Konec radostí

… aspoň těch blogových (ne)malých. Tento týden naposled. Těch důvodů je více. Vysvětlím. Spoiler – Instagram, neotázky, Malinká a deníček křivd.

Tak nějak celé dospívání řeším sociální sítě – myslím, že má tzv. generace X to má dokonce v názvu. Sice jsem byla zvyklá s bratranci běhat po lese, se sestřenkou stanovat na zahradě a s bráchou chodit k jeho kamarádům a do parku, kde vždycky někdo byl, ale doba se měnila. Mobil jsme měli jeden do dvojice jen proto, aby rodiče věděli, že žijeme a zavolali nás zpět domů, když se stmívalo (a my si ho stejně nebrali). Dnes vyjít bez mobilu je luxus. Užívala jsem si minulé roky týden spirituality, kdy jsem telefon prostě vypla, rodiče věděli, že jsem v bezpečí a nemusela řešit nic. Ten luxus si mohu dopřávat čím dál méně. Před rokem mi volal telefonní operátor, že mi nabízí internet do mobilu za věrnost a strašně se divil mému divokému odmítnutí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem naopak ráda, když mohu vypadnout do přírody bez připojení a mohu si odpočinout. Asi dost nepopulární myšlenka. Když jsem v zimě vydechla vstříc přírodě na pár výletů, domluvila jsem se a každou hodinu volala mamince, že jsem v pořádku a kde zhruba se vyskytuju, aby byla klidná. Tatínek mi zase nainstaloval aplikaci Záchranka, kdybych spadla (a pak mi láskyplně vynadal, když jsem ji při pádu nepoužila). Doba se mění a tragických zpráv přibývá. Vidím, jak jsou rodiče neklidní, když jdu někam sama. Ale k těm sociálním sítím – abych byla v kontaktu s kamarády z tábora, založila jsem si ICQ, později Skype. Na těchto dvou sítích jsem vydržela dlouhé roky, až ikonky všech ostatních byly neustále červené a mě docházelo, že jsem na nich sama. Facebook mě lapil do svých sítí v maturitním ročníku, protože spolužáci již nechtěli materiály publikovat přes mejly, přišlo jim to náročnější než nahrát na FB. Ale stalo se to, co vždycky – když jsem já konečně přišla na FB, začala se vlastně vylidňovat směrem na Instagram, Snapchat, chatovací služby. Před létem mi oddílové děti založily Viber, aby se mnou byly ve spojení. A celé léto se vrací otázka Instagramu. Pokusím se vysvětlit, proč se bráním.

Přijde mi, že se ta doba zjednodušuje špatným směrem. Na FB se aspoň psala slova o tom, co dělám, na co myslím, co mi běží hlavou. Na Instagramu jsou to již jen fotky. Jedna za druhou. Pro fotku. Často ne pro zážitek, který má uchovat a přenést, ale aby se světu sdělilo, co se děje (“počkat, nelízat zmrzlinu, musíme ji vyfotit – ještě jednou, ještě takhle – heštegy, filtr, označit – hele, ty nemáš Instagram?” – a tak jsem na fotce na Instagramu bez označení a ten den jsem nejvíce bojovala s tím si ho založit). V tramvaji téměř vždy vidím bezcílné přejíždění prstů mezi příspěvky fotek bez rozmyslu. Už se nám ani nechtějí psát ta slova o našich pocitech. A pak se nám nechce navzájem ptát a sdělovat zážitky, protože přece na síti visí fotka. A to stačí. Takže po návratu kamarádů z výletu je obtížné se zeptat “a jak jste se vlastně měli?”, když je to na Instagramu ve fotkách prostě, ne? A tak se mi lidé vytrácí ze života. Stále je míjím, ale vlastně už nevím, co se děje v jejich životech. Vlastně na jejich profilech. To, co mělo život zjednodušit, abychom byli v kontaktu na velké vzdálenosti, rozdělilo blízké sousedy. Ne nadarmo se traduje vtip – jdu na náměstí, tam nikdo; usednu na síť, tam celá dědina!

#icecream #holiday #czechrepublic #friends #inriroad

A post shared by Lenka Michalka (@michalka_l) on

(odbočka – taky mám záchvěvy fotky pro fotku a krátké období jsem tak kamaráda zásobila, abych mu zlepšila náladu nebo že se mi chtělo a pak to občas dala i sem – ale vždy se k tomu snažím něco doříct a hlavně to jsou fotky, kde mám uchován zážitek, emoce – doslova mám fotografickou paměť – a tak čím dál více fotky schraňuju, probírám a vyvolávám jako doplněk k deníčku křivd, viz níže)

I já se poslední týdny přistihla, že již nepíši pastelkou dlouhé radosti po okrajích diáře, ale pro ušetření času si rozepisuji článek na blogu. A zapomínám zapisovat do deníčku křivd (čti klasický deníček), poslední poznámky jsem měla k lednu, tak ho urychleně dopisuji, než ty nejdůležitější věci zapomenu. Protože ne vše se dá vykřikovat do světa a i z toho mála za pár měsíců nebudu vědět, ke komu jaký iniciál patří. Není to tak dávno, co jsem psala opačně – z deníčku psala kratší osekanější neintimní verzi do světa blogového. Vlastně, když už bych měla být moderní, šla bych do audio verze. Necítím se ale u autorského čtení, u nás to funguje tak, že taťka předčítá mamince a babička zase dědečkovi, takže bych nakombinovala je a vydala to 😉

A kdo mě čte a zná déle, ví, že k nám každým dnem přibude Malinká. Vnímám, jak jsme všichni jejím příchodem rozechvělí a nadšení. O víkendu jsme douklízeli, doprobrali a roztřídili hračky na půdu. A tím vyklizením se J. u několika věcí ptal, proč na půdu, že si s tím bude s Malinkou hrát. “Ale to bude malé miminko, to až jí bude rok nebo dva.” Chudák si to zatím v téměř 15 letech nedovede představit. Ale důkazem jeho zodpovědnosti a těšení, které s Malinkou přichází, je ve skříňce jedna celá polička na věci, když tu bude na návštěvě. Plácla jsem mu to jako nápad, že jí tam dá časem pastelky a bločky, aby mu nelezla do stolu, ale on se toho tak chytl, že je ta polička téměř posvátná, protože je pro Malinkou. Dokola se ujišťuje, že ji bude moci učit ty barvičky. Dokonce skoro nechce odjet hrát muzikál do Karlových Varů, protože v tom termínu je příchod Malinké spočítaný. Že u toho musí být! Dnes jsme se Švagrovou rychle třídily posledních pár oblečků, které maminka rychle vypere a vyžehlí a babička naškrobí zavinovačku a přišije knoflíčky. Krásný obraz – instacit – seděla jsem v obýváku na zemi, pozorovala Švagrovou, jak probírá bodýčko po bodýčku a maminka jí říká, co to je asi za velikost a babička už v rukou přerovnává kanýry zavinovačky, jak ji bude škrobit. Intimita 4,5 žen 4 generací. Pocit, který jsem chtěla vyfotit, ale ani to nešlo.

Nechci být v zajetí sítí a nechci to Malinkou učit. Chci jí být co nejvíce na blízku na živo. I pro J. to bude výzva překonat své vrstevníky, odpoutat se od sítí a chodit ven. Dostal to teď za úkol, aby získal zpět mobil – dokázat, že na něm není závislý. Protože je… I já jsem, když ho mám k dispozici. Nechci se uvrtávat do dalších sítí jen proto, abych neměla pocit, že jsem zůstala sama. Abych měla pocit, že vím, co se děje v životě mých přátel. Chci se učit ptát. Chci je učit ptát. Je to jak s mými vlasy. Když šly dolů, málo lidí se doptalo “proč”, protože pohodlnější je se nezeptat a myslet si, že jsem rozmarně chtěla změnu. Ať si. Taky jsem teď něco začala nosit na krku. Až se zeptáte, odpovím. Nápověda – není to líbivý a zdobivý rozmar.

Už budu asi méně slýchat “četl jsem v radostech, že…”. Možná se tím uzavírám těm pár lidem, kteří mi zbyli. Ale možná se otevřu něčemu jinému. Nevím. Psát budu dál. Chci zaznamenat povídání pro Malinkou. A pochlubit se občas fotkami. A knihami a fyzikou a mými školovými boji. Ale nechci psát pro psaní a fotit pro focení, aby tak lidé věděli, jak se mám. Raději chci s nimi více být. A to je výzva pro mě – dokázat, že na sítích nejsem závislá a umím si s lidmi povídat. Možná si pak založím ten Instagram. Jestli tam ještě někdo zbude…

Only His zpívali v létě na NG festu krásnou novou píseň o tom, jak jsme ve všech těch aplikacích, mobilech a hypotéce. Těším se, až tu píseň uslyším znovu, ať si ji užiju, protože mě oslovila. A obrázek výše – jela jsem za kamarádkou, která mě uvítala s leknínem, který kvete 4 dny v roce od desíti do půl páté. Že jsem si to načasovala hezky. Jinak bych brala jedinou aplikaci – iBoha. Čím dál víc…

3 komentáře u „Konec radostí

  1. Pingback: (Ne)malé radosti #‎100 | Berry

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.