Tradiční novoroční narciska (jako loni) 😉 🙂
Loňský rok jednou větou? Malinká!

Toto jsem vám během roku ukázala. Teď vám ukážu víc 😉

Do dalšího roku jsme vstoupili společně. Čekalo mě nejnáročnější zkouškové ze dvou škol – a tak nezbývalo, než to brát s humorem (co víme na zítřejší zkoušku? že budeme krásné!), ale o to více mi Pán Bůh přidal. A tak jsem s dvěma školami byla rychlejší (1, 2) než s jednou… Nebyl přímo čas na psaní, proto jsem oprašovala vzpomínky a tahala články z šuplíku (I, II). Zima byla také velmi pohádková, a tak jsem se ráda toulala, nabírala dech a pocit žití, inspirovala se a zažívala, po večerech četla. Sice to (opět) skončilo pádem a já si dorasovala ten druhý, zdravý kotník, a od té doby střídavě pajdám na oba, ale aspoň je to symetrické. Naučila jsem se potom na rehabilitacích nové cviky, jak si sama rovnat vazy, protahovat a dokonce jsem to využila o Velikonocích při první pomoci, ale to předbíhám. Jen, vše zlé je k něčemu dobré… 😉

Také se snažím více vnímat své okolí a píši si po okrajích jejich vzkazky, tak třeba:

• Slova jsou jako vystřelený šíp – musíte je zvážit, protože je pak zvednu a budu vás jimi popichovat.
• Hlavu vzhůru – k nebesům…
• Pán Ježíš chodil do sborečku – no jinak by byl nevěřící a nevěřil v Boha ani Ježíše – no nevěřil by v sebe!
• Strach bývá různý, ale nenech se jím ovládnout. Někdy je zapotřebí zastavit, neutíkat dál a čelit.
• Your thesis sould show original ideas/results but standard typography!!!
• … neměla bys ubližovat ani sobě…
• Chyba není na vašem přijímači, napětí houstne, neklade to odpor (dvojbran).
• Nesmíš ten svůj pesimismus vidět tak pesimisticky 😉
• Jakožto budoucí buditel národa a strážce jazyka českého musím pochválit Tvůj velice rozsochatý písemný projev. Líbilo se mi to!
• Berry, chybí ti na bundě nášivka velitelka pluku!

Protože jsem dostávala, chci se znovu učit dávat. Oprašuji pečení muffinů, zázvor, s dětmi darujeme radost zpěvavým večerem (kterým jsme více dostali než dali) a graduje to ve vlasy. Ano, 30 cm vlasů šlo dolů. Musela jsem se ostříhat, ale když jsem nad tím přemýšlela, bylo to pro mě těžké, byla jsem hrdá, že po deseti letech jsem ženou a mám překrásné vlasy. Jinak jsem vždycky byla stříhaná na kluka a teď jsem si užívala, že už jsem slečna. A zase musí vlasy dolů. Když v tom jsem viděla před očima Švagrovou a jak i ona musela ostříhat vlasy, ale mnohem více, úplně… Tak co, udělám z toho změnu a z vlasů neudělám odpadek – prvně jsem je chtěla prodat. Ale pak mi došlo, že nemám žádnou zásluhu na tom, že něco “samo” roste. A tak jsem je darovala na paruky nemocným dětem. Prvně jsem prožívala šok, i maminka, kterou jsem na stříhání připravovala a skoro týden chodila v kapuci. Když ale první, druhá, pátá reakce byla kladná, začala jsem si krátké vlasy užívat. Prý mi to slušelo, omládla jsem, začala jsem nosit mašli ve vlasech, byla veselá, vlasy mi zhoustly a rostly před očima. Ano, třeba dnes mi bylo líto, že je mám “jen” těsně pod ramena, ale co, vlasy dorostou. Tak prosím, pokud někdy budete zvažovat, darujte vlasy. Je to pro dobrou věc, viděla jsem to na vlastní oči. A je jednoduché dohledat možnosti – před pár týdny jsem viděla tolik článků – onkoláčci, ostříhejme Česko, Slovensko, dlouhovláska, šaty Lazy-me, …

Přišla nejkrásnější zpráva – že budu tetou. Najednou je svět hezčí. I když začal další semestr, stejně naditý, jako ten předchozí. Rozhodla jsem se ale být člověkem – číst klasiku (i přízemnější a pubertální knihy) a jíst v botanické zahradě krabičkový oběd. Přestože jsem se téměř s nikým nevídala, světlé chvilky mě zachraňovaly. Příroda mě vyzývala k tomu snažit se chodit tolik, jako na podzim – aspoň jsem protahovala kotník a našla si parádní místečka za humny školy. Jarní semestr se tedy nesl ve znamení Pythonu, plánování a pomalém stěhování babičky, pozorování neskutečného dříve narozeného jara, drobných domácích nákupech, patologie, školení z první pomoci a vydechnutí o Velikonocích na pravé peci.

Jsem také ráda, že se nám podařilo jako rodině sejít – jedné větvi na jaře při oslavě 50 let sňatku prarodičů a druhé větvi při tradičních babiččiných narozeninách v létě. A že se mé zdraví drží v jakýchsi mezích. Aby toho nebylo málo, pěstovala jsem si závor a s babičkou se učila tvořit sazenice rajčátek. Zahrádka se stala mým každotýdenním únikem, nabíráním sil a času s drahým panem kosem. Semestr pomalu končil, mě čekalo druhé extrémní zkouškové se začínající praxí v nemocnici, závěr školního roku (nejen) v oddílu, přípravy na tábor a výlety s dětmi nebo bez nich.

Jeli jsme tedy na tábor – náročný, ale požehnaný, já pak rovnýma nohama skočila do pokračování praxe a rozvíjela sama sebe opět četbou. Dovolená se tentokrát nekonala – tatínek skončil v nemocnici, finišovali jsme stěhování babičky a odměnili se alespoň pár drobnými výlety. Já pak jela nabírat síly na biblické studium Kazatele, další týden jsem dělala neplánovaně zdravotníka 171 dětem, kde se mi stala osobním vzorem neskutečná paní doktorka a pak hurá učit na poslední nepřekonatelnou zkoušku z angličtiny. Dřina, mnoho učebních materiálů a Boží požehnání pomohly zvládnout i poslední zkoušku a díky Bohu tak vstoupit na obou školách (1, 2) do druhého ročníku.

Se začínajícím podzimem se blížilo slavnostní očekávání Malinké, která přišla na svět zrovna v den, kdy se celá rodina rozprchla všude možně. O to krásnější a nedočkavější sdílení jejího narození bylo a já mohla děkovat nejvýše v naší republice. A rozhodla se jí povídat soustředěněji než střípkově zaznamenávat – o odpuštění, prvních zážitcích, spánku a vítání na svět. Zazimovali jsme zahrádku, já již denně praxovala v nemocnici a učila se za pochodu, odpoledne chodila do školy a taky někdy za školu ve chvilkách oběda, rozjela nový školní rok v oddílu a zapojila se jako subjekt do výzkumu všímavosti. Odměnou mi ke konci semestru byl Helan a nové album.

Toto není Helan, ale The Piano Guys. Loni jsem sledovala, jak Jon hledal dceru Annu, kterou pak našli mrtvou v horách. Zasáhlo mě vše, co se okolo toho dělo a přišlo mi neuvěřitelné, jak neztráceli víru. Jsou mi v tomto pozitivním vzorem a vážím si i nové písně.

Také doporučuji koncert, kde mluví o službě (nejen) víry. Velmi obohacující.

Podzim a začínající zima  se nesly ve znamení nemocnice, Malinké, procházek a učení. Prošla jsem všemi zásadními odděleními nemocnice, kde bych jako asistentka mohla pracovat. Seznámila se s personálem. Pomalu se mi krystalizují preference. Také ale uvažuji, jak neztratit duši prací.

Dělo se plno věcí, o kterých se nesluší psát, a přesto je doma zažíváme. Sáhla jsem si na pomyslné dno, když jsem se odhodlala pojmenovat věci, které mě trápily a konfrontovala působitele, protože jsem nechtěla ztratit víru a svědomí a zdraví. Denně o ně bojuji. Pozoruji také maminku, kterou sžírá nemoc a nenese se mi to lehce, když vidím, že se tatínkovi udělá zle. Ale sluší se psát o obrovském požehnání, které nám s Malinkou přišlo a kterému se denně divím čím dál více a které zázračně povoluje okovy duší, když je s námi a uzdravuje maminčiny ruce. To si z loňského roku pamatuji nejvíce a chci vám popřát – abyste mohli zažívat co nejvíce požehnaných chvil. S blízkými, ve své práci, cizími, přírodě, …

🙂 Koukala jsem na pár dílů a jsem dospělácky zkažená – vidím v tom taneční drogy, sjetého beránka, kterému chválí tvrdohlavost… 😀

Bonus z SMS, o který bylo zažádáno, tak snad publikace nevadí O:-)
Pekne pondelni pocteni posilam, prerusujici pracantovo premysleni. Probudilo ptaci peni? Posnidal? Prekrasne pocasi povzbuzuje, pravda – premitam… pripominam pozvankova papirovani, prosim prosim. Poseckam pipaveho pokynu: policka prichystana, padej pripichnout! Pracovani pohodove preju! Pa!
Pravim pravdive, prerusuji poobedovou praci psaci pauzou. Prochazkove projiti – probehnuti? Prsty pisou, po prestavce pythonovske programovani piska – pojd! Pip 😛
Poveseno, padouska prudit prestane. Povidani Plejadi, Pathfinder – Pandy – pribehy? Plesknuti povinnostmi padame pryc… poskrabana pokozka pri pichani pozvanek.. prsi plac? Prosit Pana – podej pomoc, pridej pekne prozivani, prosim… ptaci peji, Pana pochvaluji… postezovat prestanu. Prijemne pondeli preju.