Předvečer zimy.
Vždy, když mám po zkoušce, jdu aspoň kousek pěšky. Potřebuju vychodit stres, bolí mě pak strašlivě nohy. A když jsem v Kampusu, chodím pěšky ještě radši, to okolí tam mám strašně ráda. Před měsícem mžilo a já měla dobrou náladu, tak jsem aspoň sedla do trolejbusu a jela na vyhlídkovou trasu a koukala na les na druhé straně kopce. Teď se s vámi chci ale podělit o pár zimních krás.
Začínáme 16. 11., kdy jsem objevila první krásný pořádný mrazík (… tak mám radost z čarovného mrazivého kouzlení), 12. 12. zmínila v radostech, že zažila duhu (viděla jsem úplně celou duhu, ani se mi nevlezla na fotku, když jsem ji fotila, lidé se dívali, co fotím a začali si duhy všímat (zkouškové požehnání a slib nepustím tě…). Pak se zatáhlo, rozsvitlo slunce a začalo vlastně nevím co. Asi pršet. Vím jen, že jsem byla šťastná, zmokla a vlasy měla jak bosorka. Už mi to roky chybělo.) Dva dny na to jsem zažila překrásný východ slunce – nad těmi se nějakou dobu rozplývám, ale tento byl excelentní. No a poslední sada je z dneška – dokonce jsem zkusila svoje jednou za rok selfie! Měla jsem z toho sněhu, ticha, krásy a křupání radost, klid a pokoj.
Líbí se mi, že po zkoušce se kousek projdeš. Napadlo mě to dnes před zkouškou, že bych taky mohla, ale po ní jsem automaticky šla na bus a zapomněla na to… navíc jsem končila už za tmy…
Každopádně krásne fotky!:)
Nádhera. Krásná krajina, křupavý sníh, čistý vzduch a čistá hlava.
Dobrý nápad, jít se takhle po zkoušce projít a odreagovat se.
Takhle si plánuji teď každý večer, že půjdu fotit vánoční světýlka, ale nikdy se mi nechce. Tak snad zítra… nebo v pátek. Nejvyšší čas.
Ale takovéto krásné fotky nepořídím.
I když dnes jsem měla taky neuvěřitelné štěstí na neobyčejný ptačí zážitek.
Nebo spíš havraní zážitek.
Never more! 🙂
Melly: Děkuji! Tento semestr jsem se snažila pěšky chodit co nejvíce – zaprvé jsem byla vyčerpaná ze sezení ve škole a za druhé se mi u toho dobře modlilo a přemýšlelo nad lidmi a věcmi a tak, mě to bavilo a baví 🙂 (proto mě nebaví zkouškové, kdy jen sedím na zadku, učím se a hniju :-/)
Vendy: Povedlo se přemluvení? Taky se občas přemlouvám, ale vždycky to pak stojí za to 😉
No, já skoro každý den nosím do školy na přednášky notebook, a to se mi pak s tím těžkým batohem vůbec procházet nechce 🙁 Ale je to rozhodně fajn a držím palce, ať v tom můžeš pokračovat i další semestry 🙂
To chápu. Některé dny jsem právě taky nosila dvě kabele – tu s NB a druhou se zbytkem věcí a jídlo (spolužačky si dělaly legraci, kdy se do té školy přestěhuju :-D), pak jsem ale procházce neodolala a i když mě šíleně všechno bolelo, ten pocit, že žiju, ten mívám ráda. Snad se zase zadaří – teď si aspoň snažím obden dávat “státnicové kolečko” – taková rychlá chůze mezi bloky, kterou jsem si dávala před státnicemi, když jsem fakt hodně hnila a nechtěla mít výčitky, že jsem venku místo učení. A aspoň to je místo přes park, okolo dalšího a s pěkným výhledem, tak si trochu odpočinu 😉
Pingback: Krásy školního okolí (2) | Berry