Blíží se konec kalendářního roku a to je pro všechny lidi obdobím jakéhosi sumírování. Bilancování, zda se splnila naše přání, zda jsme se pohnuli na kariérním žebříčku a co chceme další rok změnit. Nebo zda chceme změnit sebe, zbavit se nějakých svých zlozvyků. A vlastně můžeme vyjít s novým štítem – s čistým novým diářem, novou výplatní páskou, možná novou pracovní smlouvou. Nevím, zda je to spíše holčičí záležitost, ale i já jsem padla do osidel deníků a krabic se vzpomínkami. A tak jsem v tom bilancování otevřela krabici.

Našla jsem poklady, které mě přiměly děkovat za to, jaké přátele ve svém okolí mám, našla jsem vzkazy od nich, povzbuzení, slova, že se za mě modlí. Našla jsem své poznámky vděčnosti z různých období a důležitých věcí, o kterých jsem si řekla, že je nechci zapomenout. Našla jsem různé drobnosti z výprav do přírody – šišku, kamínek, lístek, květ. Z míst, na která ráda vzpomínám, kde jsem objevovala Boží velkolepost. Našla jsem dokonce pár věcí, které v té době byly špatně. Ale když se mohu podívat po pěti, sedmi letech zpět, najednou vidím, že to dopadlo dobře. Čtu si záznamy o tom, že nechci zapomínat na obrovskou Boží přítomnost a požehnání v mém životě. A to mě přivedlo k přemýšlení.

Jak je to s kronikami a žitím minulostí? Nemáme žít spíše přítomností, tím, co je teď? Vzpomněla jsem si totiž na text, který jsem si nedávno připomínala, o tom, jak David sčítal svůj lid (2. Samuelova 24. kapitola), aby se mohl chlubit jeho velikostí. Bůh ho však za to potrestal. V protikladu k tomu máme jiné biblické texty, kdy Bůh naopak sčítání nařídil po vyjití z Egypta (4. Mojžíšova 1. kapitola). A další podobné, kladné, např. když Samuel postavil kámen, který měl připomínat Boží přítomnost (1. Samuelova 7,12 Kámen pomoci) a už samotné zmíněné vyjití z Egypta bylo rituálem připomínání si s přesným sledem otázek mezi synem a otcem (5. Mojžíšova 6,20 – 25). Fascinuje mě tenká hranice mezi těmito případy, odkud je to Boží příkaz, přání si věci připomínat a kde to naopak není správné.

V tomto přemýšlení jsem začala přemýšlet nad vlastními jizvami. Pár velkých na těle mám. A došlo mi, že je to to samé. Pokud se na ty jizvy budu dívat, jakože jsem chudák a budu čekat, aby mě lidé litovali, je to špatně. Pokud ty jizvy ale vezmu jako příležitost s druhými mluvit, tady všude se mnou Bůh byl, chránil mě, opatroval a daroval mi život, pak je to asi v pořádku. Ten cíl nebude zaměřen na mě, ale na mého Stvořitele.

Jizvy jsou pro mě velkým tématem. Tak velkým, že jsem je využila k jednomu školnímu projevu (máte-li zájem, zde si jej můžete přečíst). Jejich sled totiž popisuje můj dosavadní životní příběh. A já si v tom příběhu, krom neskutečné Boží přítomnosti v mém životě, uvědomila, že mi Pán Bůh dává přesně vždy to, co potřebuji. Nenechá mě strádat a nerozmazluje mě věcmi navíc. Nemusím tomu rozumět v tu danou chvíli, ale zpětně dává téměř vše smysl. Mělo to různé cíle, poučení, zastavení, vděčnost, ale mělo.

Těším se na další kalendářní rok, do kterého vejdu s čistým nepopsaným diářem, do kterého si budu moci barevnými tužkami vepsat různé věci. Termíny zkoušek, výpravy s dětmi, narozeniny blízkých nebo dlouhé seznamy úkolů. Ráda budu ale na okraje psát i věci, které do teď píšu po papírcích. Vděčnosti, velké, malé, běžné, neobvyklé, které mě denně provází. Protože mi pomáhají si uvědomovat, že můj život tady je s Božím požehnáním a vedením a má smysl.

Loni jsem vstupovala do nového roku s velkým přáním – aby se ke mně Bůh skláněl a bral starosti do svých rukou. Zároveň jsem pociťovala objevující se vděčnost s dalším veršem, jehož význam jsem během tohoto roku velmi důkladně pochopila:

„Stezku života mi dáváš poznat;
vrcholem radosti je být s tebou,
ve tvé pravici je neskonalé blaho.“
Žalm 16,11

A tak bych vám přála, abyste se mohli ohlédnout zpět s vědomím, že tady všude s vámi Bůh byl. Aby to dobré bylo díky vědomí Boží milosti. A pokud věci nejsou tak dobré, abychom dokázali Bohu důvěřovat, že vše, co s námi zamýšlí, je jen to dobré a jen Bůh zná budoucnost a její dopad na nás.

P. S. Éra posledního ročního zamýšlení, které vypadá trochu jinak a pomáhá mi hledat to dobré:
Samospádem – potřeba se vypsat o objevu, že Bůh je Láska a ze všech emocí, které se nabalily; číst pro navození pohody, doporučeno v období Mikuláše – šiřme dobro
Nákup – a nad čím u toho (ne)přemýšlím (asociování)
Návštěva u babičky – nostalgické povídání a dětské vzpomínky (pocit teplé peřiny)
Barvy – jak svět není černobílý a není radno nosit růžové brýle
Procházka – virtuální popis cesty s tíživými myšlenkami, které se rozpouští
Koloběhy – výsledek skoroprázdninového zamýšlení (červen až září), dopisování, dumání a konečné radosti; inspirováno D., s láskou pro D´. (hmm, tady se mi mstí to nečíslování D(éček), takže vy jste ztracení, hlavně, že já vím :-D)
Nabitá – básnění o něčem, co jsem teprve poznávala, sepsala a až pak pochopila, co jsem to napsala. Láska a Láska se potkaly a splynuly. (volně navazuje na Samospádem)

Tuto znovureklamu jsem avizovala. Proč jsem tady tu fotku dala? Baví mě, že (asi) až na druhý pohled zjistíte, že tam jsem neskutečně vysmátá. Je to ze dne, kdy jsem se dozvěděla velmi dobrou zprávu o svém zdravotním stavu a umocnilo to mnoho mých radostí a vděčností, doinspirovalo k sepsání jizev a umocnilo to, že Bůh mi žehná a myslí to se mnou v životě dobře. Že v mém životě působí, i když způsobem, kterému vůbec nerozumím. A taky že má Bůh smysl pro humor, protože když mám pocit, že vím, co by mohl udělat, vymyslí třetí cestu. Je to taky z večera, kdy jsem se dozvěděla, že zářím, že je to u mě příjemná změna. Že se zase začínám smát, protože jsem to trochu zapomněla. Byl to okamžik a večer Boží milosti. A na ty nechci zapomínat.