Návštěva u babičky 2

Z minulé středy.
Stárnu. Nevyhnutelně. Spíše mi dorostly vlásky, které mi děti loni na táboře vytrhaly. Při čištění zubů jsem ve staženém culíku našla 5 šedivých pěšinek. Ale je na čase. Dochází u nás ke koloběhu. Nejmladší a nejstarší se brzy, když Pán dá, potkají. Celá rodina bude dostávat nové tituly. Prababička, pradědeček, babička, dědeček, tatínek, maminka, strýček, teta. A ona – dcera, vnučka, pravnučka, neteř. Malinká. Osm měsíců příprav na příchod malého požehnání do rozvětvené rodiny. Rozechvělé očekávání. A částečně bolestné uvědomování plynutí času. „Babička cítí, že to na ni padá. Je ráda za dary a požehnání, že může jít k nám, ale chodí častěji na hřbitov a ví, že vše jednou skončí.“

Kde věci končí a kde teprve začínají? Přestože stará meruňka spadla před téměř měsícem, teprve předevčírem jsem ten prázdný pohled z kuchyňského babiččina okna uviděla. A zabolel. Bezmyšlenkovitě jsem se opět opřela koleny o gauč a dlaněmi o parapet a pozorovala prázdný kout. Věděli jsme všichni, že jednoho dne se babička odstěhuje a Chudobka dostane jiné přízvisko, ale když ta realita přichází, je to najednou jiné. Meruňka tomu doslovně dala korunu. V sobotu ráno stála a v poledne se již skláněla naposledy. Vyvrácena i s kořeny. Které musí uvolnit někomu jinému. Jako babička Malinké. (ve zkratce a z kontextu)

Procházím babiččin byt a pořizuji poslední fotky jako vzpomínku na babiččino vegetění. Nedovedu si ani představit, jak těžké to pro ni musí být. Probírá každou věc, několikrát ji v ruce otočí a hledá pro ni co nejlepší využití. Nespočetně se mě ptá, zda něco chci nebo ne, zda to chce maminka, teta, (m)Lékárník a kam by to dala, aby z toho byl užitek. Rozváží věci do charity, sociálního šatníku, kontaktuje koordinátora pro lidi v nouzi, chystá se obejít obchody na výkup. Chce mít vše urovnané. Posledně mi dala složky s básněmi a „besídkami“. Maminka s tatínkem s ní probírali další praktické věci a já usedla na ledové schody do ticha chodby a začala se tím probírat. Na stroji a ručně psané a přepisované texty písní a básní, programy s rozdělením lidí, vybrané vhodné písně a podkladové hudby. Většina už nejde přečíst, protože je strojové písmo rozmazané, ale jímá mě jakási úcta. Naše doba je již příliš spotřební. Ale babička desetiletí vše schovávala, co kdyby ještě někdy…

Když fotím, nesmím zapomenout na Ferdu. Babička se směje, když se na záchod snažím vměstnat s fotoaparátem, proč tam fotím. A když vysvětluji, že Ferdu musím taky zvěčnit, usměje se tak, jak to umí jen ona a dojatě říká: „No to ano! Toho maloval ještě Karel! Ten už taky nežije…“ Starý strýc, kterého jsem jako dítě v kostele milovala. Nebylo setkání, kdy by nezapomněl pochválit můj úsměv, že mám dolíčky po mamince, že kdyby byl mladší, byl by motýlem, který by okolo mě poletoval a jestli už má tatínek pušku na nápadníky. Dnes mi to chybí…

Babička nahlas přemýšlí nad kuchyňským náčiním, jestli něco z toho nechceme. Tatínek projeví zájem o tlusté prkénko, které si už ale zamluvil (M)lékárník. Doma to tatínek otevře a maminka říká: “Však také takové tlusté prkénko máme.“ „No to těžko,“ namítá tatínek. „Takové krásné, dřevěné, tlusté, které dělal tvůj taťka, řezance na něm nejsou vidět, ohobloval ho.“ „Těžké. No, to mám tady.“ A maminka vydoluje prkénko. Opravdu je to ono. „A proč ho schováváš?“ „No protože ho dělal taťka!“

Můj pohled zase bloudí do zahrady, kde už vždycky bude něco chybět. Meruňka. I tady „na Chudobce“ chybí dědeček a bude i babička brzy. Ale už to bude jiné místo. Třeba zde zapustí jiný strom nové kořeny a i pod ním si bude Malinká s bratranci a sestřenicemi vařit z hlíny na kamenech, trhat židovské třešně a pustošit Švagrové zahrádku. A používat formičky, které jsou stále v poličce na půdě a spinkat v postýlce, která na ni čeká, a v deštivých dnech vařit doma v malé dřevěné kuchyňce. Pokud ji (M)lékárník opraví, jak jsem ji celou vyviklala. Ale jsou to ty nejkrásnější vzpomínky. Asi už nezažije nošení těžké peřiny do okna, aby se vyvětrala a rozbité kachličky na půdě nebo žabku za dveřmi do dvora, která se chce zchladit. Ale určitě zažije plno jiných, skvělých věcí.

Nejsem pamětník, ale chci jí vyprávět. Chci jí vyprávět o místě, kde vyrůstá. O gauči, pod který se vždy schovával její nejmladší strejda a volal: “Dědečků, kdepak jsem?” A jak dědeček, který již neviděl, špatně slyšel a hůř chodil, vždy šel, sklonil se, šátral pod gauč hůlkou a svého nejmladšího vnoučka hledal, kdepak asi může být a ten nejmladší z toho měl velikou legraci. A uchovává si to dodnes jako nejkrásnější vzpomínku. Budu jí vyprávět, že i já jsem ten gauč milovala, protože to bylo místo, kde začínalo ráno a večer končil den. Místo, kde jsme si vždy vystrčili koberec, poklekli pod otevřené okno a vzdávali s babičkou a dědečkem díky Stvořiteli (a jak se mohlo až po této ranní modlitbě říct dobré ráno a po večerní už následovalo jen babiččino vyprávění v postelích s usínáním). Budu jí i se smíchem vyprávět o jídelních tradicích – koblížcích za vysvědčení, jak si dědeček kapal med na krajíc chleba s máslem nebo babička nesladila šlehačku na palačinky, protože ty již měly sladký tvaroh (a dědeček je mazal jen do půlky, aby nám náplň nevytékala). Nebo se usmívat při vzpomínkách na fialkové království, které bylo v ložnici, balkóně, obýváku i chodbě a sklepě a jak se dědeček na babičku zlobil, že je doma květinec. A jaký byl dědeček mistr v zadělávání kynutého těsta, jak utíral příbory, jak babička myla nádobí ve škopcích, které byly ukryty ve stole , jak jsme chodili do přírody na bylinky a houby, na pradědečkův hrob do Blanska na výlet a pracovat, a jak zavařeniny dědeček otevíral penízkem.

Chci Malinkou vést k tomu, aby se ptala své babičky a prababičky na historii a nezapomínala ji. Jak to měli lidé v rodině těžké a nikdy to nevzdali. Aby jí její maminka vyprávěla o požehnání. Jak byla nemocná, uzdravená a jak je pro všechny Darem. Chci jí vyprávět o hrušce a meruňce, které v zahradě stávaly. Brát ji na výlety do neznáma do údolí a objevovat s ní bylinky, jako to se mnou babička dělávala. A já pak mohla na prázdninách usínat v pokoji obloženém papíry přeplněnými přísadami do zimních čajů. Probouzet se vůní rohlíků ohřívaných na plotýnce a sypané hořké melty v hrníčku. Smát se nad obrovským krajícem s velkým kusem sýra, který ani neukousnu a za tmy za doprovodu vlaku jít někam. Vždy při spací návštěvě jít povinně koupit Perličku do drogerie a na Pechajdu pracovat. Obdivovat všechny druhy ovoce a zeleniny, které jsem si neuměla ani představit – řepu, fazole, hořčici, fazolky, špenát, hrášek, mrkev, okurky, rybíz, meruňky, brambory, maliny, rajčata, meloun, … Chci, aby věděla, že ji máme všichni rádi. A měli jsme ještě dříve, než poprvé vykoukla na svět.

Nosit odkaz milovaných. To je koloběh. Zapouštět kořeny ovlivněn druhými. A tak sbírám – jako babi Meli občas píšu básně a miluju pečení, jako babi Marta se snažím být pohostinná, jako dědeček Olda nevzdávám boj s technologiemi a bojuji s kytarou, jako babička Eva poznávám bylinky a začínám probouzet rostliny k životu, jako dědeček Jeňa se učím více pozorovat srdcem než očima a učím se poznávat zralost jablek pohmatem, jako maminka tíhnu ke zdravotnictví a nejsou mi lidé lhostejní, jako tatínek píšu a pečlivě věci dotahuju, … Mrzí mě, že si moc nepamatuju babičku Aničku (ale jen z dob domova pro seniory), ale srdce mi pookřeje při vzpomínkách na pohádkového dědečka – už i já mám nachystaný komínek knížek, které chci s Malinkou číst, jako on se mnou (tuhle encyklopedii si vem (M)lékárníku tu novou! Já chci tu starou, co jsem čítávala s dědečkem!). Třeba u toho taky budeme mlsat Arizonky. A budu ji učit zalévat květiny a zacpávat pusu hořkou čokoládou, když si budu chtít odpočinout od brebentění…

Poslední návštěva u babičky v podobě, jak to tam znám. Už tak jsou na chodbě krabice a poličky začínají zet prázdnotou, ale vzpomínky prázdné nebudou. Jsem vděčná, že mám toto místo spojeno s milovanými osobami. A že další milované osoby zde stále budou.

Nejmladší a nejstarší, rozdíl přes 81 let. A rozdíl lásky a těšení? Ten vyčíslit nelze…

Dnes jsme již odváželi první krabice s křehkými věcmi. Protože tíhnu ke starým věcem, zabavila jsem si první části (snad ne střípky!) své budoucí výbavy. A hlavně ten prádelní proutěný koš. A dva obrázky z předsíně. “Kdybys mohla, zabalíš si hlavně Ferdu, že?” Maminka pronesla ve zkratce to, co je popsáno výše, co se mi honilo hlavou. Asi jsme napojení. Asi jsme doopravdy rodina. Asi mě v té porodnici nevyměnili 🙂 😉

6 komentářů u „Návštěva u babičky 2

  1. To je moc krásné a taky smutné a trochu jako povídka a trochu hodně skutečnost… líbí se mi, že si chcete ponechat pár věcí, i když člověk všechno nemůže, ale někteří vyhazují všechno a nenechají si nic.
    Ty pracně sbírané básně a písně si schovej. Chleba to nejí, jak se říká, a je to tak trochu dokument o době, je v tom kus babiččiny práce.
    A moc se mi líbil i popis dědečka, vlastně jsi je popsala oba tak živě, že jsem si dovedla představit tu kuchyňku a pokoj s gaučem a to schovávání se malých dětí, které jsou vidět za každým futrem a každou židlí, ale člověk chodí kolem a říká, kdepak ten Petřík – Míša – Patriče je… a slyší uhihňávání a hraje tu krásnou hru na schovávanou.
    Nevím, jestli tvá babička ještě je nebo není. Ale určitě jste spolu zažily krásné časy a máš a budeš mít na co vzpomínat.

  2. Melly: Naděje a vědomí správnosti, tos krásně vystihla 🙂

    Vendy: Mám schované a myslím, že některé básně použiju 🙂 Babička je – jen už tři neděle je přestěhovaná 😉 Ale vzpomínky nechci zapomínat – naopak, je utvrzovat, Malinká k nám přibude každou chvílí, tak ať mohu vypravovat, její maminka se na to těší 😉 🙂

    • Děkuju – psalo se mi to moc dobře, ráda bych se pokusila vytvořit více takových psaníček, tak je mi povzbuzením, že se líbí!

  3. Pingback: Pro Malinkou – Odpuštění | Berry

Napsat komentář: Martin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.