- Sluníčko, které zahřívá a pálí a rekordních 10 115 kroků (7,5 km) kvůli minimu procházek po neodolatelném jarním počasí, obdivování včelek ve stromech a květinách, narcisy u cest.
- Neodolatelné blížící se šedo vplouvající do čar červánků a rožínající se lampy, které už díky posunu času vidím = 10 574 = 7,7 km díky šetření času při čekání na spoj domů, modlitby.
- Klasická trasa mezi školami lesem, kde obdivuju pupeny, křik ptáků a se smutkem míjím mech a trávu, na kterou si zatím nemohu lehnout – 12 682 = 9,2 km.
- Mám střechu nad hlavou, magnolie a její neodolatelná vůně a vzpomínky na dětství.
- Mnoho práce, kterou mohu udělat, protože mi ruce slouží.
- Překrásný východ slunce, zelená střídá zelenou, jízda vlakem, procházka v kouzelné sukovicové zahrady, kozí zmrzlina, diskuze a Boží odpovědi.
- Další krásný den, kdy jsem jen v podkolenkách, chování kuřátek, plácaná s T., Boží humor, jízda vlakem a usazení holčičky naproti mě s “Dobrý den, jmenuji se Alžbětka *** a nebudu vás kopat.”, ryba a mnoho ovoce.
Co je vlastně pravda?
To vypadá na radostmi naplněný týden!:) Fakt obdivuju ty tvé procházky 🙂
To jo, minulý týden byl naprosto báječný a počasí vydařené. Neobdivuj, já zas moc extra nedělám žádný jiný sport, a nebaví mě čekat, tak šetřím čas chozením (tíhla jsem k tomu vždy, ale definitivně mě tomu naučil týden ve Francii). A hlavně, 2 km mám vždy v Kampusu, než dojdu na konec a zase zpět 😀 Kdyby sis to měřila, asi taky budeš představená, kolik tam toho nalítáme 😉