Minulý rok jsem hlavně na jaře trávila poměrně dost času na zahradě. Ale nebývala jsem tam sama – navzájem jsme se pozorovali s panem kosem.
Nevím, co děláte vy, když máte plnou hlavičku starostí, ale já velmi ráda chodím do přírody. Když bylo na jaře maličko tepleji, snažila jsem se jednou týdně nasednout na kolo a jet přes město na zahrádku. Tam jsem pracovala a každý týden pozorovala něco jiného. U sekání trávy jsem pozorovala probouzející se jaro, pupeny na stromech, kvetoucí jabloně, naši poloseschlou švestku. Jindy jsem sázela tulipány, vyštípávala plané keře u plotu, obdivovala malé tvořící se plody na ostružinách, jabloních, hrušních, meruňkách u sousedů. Pak jsem obstarávala rajčátka, lněné semínko, česnek, špenát, trhala bez, zalévala kedlubny, pletla z česneků věnec… Zkrátka pokaždé bylo na zahradě nejen co dělat, ale hlavně co pozorovat. Protože jsem ráda jezdívala na zahradu ve všední dny, sousedé tam zrovna nebývali a já měla pro sebe klid.
Ale jak jsem říkala na začátku, nebývala jsem sama. Vždy, když jsem přišla, tak se dříve či později ukázal kosánek, který si to po zahrádce začal hopkat okolo mě, vůbec se mě nebál a skoro jakoby mi říkal: tady jsi to ještě neposekala, tady okopej a nezapomeň zalít! Dokonce se ani nebál hluku ze sekačky. Moc jsem se těšila, že se zase potkáme a ráda jsem pana kosa pozorovala, jak hledá žížalky a červíky, schová se pod stromy a pak letí k mladým k hnízdu, aby ho nikdo neviděl. Byly to takové naše rituály. A já tou prací, čerstvým vzduchem a pozorováním si vždycky tu těžkou hlavičku od starostí vyčistila.
Přicházel pomalu podzim, bylo třeba sbírat padlá jablka a hrabat listí, zahrádku pomalu zazimovávat a na jedné z těchto návštěv jsme našli kosánka mrtvého vedle sudu s vodou. Těžko říct, co se mu stalo. Měla jsem ho ale ráda. Přiváděl mě totiž na myšlenky z Bible, a to Matoušova evangelia, 6. kapitoly, verše 25 – 34, které si ráda často připomínám, protože jsou pro mě důležité:
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
P. S. Někdy po příjezdu ze zahrady jsem říkala, že mám doma parapety vděčnosti:
P. S. 2 A ta orchidej, o které jsem už taky měla příběh, tak ta mě učí od května, přes léto a nejen do doby, kdy jsem ji zvěčnila na Instagram, ale stále neodkvetla! Ano, má posledních 5 květů a zaslouží si zimní spánek, ale je to pro mě každoranní a večerní poučení, které mám ráda.
https://www.instagram.com/p/BckCsofFHPf/?taken-by=berrys_pleasure
Pingback: (Insta)cit #9 – o jaru | Berry