Nebojte, příběhy už zase nějakou dobu nebudou – ale tento sem musím dát. Dnes jsem ho totiž slyšela z úst někoho jiného, vykulená, doma zkontrolovala, že s malými úpravami to byl opravdu ten můj! Jsem strašně šťastná, protože přesně proto to dělám – když jsem s příběhy začínala, nevěděla jsem, kde brát – dnes je už toho více. Ale pořád se snažím vymýšlet – říct – zapsat – dát k dispozici jiným, hledajícím. Byl řečený lépe, energičtěji, ale prostě, fakt mám z toho strašnou radost! Při přesunech ze starého systému blogu na nový v roce 2013 se tento úplně vytratil, takže příběh, dle wordu napsaný 1. 2. 2013, na stránkách domovského sboru publikovaný 21. 2. 2014.

V jednom dalekém lese (a nebyl to les Řáholec) žila spousta zvířátek. Od nejmenší berušky, přes mravenečky, včelky, straky, datly, žabky, veverky, kuny, zajíce a dokonce srnky a jeleni tu bydleli. Jednoho dne se zvířátka sešla na veliké poradě – král jelen měl hlavní slovo.

„Přátelé, kamarádi, poddaní. Dnes v noci jsem nemohl spát a dostal jsem výborný nápad. Rozhodl jsem se, že uspořádáme velikou hostinu, u které budeme rokovat. Budeme se radit, jak se nám v našem lese žilo do dnešní doby, jak chceme žít nadále, ale také děkovat všem zvířátkům za přínos lesu a hlasovat o výši daní. Myslím, že to bude magnifikantně strávený večer a pro všechny velice interesující.“ Žádné ze zvířátek nerozumělo spoustu cizím slovům, která jelen ve svém proslovu používal, ale pochopili, že budou oslavovat, a to se jim líbilo. Jelen ještě rozdělil několik zásadních úkolů mezi sekretářky srnky, vyslal posly kukačky, aby všem vykukaly tuto událost roku, a odebral se po náročném panování odpočívat.

Zvířátka se vrhla na chystání oslavy – měla na to ještě týden, ale bylo to tolik úkolů, že se strachovala, aby nezapomněla pozvat opravdu všechny a aby vše bylo dokonale připraveno. Berušky měly na starosti výzdobu – sháněly různé květinky, upravovaly lístky, vyráběly z kapek řetízky, navlékaly je na stébla trav a snažily se paseku, na které měla oslava probíhat, co nejslavnostněji vyzdobit. Poprosily ještě světlušky o zařízení světýlek, aby to bylo co nejkrásnější. Mravenečci měli spolu s ostatními brouky připravit stoly a židle. Ještě jim pomáhal jeden menší medvěd s taháním dřeva. Motýli nacvičovali s barevnými křídly živé obrazy a ptáčci cvičili písně, aby jim to ladilo. Žabky měly na starosti všechno pití, dovalit spoustu sudů vody dá přece jen práci, stejně jako včelkám vyrobit medové bonbóny, zákusky a dorty. Veverky jim pomáhaly donášet oříšky a semínka, zajíci sbírali houby, maliny, borůvky, jahody a ostružiny na hlavní chod, kuny dokonce donesly pár vajíček. Každý se snažil, aby svůj úkol co nejsvědomitěji splnil a každý každému vzkazoval, ať určitě přijde.

A ještě jeden úkol dostali všichni. Měli přemýšlet, komu poděkují za jeho největší přínos lesu a odmění ho malým dárkem. Jelen si myslel, že dostane nejvíce dárků, ale to se přepočítal…

Přišel den veliké oslavy, všechna zvířátka tam byla a dokonce i některá přespolní, která se o oslavě dozvěděla a nechtěla tam chybět. Všichni chválili výzdobu, posezení i jídlo a sladkosti. Zvířátka odvedla výbornou práci, ale pořád něco bylo špatně. Najednou se tam objevil lesník, z ničeho nic. Všichni si mysleli, že jim chce ublížit, ale on jim nesl sůl na zimu, kukuřici, seno a semínka. „Milá zvířátka, sice jste mě nepozvala, ale donesl jsem dárek celému lesu. Zaslechl jsem, že chystáte oslavu, u které budete děkovat tomu, který udělal nejvíce dobrého celému lesu. A to mě nějak zamrzelo. Víte proč? Sice si navzájem pomáháte, máte se ráda, ale občas zapomínáte, že vás někdo chrání – já. Cožpak vy jste už zapomněli, jak jste si v zimě chodili zahřívat tlapičky a mlsat bobule? Jak jsem procházel les, abych vracel vypadlá ptáčátka do jejich hnízd a ničil pasti pytláků, aby se vám nic nestalo? Jak jsem vám v létě v období sucha roznášel vodu, abyste se mohli napít? Vím, že tu máte všichni dárky pro jelena, svého vládce, a je to tak správně. Původně jsem zde nechtěl jít, ale moc mě to mrzelo, a tak jsme se rozhodl vám všem donést malý dárek a připomenout vám, že tu jsem, i když mě skoro nikdy nevidíte.“

Všechna zvířátka měla sklopené hlavičky. Všichni se styděli, jak jen mohli zapomenout na lesníka, kterého znali od narození a který je stále opatroval, přestože, jak sám řekl, skoro nikdo ho nikdy neviděl. Všechna zvířátka se postupně přitulila k lesníkovi a omlouvala se mu, že na něj zapomněla a zvali ho, ať s nimi na oslavě zůstane. Sám jelen mu dokonce předal všechny dárky, které dostal, protože cítil, že jemu nenáleží, že bez lesníka by tam také nebyl a už vůbec nemohl vládnout. A zvířátka dál šťastně žila pospolu v lese, ale už nezapomínala na svého ochránce – lesníka.

Ta zvířátka, to jsme my, a lesník, je Pán Bůh, který nás stále chrání, ale my ho nevidíme. Jen někdy můžeme vidět v našem životě jeho působení. A proto bych nám všem přála, abychom našemu lesníkovi – Pánu Bohu – nezapomínali děkovat, že nás chrání, vede a že nás má rád. On nám totiž chystá v nebi velkou oslavu a na rozdíl od zvířátek z našeho příběhu nezapomene na nikoho, ale pozve úplně všechny.