak nejsem schopná si své myšlenky uklidit do šuplíčků a k druhým jsem roztržitá. Jak se mohu modlit, aby se J. choval hezčeji, když se nemodlím o to, abych ho neprovokovala. A spousta dalších příkladů.
Dnes jsem dostala svůj první výplatní lístek. Mám opravdickou práci. Jsem připravená. Tohle mi došlo, když mi pastor s nadsázkou dnes řekl, ať na Biblickém studiu, kam odjíždím, nenechám srdce. A když ano, tak jen půlku, abych neodešla z našeho města. A že by to měl být Pathfinder. A vlastně že mi ho prvně schválí nebo vymyslíme ideální inzerát. A v tu chvíli mi došlo, že klidně. Že už jo. Ještě minulý týden mi tekly slzy, když jsem se mamince svěřovala, že si připadám nedospělá. A na konci týdne mi došlo, že ta má vysněná dospělost nepřijde s častějším řízením auta nebo pravidelnou výplatou, ale až si dovolím si odpustit. Že jsem nebyla tak hrozná, že smím nebýt sama a že smím mít ráda. Že i když se staly nepříjemnosti, které spálily mé já a důvěru, mohu odpustit, mohu zapomenout křivdy a začít znovu. Mohu obnovit kontakty bez strachu, že zase uklouznu. Mohu být otevřená tomu, zda někdo bude moje srdce chtít a mohu prohlubovat vztahy se svými přáteli, které jsem opomíjela. Mohu být nejlepší teta, klidně jen teta. Protože když se Málo narodila, jeden kamarád mi řekl – jak tě znám, tvoje srdce je dost velké, aby se tam k neteři vešel i někdo další. Dnes konečně vím, jak to myslel.

Jedna nová píseň inspirovaná španělskou modlitbou má refrén “Bůh je láskou v mém srdci”. A tohle přesně chci. Protože poslední dva týdny mi ukázaly, že když jsem tomu otevřená, je mi líp, je mi krásně a k věcem se lépe staví.

Člověk nemusí být s někým, aby nebyl sám, protože i s někým sám být může. Já byla. A teď jsem sama a přitom nejsem. Víra, naděje a láska – ale nejsilnější z té trojice je láska. A ta má mnoho podob – chci, aby jí byl Bůh. Protože jen pak mohu láskou žít a nebýt zapšklá stará (jedu)bába.
Připomínám si to už rok.
Rodila se ve mě jakási touha mít svůj malý křížek, mít něco na omak a dumání. A v létě se mi to konečně vyřešilo. Měla jsem možnost si dlátem vyrobit poctivé hrbolaté srdéčko, které od té doby nosím, protože mi to najednou dává větší smysl. “Co to máš na krku, víš?” – jak Bůh je láskou, nejen smrtí, a jak jsme Jeho milostivou láskou spaseni. Nový rozměr, větší, snad plnější, který si mohu denně připomínat. A že by v našich srdcích mělo být dost místa pro ty nejpotřebnější a nejbližší.
Tak hlavně nezapomínat a žít!

Bilancování – o konci roku a Božím objetí a s dalšími odkazy.

Společenství – předstupeň.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „(Ne)samota

  1. Minule som rozmýšľala nad tým, či sa vôbec dospelosť nepreceňuje… či je vôbec dosiahnuteľná. Ako mladšia som čakala, kedy príde tá povestné dokonalé zmierenie so svojim životom a pocit, že vždy presne viem, čo robím a prečo to robím, pretože to pre mňa znamenal pojem “dospelosť”. Neprišlo to nikdy, človek sa učí celý život a na počiatku každého učenia je ten pocit “stratenia sa v situácii”…nakoniec to asi tak má byť. Treba to len prijať.

Napsat komentář: Polly Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.