Nedočkavé dříve narozené jaro.
Že ráda chodím pěšky, to už víte. A teď, když můžu jít jen ve svetru a plédu (když mě maminka nevidí, aby se nezlobila, že nastydnu) je mi ještě hezčeji. V neděli jsem dostala od tatínka krokoměr a už se nedivím, že mě bolívají kotníky, palce a nárty. V pondělí mám 8,5 tisíce kroků, v úterý 9,5, středu “jen” 6,5 (byla jsem ve škole jen odpoledne) a dnes 9 (pro představu 6,5 km). Když jdu navíc ještě domů procházkou, zatím nevím, kolik to je 😀 Dočetla jsem se, že běžný člověk bez procházky denně ujde 1 – 3 tisíce kroků a měl by ujít vždy o cca 6 více, když chce pro sebe něco udělat. No, asi si zderivuju ten “nadpočet”. A vlastně se už nedivím, proč jsem ve volnu chodila na 30km procházky, abych měla pocit, že se procházím. Ale k věci – minulý a tento týden jsem využila 20min obědovou pauzu k něčemu lepšímu.

Toto mě opravdu hladí na duši. Fascinuje mě, že jakkoli je zima dlouhá a těžká, na jaře vše dostane novou šanci, vyraší a žije… Příměr. Koniklecovou louku už ode mě důvěrně znáte. Před dvěma měsíci jsem se byla podívat, jak spí.  A co dodat? Koně v klecích jsou tu!!!

“Vystupujeme.”
“Nene…”
“Tak tě tu mám nechat abys jel s panem řidičem na konečnou? To ne.”
“To teda jo!” (4letý chlapec)

Z husta chlapci z husta, konec masopusta… už sa faša krátí, už sa nenavrátí… (Hradišťan)

A ještě jedna od nich, tematická.

“A dáš mi pušu?” (předškolačka na kamaráda svého brášky cca páťáka)

“Chčeš to taky žkušit?” (zlatá B. z Dírového muzikálu)

Zkrátka, více poslouchat…