Okolo promoce

Stále mi to nestíhá docházet – asi je to množstvím věcí, ve kterých stále spěchám, ale mám hotovo. Dnes poslední tečka. Dnes naposled s fyziky. Těmi našimi. Kteří toho nenamluví, ale jsou nejhodnější pod sluncem. S naším proděkanem, který, aby uměl učit budoucí učitele, šel prvně sám učit. Se spolužáky po dvou letech a naposledy. Teď už každý utíkáme jinam – jsme totiž absolventi.

Tím, že další den po státnicích mě čekal tábor, pak hned první pracovní týden a další tábor, nedochází mi to. Začalo včera večer, když jsem si tedy odskočila domů, abych šla na promoci. Gradace vtípků o tom, že se vrátím jako jiný člověk a má se mi vykat, poslední fotka staré Berry, navozování klidu v hlavě a srdci. Zjistila jsem, že jsem od státnic zhubla dva kilogramy, což je úspěch na to, že se nic nezměnilo – a paradoxně jsem zhubla až teď na druhém táboře. Jím stejně (i víc), spím stejně, ale v mé milované hamace na vzduchu, kýchám a kašlu víc, hýbu se míň, ale – nenervuju se, rozhlašuju, že jsem na dovolené, začínám číst Přemyslovskou epopej, přebaluju, chovám a chodím, kam mě táhnou „miminka“, občas zalepím říznutí a chladím modřiny. To, že fyzika představovala určitý stresor, mi došlo dvakrát na promoci (vlastně třikrát) – při odchodu z domu jsem se nervovala jako při odchodu na zkoušku (tatínek na mě musel volat klídek a vybrat mi boty), spolužák mi při nastoupení na stupeň šeptal, ať hlavně neomdlím a podle šedin jednoho spolužáka (aspoň je nemám jako jediná). Taky tím, že při hovorech se spolužáky jsme to zas až tak neprožívali, že je konec.

A tak se nám role otočily!

I když jsem vděčná, že je to za mnou a podruhé bych do toho asi nešla, nelituju. Fyzika mi dala do života opravdu hodně – logické myšlení (snahu o něj), důraz si věci promyslet, důvěrné prostředí, hledání toho, co chci a mít sílu si za tím jít. Spectabilis děkan v proslovu říkal velice důležitou věc – abychom si více věřili. To nedělám, nemám ostré lokty a nedokážu si stát za svým – protože si nevěřím, i když to říkám správně.

Jsem vděčná za dárky – za slunečnici (říct v mém oboru, že chci zářit, je trochu nebezpečné, ale minimálně se otáčet správným směrem). Ne nadarmo jsem se loučila se spolužákem, který mi šeptal slova „sejdeme se na žluťáku, tak se snaž!“ – chci zářit. Chci dělat to, co mě baví, chci být užitečná a protože věřím, že fyzika je mým posláním vzhledem k množství požehnání, žluťák mě táhne. Jen musím ještě hodně studovat, hledat, bojovat a zkoušet. Ale chci – být fyzičkou nejen titulovanou. Jsem ráda za levandulovo-rybízové pitíčko a sladkosti jako vzpomínku na mé učení, kdy jsem si dávkovala cukry a „vitamín B“ na každou další noční hodinu, kdy jsem prostě musela vydržet. A kdy jsem se kolikrát zděšeně podívala na hodiny, že za dvě hodiny vstávám a odcházím do školy, ani se nepřevlékala do pyžama a prostě zalehla, ať naspím jakoukoliv minutu. Noci, kdy jsem se vyděšená budila nad ránem i o víkendu a od tří hodin se zase učila, počítala. Noci, kdy jsem brečela u postele a maminka se se mnou modlila, abych měla klid před zkouškou, kdy mě měli už vyhodit ze školy – ne jednou, ne dvakrát. Kdy jsem to chtěla vzdát a právě v těchto chvílích to nevzdali všichni okolo mě. Jsem nadšená z dovolené a financí na ni, kterou jsem si přála, a která bude neskutečná. Stejně jako vše dosud – všechny ty zkoušky se slzami, podporou, pastelkami, lékořicovými bonbony, tunami učebnic a natisknutých materiálů.

Tohle nejsou rozhodně všichni podporovatelé – ale reprezentativní dojatý vzorek 😉

Nejvyšší poctou v průběhu promoce byly Málinčiny poznámky a dodatky (a od spolužáků „to je to dítě, jehož vývoj jsme sledovali místo seminářů?“) a předání diplomu od našeho pana proděkana. Od toho, se kterým jsem měla asi tři předměty, který mě nechal chodit napodruhé, abych se učila odhazovat svou nervozitu a byla si jistá, co mu říkám, protože to říkám správně. Jeho úsměv, gratuluji a diplom, to je odměna za těch 5 let.

Protože nejdůležitější je mít vážnou fotku z promocí – a po návratu domů hledat Plynkáčka, který vám na táboře 3 noci chyběl, neb si zapadl pod postel a nebyl čas jej lovit… Tak tolik k tomu, že je ze mě absolventka 🙂

3 komentáře u „Okolo promoce

  1. Připadá mi trochu srandovní, jak to obě vnímáme jinak 🙂 Respektive já si to asi úplně ani neuvědomuji, že mi už skončila škola, že mám hotovo… Rozumově to vím, ale nějak se mi nedostavil pocit takové radosti, jakou bych čekala 🙂 Fotografie z promocí máš krásné, hlavně ta poslední je parádní 🙂

    • Já taky ne, mě to dochází díky skvělému okolí, které baví si ze mě utahovat 😛 A dárečkům a diplomu, který ponesu do práce a vůbec…
      Ale nejvíce té úlevě, že už nemusím, ale chci počítat a změnit status z “titulované” na “opravdickou”.
      Děkuju, ta poslední je opravdu, nejlepčejší – je ze série “Máli, pohlaď si pana Masaryka, než ho zaškrtím” 😀

  2. Pingback: Prázdniny 2018 – Island – teaser | Berry

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.